Loutkar.online

Vojíková, Silvie: Expanze dívčích hrdinek

Společným jmenovatelem inscenací Loutkohry Jihočeského divadla za uplynulou sezónu je titulní dívčí hrdinka. (Výjimku tvoří jen andělíček Toníček, ale v tomto případě alespoň herečka vodí loutku nebeského zvěstovatele.) Dvě inscenace čerpají inspiraci z oblasti hudby: jedná se o popovou Žábu carevnu a punkového Toma Sawyera. Oba příběhy spojuje také přenesení do současnosti.

Žábu carevnu situuje režisér Konrád Popel do současného Ruska. Diváci se ocitají ve světě laciných popových melodií, kde vládne odporně úlisný dýdžej Kostěj Nesmrtelný. Nabízí líbezný svět, v němž podle jeho slov není pozlátko, ale jen samé zlato. Ve skutečnosti je ale jeho říše přesycena falešným pozlátkem a klamavými odrazy, prázdnotou a pouhou formou bez obsahu. V příběhu jsou vyzdvižena dvě ponaučení: 1/ Nic není takové, jak se na první pohled zdá. 2/ Náhody neexistují, je jen osud a každý je jeho strůjcem. To je však trochu zavádějící, neboť o osudu carevičů rozhoduje zakutálený golfový míček (náhrada za letící šípy v původní předloze). Zvětšený míč s rozšklebenou tváří nešetří zlomyslností, jako by se vysmíval svěřencům, s nimiž může manipulovat, jak se mu zlíbí.

Loutky (manekýni) představují zpravidla zmenšené podoby hereckých představitelů a používají se zejména při tanci a honičkách. Žába je obrovské plyšové růžové monstrum ve dvoudílných plavkách s flitry. Výprava Jana Štěpánka je poměrně střídmá: černé vyvýšené pódium, připomínající přehlídkové molo, za nímž visí stříbrný závěs a nechybí ani disko koule. Starý carevič trůní na mikrovlnné troubě, za kterou se tyčí panorama Kremlu. Kostýmy ženských představitelek jsou kombinací třpytivých šatů a černých tepláků. Kostěj má na sobě černý latexový oblek a dlouhou blonďatou paruku. Nevkus, kýč a totální absence estetična a přirozenosti jsou základními atributy Kostějova světa. Popelova Žába carevna tak nabízí apoteózu ošklivosti a povrchnosti.

Postavy se seznamují na diskotéce či ve fitness centru. Žábu nalézá carevič na poněkud zastaralém koupališti. Oduševnělé bytosti patří tedy nenávratně do minulosti. Další dva carovi synové (jedna loutka představuje obstarožního a obtloustlého mafiána, druhá rachitický typ, pyšnící se minibicepsy s vytetovaným dolarem) ztělesňují přihlouplé a chlubivé zbohatlíky. Své nastávající manželky okouzlí díky automobilu či zlatému řetězu na krku.

Modernizace tu působí (na rozdíl od inscenace Toma Sawyera) poněkud násilně. K ne příliš pozitivnímu dojmu přispívá i střídmá scéna, nevkusné kostýmy a hudební podkres bezduchých, kolovrátkových melodií, doprovázených unylými tanečními kreacemi, což koresponduje s celkovou rozvleklostí inscenace. Překvapivý je závěr: novým dýdžejem se po Kostějovi stává carevič, který zachránil svou nastávající z jeho spárů, a společně ho zničili. Otázkou zůstává, jak může tento charakterově relativně bezúhonný chlapík vládnout tak obludné říši, proč vůbec na tuto potupnou pozici přistupuje a za jak dlouho bude přetaven v další bezduchou kreaturu. Zlo, páchané Kostějem, bylo sice potrestáno, ale vše ostatní zůstává nezměněno, a tak má zdánlivý happy end poněkud hořkou pachuť.

V inscenaci Tom Sawyer se žádný protagonista tohoto jména nevyskytuje. Tom Sawyer je pouze název kapely, v níž hraje hlavní hrdinka, rebelantská Nancy, spolu s podobně smýšlejícími kamarády (basákem Slapem, bubeníkem Beatem a později i kytaristou Huckleberry Finnem). Moment, kdy je Sid (bratr Nancy) vyloučen z kapely, odstartuje vzájemné naschvály a pomsty, jež vyvrcholí falešným obviněním Nancy z krádeže peněz. Nancy nesnese křivdu, odmítá trest a utíká z domova, aby se po čase triumfálně vrátila. Lucie Škodová obdařuje Nancy drsností, impulsivností a chlapeckým chováním. Její Nancy je výbušný a bojovný typ, který se ostentativně bouří a opovrhuje maloměšťáckými konvencemi a úzkoprsou morálkou. Ač je sama vůdce party, neuznává autority.

Všechny písně, zkomponované Ondřejem Müllerem v duchu punku, hraje kapela naživo. Jedná se o drásavé výpovědi, plné villonovské rozervanosti. V Baladě o vzdělávání polemizuje Nancy s institucí školy: „Někdo má holt školy, někdo zas co říct. Kdo nemá, co říct, ví, co chtěl říct básník.“ Hrozí se nalinkovaných životů, v nichž city okorávají. Chce opravdovost, nikoli předstírání.

Scénu Terezy Venclové tvoří kovová palanda, za níž je umístěna upravená zahrádka s bílým plůtkem, jenž kontrastuje s oprýskanou a plakáty polepenou garáží, kde Nancy se svou kapelou zkouší, uniká od každodennosti a vytváří si svůj vlastní svět. V závěru se garáž proměňuje v loď. Už není jen místem, kam se uniká od reality, ale prostředkem, který poskytne skutečný únik. Plot symbolizuje přesně vymezené teritorium, které jim vyměřují školní, náboženská i rodinná pravidla a povinnosti – vše, proti čemuž se bouří. Z planěk plotu se stávají školní i kostelní lavice a posléze i soudní aréna, kde se ocitají na straně falešně obviněných. Přestavby zajišťuje technický personál s vizáží černochů, oděných v montérkách.

Inscenace režiséra Jakuba Vašíčka se vyznačuje úsměvnou nadsázkou (hostie mají podobu chipsů; bratr Nancy se stylizuje do Zoro mstitele a trojice rebelantů zase do třech mušketýrů, šermujících místo kordů s natěračskými štětkami). I maloměšťáctví je zobrazeno s roztomilým kouzlem – upjatá staropanenská tetička Polly v seriózním kostýmku a papučích skáče pravidelně přes plůtek, zalévajíc se zpěvem výpěstky ve svých truhlících.

Tom Sawyer disponuje režijní i scénografickou nápaditostí a solidními hereckými výkony, z nichž zaujme především ctnostná a přísná teta Polly Denisy Posekané a Jiří Šponar jako Sid, který páchá pod maskou „slušňáka“ zákeřné podrazy. Vašíčkova inscenace přináší zpověď revoltujícího teenagera, který si prochází utrpením dospívání, setkává se s nepochopením dospělých, a tak mu nezbývá než provokovat, toužit po svobodě a životě podle vlastních vizí. Skrze revoltu hledá Nancy sama sebe. Zároveň však dochází k poznání, že každá vzpoura musí zákonitě jednou skončit. V okamžiku, kdy se stane absolutně svobodnou a pluje si na voru vstříc bezstarostnosti, zjišťuje, že se najednou nemá proti čemu vymezovat a věčné mentorování jí začne chybět. Taková prázdninová idylka je příliš nudná a jakákoli revolta náhle pozbývá smysl.

V závěru inscenace zazní zhudebněná báseň Lawrence Ferlinghettiho Život je báječné místo k narození. Svět dávno dospělých a skoro dospělých (Nancy sebou stále nosí plyšové prasátko) se alespoň na vzácnou chvíli sblíží a souzní, dojde k vzájemnému porozumění. Přesto je tu přítomný hořký osten (viz. Ferlinghettiho „… jenže zrovna když jste v nejlepším, přijde usměvavý funebrák“).

Českobudějovický Andělíček Toníček je remake úspěšné inscenace souboru Buchty a loutky. V Loutkohře JD ho nastudoval Vít Brukner, člen souboru Buchty a loutky. Inscenace hýří dětskou hravostí (kopec na lyžování stvořený z bílé šály sv. Petra, boby na pohon z prskavek, svatozář z lázeňské oplatky, hvězdičky z formiček na pečení) i křehkou vánoční poetikou. Pod nebesky modrou klenbou se odehrává dobrodružná cesta nezbedného andělíčka, který má všem zvěstovat narození Ježíška a při tom zvládne nalézt přátelství (dokonce s malým pekelníčkem, kterého obrátí na andělskou víru). Mezitím stihne proběhnout i sněhová bitka mezi jevištěm a hledištěm. Cesta je plná úsměvných peripetií a okouzlení zdánlivě všedními věcmi (např. stavění sněhuláka či pouštění svíček po vodě). Inscenace má kromě rozpačitého začátku skvělý spád, jednotlivé situace jsou přesně rozehrány a střídají se v rychlém sledu, pečlivě se pracuje s detailem a na konci se dostaví i malý vánoční zázrak – odhalí se krásný Betlém s dřevěnými figurkami, kam všichni včas a šťastně doputují a kde se najde místo opravdu pro každého.

S výjimkou svatého Petra jsou všechny postavy hrány pomocí loutek. Svatý Petr v pojetí Jiřího Šponara přebírá image rozšafného nebeského managera, který si svou vedoucí pozici patřičně užívá, zároveň starostlivě pečuje o méně zkušené. Toníčkovi by v podání Lenky Pokorné slušela ještě větší dětská rozpustilost a bezelstnost. Převzatá poetika souboru Buchty a loutky Ćeskobudějovickým však rozhodně prospěla.

Příběh oblíbené dětské autorky Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka líčí nepřátelství dvou loupežnických rodů, jejichž malí potomci Ronja a Birk se – i přes počáteční nenávist – postupně spřátelí. Ač na počátku stojí nepřekonatelná averze, převzatá od rodičů, díky společným zážitkům a hlavně vzájemné pomoci v mezních situacích si uvědomí hodnotu přátelství. A díky své tvrdohlavosti napraví hlavu i umanutým loupežnickým tatíkům. Klíčové dějové momenty z literární předlohy se objevují i v dramatizaci Heleny Sýkorové. Režie se ujal umělecký šéf Loutkohry Zdeněk Jecelín, který inscenaci podbarvuje spektrem nálad: od strašidelně tajuplné přes magickou (použití svíček a ohně) až po bujaře veselou a humorné odlehčení. Šarvátky mezi dvěma loupežnickými klany jsou zobrazeny s komediální nadsázkou, čímž se podtrhuje směšnost jejich zbytečného trumfování a furiantství. Dramatické scény nepostrádají patřičné napětí (Birkův pád do Pekelné tlamy, zápas s nadpřirozenými silami, doplněný o efektní akrobatické kreace).

Scénografie Ireny Marečkové pracuje s přírodními materiály. Hlavním scénografickým prvkem je dřevěný stůl nepravidelného tvaru, který slouží jako postel, v níž se Ronja narodí; bitevní pole, na němž se jako šachy utkávají dřevěné figurky loupežníků (vždy s nerozhodným výsledkem); lesní mýtiny apod. Rozdělením stolu vzniká zlověstná propast Pekelná tlama, prostor pod stolem se mění v jeskyni či v čumbrčí hnízdo, v němž Ronja uvízne při lyžování. Scénu doplňují židle ve tvaru samorostů, které se poměňují ve zvířata.

V inscenaci se ve zvláštní symbióze prolíná svět lidí, přírody i nadpřirozena. Pochopení zákonů přírody je pro Ronju snazší než pochopení složitého mechanismu mezilidských vztahů. Do jisté doby se totiž její citové vazby týkaly výhradně rodiny. Poznává cenu oběti, naučí se odpouštět.

Jecelínova inscenace zdařile a působivě převádí literární předlohu do jevištní podoby, organicky zapojuje loutky (opět manekýni jako zmenšeniny Ronji a Birka), opírá se o zajímavé a funkční výtvarné řešení a autentické výkony ústřední dvojice – Terezy Peterkové (Ronja) a Dominika Linky (Birk). Tajemnost příběhu podtrhuje vypravěčský um Marka Matějky.

Další směřování Loutkohry ovlivní od letošní sezóny Jevgenij Ibragimov, který se stal jejím hlavním režisérem. Slibuje odklon od činoherního pojetí a návrat k loutkám. Diváci se snad konečně dočkají rozmanitější práce s loutkami a českobudějovický soubor se bude tímto směrem výrazněji profilovat.

Loutkář 1/2011, s. 22–24.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.