Vojíková, Silvie: Baladický příběh o temnotách lidské duše

Hlavním režisérem Loutkohry Jihočeského divadla se stal od letošní sezóny čerkézský režisér, scénograf a dramaturg Jevgenij Ibragimov. S Loutkohrou poprvé spolupracoval již v roce 2009, kdy zde nastudoval inscenaci pro děti Bylo nebylo aneb Pohádky z kavkazské vesničky, čerpající z čerkézského folklóru. Ve své koncepci Ibragimov proklamoval návrat k loutkám a renesanci loutkářského umění, což přesně naplnil ve své nejnovější inscenaci Jidáš Iškariotský, zrádce.

Scénář Jidáše vznikl na motivy novely Leonida Andrejeva a zobrazuje Jidášovu životní pouť: setkání s apoštoly a Ježíšem Kristem, Jidášovu zradu i následnou sebevraždu. Zároveň odhaluje jeho životní postoje, pocity ukřivděnosti, potupy, touhu po pomstě a páchání hříchů, ale i nutkavou potřebu sounáležitosti a lásky. V jeho nitru zápasí kousavá jízlivost a utrápená zhrzenost. Inscenace se snaží o co nejobjektivnější pohled na Jidášovo chování: ke každému lidskému skutku lze přiřadit bezpočet motivací, a tudíž v závěru zůstane nezodpovězená otázka, jaké popudy vedly Jidáše ke zradě, když Ježíše miloval, prahl po jeho lásce a i v poslední chvíli chtěl být od své zrady odvrácen. Jak však lze někoho soudit, když i ctností se honosící apoštolové se zcela nectnostně přou a intrikují. A tak se lidská bytost ocitá v nelichotivém světle hříchu, chyb, egoismu a prospěchářství.

Příběh o „největší zradě v dějinách lidstva“ zpracoval Ibragimov již v roce 1998 v divadle Skazka v sibiřském Abakánu, kde v letech 1998–2006 působil jako umělecký šéf. Tamější inscenace byla oceněna v roce 1999 Zlatou maskou – nejvyšší ruskou státní divadelní cenou. Českobudějovický Jidáš vznikl jako remake této inscenace. Ibragimova režie těží z precizní a detailní práce s loutkami. Každou repliku provází alespoň minimální gestikulace nebo pohyb. Loutky provádí s realistickou důsledností i nejrůznější činnosti (mletí mouky, pečení placek, šití, oblékání). Hraje se na zmenšeném vyvýšeném pódiu s černou oponou, na níž jsou promítány symboly charakterizující jednotlivé obrazy (přesýpací hodiny, trnová koruna apod.). Používají se tyčové loutky, voděné skrytými vodiči. Jediná loutka Krista je marioneta. Loutky i rekvizity jsou podrobeny důsledné miniaturizaci, a proto i v prostředí komorního Malého divadla občas některé detaily divákovi zcela uniknou.

Časové předěly a klíčové situace komentuje z pohledu nezúčastněného pozorovatele vypravěč (z nahrávky). Ibragimov propůjčuje příběhu baladickou atmosféru. V prvním obraze se na odlehlém pouštním místě prohání ještěrka, poté tudy putuje procesí (zmenšené siluety připevněné na drátkách, dokonale simulující pohyb), v závěru se opět objeví pustá krajina s pahýlem stromu, na němž se Jidáš oběsil. Jidášův příběh vypovídá nejen o zradě, ale i odsouzení se k samotě. Pomocí jednoduchých prostředků (hudební podkres, element ohně, nasvícení, kompozice jednotlivých obrazů) navozuje Ibragimov působivou podívanou: na pozadí poklidného životního koloběhu a běžných dennodenních činností odkrývá velkou dějinnou událost, avšak nesoudí ani nedává jednoznačné rozhřešení. Vážné téma Ibragimov v několika okamžicích odlehčuje (apoštolové hrají v písku piškvorky, několikrát se zopakuje historka o chobotnici aj.). Herci Jan Hönig, Petr Hubík, Jiří Šponar, Dana Chroustová a Tereza Peterková prokazují v této inscenaci mimořádné loutkářské i hlasové dovednosti. Ibragimova režie, dokonalé technické provedení a filosofické poselství řadí inscenaci k nejvýraznějšímu počinu Loutkohry v uplynulé době.

Loutkohra Jihočeského divadla České Budějovice

Ibraghim Šaouch (na motivy Leonida Andrejeva): Jidáš Iškariotský, zrádce

Režie a výprava: Jevgenij Ibragimov

Premiéra 31. 10. 2010 na festivalu TriaLogos (Tallinn), psáno z reprízy 17. 2. 2011 v Malém divadle.

Loutkář 2/2011, s. 76.