Bábkarská Bystrica Tour 2018

Richter, Luděk: Oslava loutkového divadla v Opavě

Loutkové divadlo v Opavě oslavilo 60. výročí otevření, k čemuž vydalo ve spolupráci se Slezským zemským muzeem i pěknou publikaci (seznamující mimo jiné s mnoha již nepracujícími soubory, ale hlavně i se sedmi loutkářskými a čtyřmi hereckými soubory dosud zde působícími), uspořádalo výstavu i zdařilý sraz všech oslavenců a oslavilo toto výročí také další Opavskou rolničkou – krajskou přehlídkou loutkářských souborů, která v něm proběhla 1. – 3. dubna 2011. A byla to přehlídka z těch lepších.

Opavští Skřítci sehráli Mlejnkovu hru O zlém draku Mračounovi. Neměl jsem k dispozici původní text, leč mám podezření, že také jeho letitá poetika kolážovitých střípků je společně s inscenačním uchopením příčinou toho, že namísto slíbené pohádky o princezně a drakovi k nám doléhá spíše směs klipovitých kabaretních výstupů, zatímco děj, jeho zápletka, motivace jednotlivých postav, logická návaznost situací, jakož i téma zůstávají nezbadatelné, takže divák odchází poněkud zmaten, oč vlastně šlo.

Galimortovo divadlo marionet z Bohumína přivezlo parafrázi pohádky O Nebojsovi, nazvanou Jak děti hledaly strach. Dospělé diváky pobavila příjemným nadhledem i schopností improvizačně řešit vzniklé zádrhele a tím, jak nás po celou dobu vzrušuje zajímavým napětím mezi předváděným příběhem a prozrazovanými přípravami za scénou (což bohužel neplatí u předlouhých přestaveb; taktéž nedokážeme stoprocentně říci, zda nejde o kouzlo nechtěného). Otázka arciť je, nakolik inscenace míří i k dětem, pro něž by bylo třeba působivěji propracovat samu pohádku a zejména její vyznění. Je však třeba pochválit, že soubor, skládající se z dospělého vedoucího a dvou dětí se vědomě snaží o to, aby marionety vskutku hrály a většinou se mu to i daří. Rozhodně je to to nejlepší, co sympatičtí „Galimorti“ zatím vytvořili.

Inscenace Kintaro v podání desíti děvčat a dvou chlapců je výsledkem spolupráce dramatického, výtvarného, hudebního a tanečního oboru ZUŠ Frýdlant nad Ostravicí. To je jejím kladem i zádrhelem: jednotlivé složky totiž, jak už to v takových případech bývá, působí jako samostatné uzavřené bloky a jejich různorodá kvalita si vzájemně nastavuje laťku, jíž ne vždy překonají. Složitě strukturovaná japonská látka provedená hereckým divadlem s maskami, tancem, hudebními vstupy, velkou loutkou-maskou, stínohrou a spoustou slov jen stěží sděluje základní příběh a téma zůstává zcela nesrozumitelné. Chvályhodná je stylová čistota i viditelné množství poctivé práce.

Sympatická inscenace lidové pohádky O bílé laňce opavského dětského souboru Štěkadlo používá jako scénu překlápěcí leporelo s trojrozměrnými „obrázky“ (čímž hezky řeší problém přestaveb), v nichž se hraje plošnými marionetami (které se k leporelu stylově hodí). Tento druh loutek v takto postaveném příběhu buď jak buď nemá moc co hrát – a také nehrají. Jednoduché, nepříliš akční plošné loutky vždy vyžadují nalezení jednoduchého, ale výrazného jednání pomocí přibližování se či vzdalování, náklonů, odklonů či obratů, což se zatím souboru jedenácti dětí nedaří nalézt, takže s nimi spíš „ručičkují“ při každém slově. Deklamativně působí i přednes slova se zpěvavou intonací a nesprávnými přízvuky za jednoslabičnými předložkami. Příběh je srozumitelný, ale mimo jiné i vinou chybějící emotivnosti není příliš jasné, jaké je jeho téma, význam, smysl.

Inscenace O hastrmaní princezničce je hrána herecky, s výjimkou doktora Watsona, pojatého coby žába, tu nejsou loutky, nýbrž výrazné (a pěkné) kostýmní znaky – např. princeznička má obličej orámován jakýmsi kloboukošátkem ve tvaru ryby. Vedoucí a režisérka opavských Rarášků Gabriela Bernardová má nepochybně divadelní cítění, smysl pro výrazné herecké gesto, je to citlivá, milá a přátelská žena a není nejmenší důvod nevěřit jí, že děti (z nichž podstatná část jsou její vlastní) nevede s bičem v ruce, ale naopak cestou hravosti a hledání obsahu i formy jednotlivých situací. A přece i její nejnovější inscenace vyvolává vášně, jež si dovede představit každý, kdo zažil jejího Palečka na předloňské LCH. Výsledek totiž působí jako pramálo autentické dětské herectví, v němž není patrná jakákoli hravost, nýbrž působí jako secvičené předvádění hotového vnějšího tvaru s velkými nevěrohodnými gesty a ukřičeným mluvním projevem. Rodiče, doprovázející děti, se pochechtávají, neboť mají rádi zdrobněliny sebe sama (ať už na fotografiích nebo na jevišti) a tak trochu se dojímají roztomilostí dětiček (zvlášť, když na jeviště vstoupí i ten dvou či tříletý drobeček, jenž, žel, dává za pravdu nepříliš hlubokému bonmotu o dětech a psech, kteří na jeviště nepatří), zatímco děti v hledišti jen zírají a snaží se vyznat v příběhu. Ten je však už od Mikulky modernisticky zašmodrchaný a spíše než děj v něm dominují četné špílce, fórky a narážky, jež klasické pohádkové motivy a situace převracejí, naplňují absurdními okolnostmi, postavami a motivy. Těžko si nepoložit otázku, k jakému adresátovi pak vlastně inscenace míří. Řekl bych, že už Mikulkův text (a inscenace zrovna tak) míří ideálně k dětem kolem deseti let – tedy těm, které již základní principy pohádky znají a teď si vychutnávají její posuny a proměny. Problém je v tom, že takové děti už „na pohádku“ do divadla moc nechodí. A ti malí, kteří chodí (jsou přiváděni a někdy i přinášeni) potřebují spíše přehledný děj a nezpochybňované archetypální významy pohádky.

Inscenaci Otesánek, kterou uvedl režisér ve stejné koncepci i výpravě již na celostátní Dětské scéně roku 2006 se souborem Štěk, hrají tentokrát o něco starší děti dalšího opavského souboru Štěkáček. Většina postav je hrána herecky, svéráznou loutkou je tu jen titulní postava tvořená postupně třemi velikostmi molitanové figuríny, vedené v druhém a třetím případě herci zevnitř. Toto řešení jednoho z klíčových technických problémů Otesánka je zdařile dotaženo tím, že obří Otesánek je vskutku schopen před zraky diváků polykat jednu postavu za druhou, ale poněkud oslabeno jednak tím, že prvou oběť (maminku) odejde pojídat za scénu, a pak i tím, že k jeho velikostní proměně dojde jen dvakrát a přes enormní přísun další potravy pak až do konce nepoporoste ani o píď. Žádoucí by též byla jeho větší akčnost, neboť v tuto chvíli na scéně víceméně jen přešlapuje a čeká, až mu jeho oběti vstoupí do pusy. Loutkovost inscenace tedy není přílišná a příliš jasné není ani její tematické vyznění (rodiče netouží po děťátku natolik viditelně, aby si vyráběli homunkula, jenž je pak pozře, a možné téma nalezení společné řeči mezi dvěma hlavními protagonisty rámce nemá oporu v paralele samotné pohádky). Co činí inscenaci zajímavou, je lehký nadhled, autenticita a pohotovost mladých herců, jak v rolích postav pohádkového příběhu, tak u chlapce a děvčete, kteří se jako „režiséři“ a „komentátoři“ vzájemně špičkují, přou o jednotlivá řešení a popohánějí děj inscenace vpřed. Udrží-li tuto autenticitu v příslušné míře vkusu a neuhnou do laciné podbízivosti, může být inscenace v tomto směru inspirativní. Závěru předcházející scéna s tančícími zelnými hlávkami je naproti tomu velkou bublinou, odvádějící pozornost od děje i tématu, nadto balancující na ostří nože kabaretní podívané. Porota nabídla inscenaci do širšího výběru 60. loutkářské Chrudimi 2011.

Opavský Opal hraje klasickou Erbenovu pohádku Tři zlaté vlasy děda Vševěda v úpravě úpravy zhruba sedmdesáticentimetrovými marionetami na drátě s odkrytým, leč odstíněným vedením zpoza metrových pomalovaných panelů (les, chalupa, její interiér, královská síň…) v kombinaci s batikovanými pruhy látek (řeka, moře, Vševědův palác) a s herecky provedenými postavami tří sudiček (tedy i Vševědovy matky). Vůči pohádce jsou pokorní (nikoli však pasivní), ukáznění, zklidnění a soustředění, a najednou je vidět, že s loutkami opravdu umějí – hrají s nimi velmi přesně to, co je třeba, a dokáží i přesně odlišovat, kdo je v dané chvíli v prvém plánu a kdo situaci jen doplňuje, citlivě se smyslem pro tu kterou situaci a její náladu. A byť Plaváčka hraje dívka – což je u tématiky založené na heterosexualitě vždycky problém – hraje ho výborně. Celá inscenace je herecky přiměřená a uměřená a zároveň tvárná a emotivně působivá. Je dramatická a má magické kouzlo, díky němuž i dětští diváci tichnou a ani nemukají v očekávání věcí příštích. Inscenace měla na přehlídce premiéru a i proto se v ní samozřejmě najdou také rezervy. Po předělání volají ony stylově velmi různorodé a málokdy funkční panely, jasnějšího vymezení a většího soustředění si žádá práce s prostorem, který nemusí nutně obsáhnout celé jeviště, a v souvislosti s tím i zatím chybějící práce se světlem. Za domyšlení stojí i klíčové okamžiky příběhu, jako je spatření sudiček králem, plavba Plaváčka v košíku či loutka Vševěda a trhání jeho vlasů, a zejména ty momenty, v kterých se udá nějaké kouzlo – proměna Vševěda-stařečka v děťátko, výtrysk živé vody a znovuobjevení mladících jablek. Větší naléhavost by měly dostat i tři úkoly, jež Plaváček cestou slíbí splnit a zpřesnit by se měl temporytmus a vazba některých scén, zejména trojího konce. Byť je tu tedy ještě leccos, co je žádoucí dotáhnout, doplnit a zlepšit, jde o inscenaci v nejlepším slova smyslu kultivovanou a přitom živou a působivou, pročež ji porota nominovala k přímému postupu na 60. loutkářskou Chrudim 2011.

Jak už jsem uvedl, šlo o jednu z vydařenějších přehlídek, na níž převažovaly klady a téměř se nevyskytly velké propady. Velmi příjemné byly i rozborové besedy, tentokrát dokonce navštěvované nejen hodnoceným souborem: oběma stranám se dařilo vést je jako společné přátelské uvažování o tom, co se podařilo, co méně, co by se mělo určitě zachovat či posílit a co by stálo za zlepšení; a to i tehdy, když se nejenom chválilo. Uměním není jenom „kritiku“ sdělovat, ale snad ještě víc dokázat ji přijímat a odnést si z ní něco. Zdá se mi, že to se na Opavské rolničce daří a na tvorbě zdejších loutkářů je to znát. Loutkové divadlo tedy v Opavě oslavilo nejen svou historii, ale i a především svou současnou smysluplnost, přínosnost a potřebnost.

Loutkář 3/2011, s. 135–136.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.