Pantáková, Magdalena: Sex, drogy a plyšáci

Plzeňské divadlo Alfa uvedlo světovou premiéru dramatizace novely Tima Davyse Amberville. Vůbec poprvé se tak na jevišti ocitli plyšoví hrdinové města Mollisan Town z celosvětově populární knihy tajemného a neznámého autora (či autorky). Tvůrce, tající svoji totožnost, vydal knihu pod pseudonymem Tim Davys prvně roku 2007 ve Švédsku a od té doby byla přeložena do více jak dvaceti jazyků. Jevištního provedení v Divadle Alfa se předloha dočkala v dramatizaci Marka Pivovara a v režii hostujícího Radovana Lipuse.

Kniha i její scénické ztvárnění se silně inspirují tzv. drsnou americkou školou, ačkoli při detailnějším pohledu se jedná spíše o multižánrovou formu, která v sobě propojuje detektivku, sci-fi, thriller i prvky parodie. Ocitáme se v podsvětí čtvrti Amberville plné hazardu, drog a organizovaného zločinu. Jejími obyvateli ale nejsou obyčejní padlí lidé. Mollisan Town je totiž „drsné město hebkých plyšáků“ (jak zní i podtitul plzeňské inscenace). Tito plyšáci, stejně jako my, lidé, chodí do práce, praktikují svoji víru (věří v Magnuse) mají sklon k závislostem a občas vedou existenciální úvahy o svých životech. Rádi souloží, ale nerozmnožují se – novorození plyšáci jsou rodičům dodáváni přímo z tovární linky na základě tzv. Seznamu mláďat. Na základě Seznamu smrti jsou ovšem také likvidováni. A právě Seznam smrti sehrává klíčovou úlohu v příběhu Erika Medvěda a jeho party.

Jednoho dne Erika Medvěda vyhledá jeho bývalý kápo, mafiánský boss Krteček (v knižní podobě Nicholas Holub) a nutí jej, aby mu pomohl vyškrtnout své jméno ze Seznamu smrti. Vydírá únosem Erikovy ženy Emmy Ramlice a hrozí jejím zabitím. Problém ale je, že nikdo neví, zda takový seznam opravdu existuje a kdo jej vlastně sestavuje. Erik svolává své staré přátele, testosteronového siláka Tom-Toma Vránu, homosexuálního sadistu Sama Gazelu a proradného Marka Hada. Společně se vydávají na nejistou a nebezpečnou cestu za záchranou růžové Ramlice. Tímto příběhem se prolíná vyprávění Teddy Medvěda, Erikova dvojčete, toho času umístěného do psychiatrické léčebny. Teddy vzpomíná na své a Erikovo dětství a ve svých filosofických úvahách pátrá po smyslu zla i dobra. Flashbacky do dětství a minulosti postupně osvětlují i současné dobrodružství Erika Medvěda a v krystalizujícím závěru se oba příběhy vzájemně propojí a doplní.

Ještě než se v Divadle Alfa započalo zkoušení inscenace, vydali tvůrci výzvu veřejnosti nazvanou „Obětuj plyšáka divadlu“ a podnikli celorepublikovou sbírku plyšáků. Sešlo se jich údajně přes 1200. Někteří z nich získali hlavní role přímo na jevišti, jiní se stali pouhými maskoty inscenace a několik plyšových smolařů je pravidelně likvidováno přímo při představení. Ruku v ruce s povahou postav, které plyšáci v plzeňské Alfě hrají, jde jejich ušmudlanost a vyžití; záměrně proto byly zvoleny takové hračky, na kterých je patrná opotřebovanost a pestrá historie. Plyšové hračky nebyly pro divadelní potřeby nijak upravovány a jsou animovány pouze rukama zručných vodičů. Toto zdánlivé omezení v sobě nakonec skrývá hlubokou poetiku. Animace plyšáků lidmi je přiznaná, vidíme jejich nohy i tělo, nejpodstatnějším prvkem jsou však ruce, které nejenže plyšáky vedou, ale místy se stávají i jejich vlastníma rukama (situace dotvářejí užíváním rukavic – rudé obléká postava Ramlice, gumové jsou užity ve scéně u doktora apod.). Ruce jsou zároveň symbolem jisté osudovosti nebo božskosti, která řídí jejich životy a určuje jejich existenci (což je symbolika obecně použitelná na vztah loutek a lidí). Přestože každý z animátorů svou postavu doprovází i hlasem, jejich tváře jsou zakryté a nevidíme je. Nemohou tedy nijak mimicky hračky doplňovat a celkový projev plyšáků se odvozuje jen z gest a hlasu. „Pomáhají“ ale plyšákům i jinak, kouří za ně cigarety, pijí pálenku a ukusují párky v rohlíku. Herci Alfy předvádějí výtečnou hru, profesionalitu, obdivuhodnou zručnost a strhující nasazení. I jejich hlasová interpretace je vynikající a pro inscenaci klíčová.

Příběh ze čtvrti Amberville je v Alfě situován do prostředí studené, sterilní kuchyně. Vodorovně přes celou scénu vede nerezový pult se zabudovanou pračkou, na kterém se pohybují plyšáci a za ním jejich vodiči. Rovnoměrně nad pultem jsou zavěšeny podobné skříňky, které zakrývají tváře herců. Zadní plocha ukazuje zabudovanou mikrovlnou troubu, větrák, lítací dveře a obrazovku, na které se promítají záběry unesené Ramlice, nebo motiv forbesu při scénách z kasina. Bylo by ke škodě prozrazovat detaily, ale při scénách, ve kterých jakýsi centrální mozek plyšáků chraplavým hlasem uvažuje o osudu plyšových obyvatel Amberville, světlo ve větráku bliká a v osvětleném bubnu pračky se míchá jeden z plyšových herců, se dovtípíme, proč začala být inscenace přezdívána „ALFAVIL“. Odkaz ke slavnému Godardovu filmu je více než zřejmý a notně trefný.

Mimo kuchyňského náčiní se užívá jen nemnoho rekvizit, které s prostředím přímo nesouvisí (květina, papírové nákupní tašky, pistole); ve většině scén si plyšáci vystačí právě s vybavením kuchyně (ať už místo aut použijí nerezové hrnce, nebo se při erotických hrátkách lascivně nabodávají na bodla pro párky v rohlíku; a v neposlední řadě kuchyňské vybavení dobře poslouží především ve scénách mučení).

Drsné prostředí zobrazené na scéně, které s sebou nese i odpovídající mluvu, zařadilo inscenaci do kategorie pro diváky od 14 let věku a výše. Používané „peprnější“ výrazy však nejsou nijak samoúčelné a do inscenace bezesporu patří. Úspěšně se daří oslovit mladé a dospělé diváky (v Alfě již poněkolikáté). V Plzni tak opět dokazují, že umí udělat inteligentní loutkové divadlo, které je zábavné, aktuální, satirické a v mnoha uměleckých aspektech obdivuhodné.

Magdalena Pantáková

Foto: archiv divadla

Divadlo Alfa Plzeň

Tim Davys – Marek Pivovar: Amberville

Překlad: Robert Novotný

Režie: Radovan Lipus, dramaturgie: Pavel Vašíček, výprava: David Bazika

Loutkář 4/2011, s. 167.