Richter, Luděk: Kudy cesta nevede VII

Bavičství, zábava pro zábavu

aneb Jen se s písničkou smát…

Herci zpívají: Svět je plný legrace

i ta naše matrace

chechtá se a směje

sluníčko nás hřeje

je je je je je je

Komorník vbíhaje: Pa-pa-pa-pa… (upadne)

Král: Pá pá. (odchází)

Komorník: …pa-pa-pa-pane krá-krá-krá… (sbírá se na čtyři)

Král: Ano, odcházím lovit vrány.

Komorník: …králi. Na-na-na-na… (jak vstává, srazí hodiny)

Král: Na hodinku, na dvě.

Komorník: …narodila se vám dceruška.

Král se vrátí: O-o-o-o…

Komorník: O půlnoci.

Král: …opravdu? – Připrav trůn a dvanáct židlí. (běží pryč)

Komorník: Pro-pro-pro…

Král vstrčí ještě hlavu zpět: Pro sudičky! (zmizí)

Komorník: Provedu.

Herci pějí: Kvete kvítí, slunce svítí,

dnes je krásný den,

jen co křtiny odbudeme,

hned půjdeme ven.

Na scéně stojí kolem kolébky dvanáct sudiček.

11. sudička: A já ti dávám do vínku tolik veselosti, kolik uneseš.

13. sudička vtrhne: Za to, že jste mne nepozvali, přisuzuji tomu děvčátku, aby se v patnácti letech píchlo o vřeteno a usnulo i s celým zámkem na věky.

Královna omdlí komorníkovi do náruče.

12. sudička: Jenže ještě jsem nesoudila já: Ty věky budou trvat jen sto let.

Král omdlí komorníkovi do náruče z druhé strany.

Komorník: To-to-to jsme tedy do-do-dopředli…

Herec pěje: Patnáct let je spousta času,

to si můžem hrát,

na to já se celý třasu,

se mnou celý hrad

Na cimbuří bílá paní,

ve sklepě zas duch,

ti nám trošku ruší spaní

a kazí nám vzduch

- juch – juch

Komorník před oponou: To-to-to-to-to to letí. Čtr-čtr-čtr-čtr-čtrnáct let, je-je-je-je-jedenáct měsíců a tři-tři-tři-třicet dnů už je-je-je-je v pr-pr-pr-prachu. (otevře oponu, kde se právě po oslavě narozenin protahuje Růženka)

Růženka: Půjdu se maličko projít. (po dvou krocích zaškobrtne a narazí na věž) Copak to tady je za věž? A co je to v ní za dvířka? A co je to v nich za klíček?

Otočí klíčkem, otevře dvířka, vejde a jde šroubovitě nahoru se zpěvem.

Jak na správném kolotoči

schůdky se nahoru točí,

být tu ještě houpačka,

to by byla senzačka!

Na pouti je vždycky príma,

svět je jedna velká psina,

i když se mi točí hlava

Už jsem tady: sláva, sláva!

13. sudička: Vítám tě, děvenko, jdeš právě včas. Zapředeme rozhovor – a i jinak by sis mohl zapříst…

Růženka: A copak co se to tu, babičko, tak vrtí?

13. sudička: To víš, že budu příst do nejdelší smrti.

Růženka: Já myslím, co se to tu točí.

13. sudička: Ano, ano, vidíš to na vlastní oči.

Růženka: Ale já se ptám, co to máte na klíně.

13. sudička: Samozřejmě, že jsem v tom nevinně.

Růženka: Ta kuželka je strašně rychlá.

13. sudička: To bych nerada, aby ses píchla.

Růženka se píchne: Pích…

13. sudička: Chi-chi-chi-chi-chich.

Růženka se sesune a usne. Herci zarůstají zámek růžemi za zpěvu:

Herci pějí. Šup sem, šup tam,

nám už je to všecko jedno

šup sem, šup tam,

sto let je hned fuč!

Melodii přejme přicházející princ:

Sto let, to je pouhá chvilka,

hlavně, že je veselo:

legrace je násobilka,

smích je zdravý pro tělo.

Princ zakopne o vlastní meč a padne čelem k divákům:

Princ: Jsem chudý, leč hodný princ. Můj otec mi vyprávěl, že jeho otec vykládal, že jeho otec říkal, že jeho otec se dušoval – zkrátka můj praprapradědeček povídal, že tady někde prý před sto lety usnula dívka krásná jak z růže květ.

Seká, až se proseká na věž za zpěvu:

Růže, růže,

Slunce svítí,

všude kvítí

kdopak za to může

Princ spatří Růženku: Pradědeček mého dědečka, vlastně dědeček mého pradědečka – ale to je vlastně totéž: zkrátka pověst nelhala: Jé! Ta je krásná!

Vykročí, zakopne o vlastní meč a padne na Růženku, ta procitne, růže zmizí, vstoupí král, královna a komorník.

Král a královna: No toto!

Komorník: To-to-to abych připravil židle na svatební ho-ho-ho-hostinu!

Herci pějí: Tak skončilo divadlo,

všechno dobře dopadlo:

s písničkou se smát,

to má každý rád.

Bavičství je přístup, jehož jediným cílem je bavit, rozesmávat, či alespoň vytvářet falešný dojem veselí a všezaplavující radostnosti. Všechny ostatní funkce umění jsou této snaze podřízeny a víceméně vytěsněny: jde o zábavu pro zábavu.

Bavičství rozřeďuje příběh i jeho potenciální téma vsouváním rozbíhavých motivů, které nesouvisí ani s příběhem, ani s tématem a jsou jen slepými, odnikud nikam nevedoucími uličkami. Častým prostředkem této křečovité veselosti jsou nesmyslné, obsahu prosté, ale o to hojnější rádobyskotačivé písničky. Jakékoli smysluplné sdělení pak mizí.

U divadla pro děti je bavičství a zábava pro zábavu o to hojnější, že se předpokládá, že děti stejně víceméně ničemu nerozumějí, touží jenom se smát a přijmou cokoli.

Loutkář 2/2011, s. 96–97.