Přelet nad loutkářským hnízdem

Makonj, Karel; Boržek, Karel; Vašíček, Pavel; Smolík, Robert: Zemřeli

Milý Lojzo,

loučíme se dnes s Tebou plni smutku, trochu i zmatku z Tvé nečekané smrti, která nás všechny, nejen Tvé nejbližší, tak zčistajasna zasáhla, zatímco Ty ses prostě jen natáh’ po dobrém obědě jako vždycky, loučíme se s Tebou plni smutku, ale – proč to nepřiznat – i s vděčností za Tvou vykonanou celoživotní práci, které vskutku nebylo málo.

A byla vždy spojena s loutkovým divadlem – jako by Ti již sudičky Tvým městem narození, naší starou dobrou známou „loutkářskou Chrudimí“, předurčily tuto dráhu, kterou jsi nikdy neopustil, byť ses jí dokázal věnovat v nejrůznějších oblastech, nejen té Tvé domácí – výtvarnické. Dokázals být i dobrým technologem, ředitelem, manažerem i pedagogem, napsal jsi řadu odborných publikací, které využívají a budou využívat ještě dlouho studenti po celém světě, budeš chybět i čtenářům Loutkáře, na jehož grafické podobě jsi měl a máš lví podíl, budeš chybět i řadě svých celoživotních spolupracovníků, se kterými ses zamýšlel právě vrátit, byť pohostinsky, i na své „celoživotní“ Kladno, ale to už jsi nestačil, už „hostuješ“ jinde.

My loutkáři snad máme ke smrti trochu jiný vztah než ostatní divadelníci, vždyť loutkové divadlo možná vzniklo právě ze vzpomínky na ty, kteří nás opouštějí, a kdybychom si teď – každý po svém – nechali promítnout ve svých hlavách stínohru svých vzpomínek na docenta Lojzu Tománka, věřím, že by tato stínohra byla velmi dlouhá a – barevná, rozhodně ne černobílá, a nebyla by smutná. Smutkem nás naplňuješ až nyní svým nečekaným odchodem, na který nejsme připraveni. Ani my, ani Tví nejbližší. Se svou ženou jsi mohl být doslova až do poslední chvíle, do svého posledního výdechu – a to je svým způsobem štěstí. Možná si to neuvědomujeme hned, ale čas nám to pomůže pochopit.

Řada Tvých studentů i kolegů se zprávu o Tvém skonu dozvěděla právě v Plzni, ve městě Tvého dalšího dlouhého působení, nejen jako výtvarníka, ale i jako ředitele divadla. V Plzni jsme Ti věnovali dlouhé ticho, rozhodně delší než povinná jedna minuta, a bylo to ticho – naplněné.

Dovolte mi, abych se s docentem Lojzou rozloučil verši neznámého čínského básníka z 3. století před Kristem. Zrovna nedávno mi je poslal jeden přítel z Polska, i to je příznačné, loutkáři byli a jsou jedna velká mezinárodní rodina – již dávno před dnešní globalizací.

Karel Makonj

Loutka

Vyřezaná ze dřeva

Voděná na nitích

Starce představuje

S bílým plnovousem

Vypadá jak živá

Na konci hry

Ticho nic víc

I takové je loutkové divadlo

Netrvá věčně

Nic netrvá věčně

Život je jak sen

Pane docente, milý Lojzo, čest Tvé památce!

Karel Brožek

Milá Nino!

Co psát v situaci, tak krutě jednoznačné… Snad se tedy na mne nebudeš hněvat, vzpomenu-li v tuto chvíli, a právě v tuto chvíli, na Lojzu jako na člověka s velkým smyslem pro humor a také pro sebeironii. Dodnes si např. nesmírně cením toho, jak na přelomu let osmdesátých a devadesátých dokázal sformulovat své vlastní „slovníkové heslo“, jež znělo: „Doc. ALOIS TOMÁNEK, vedoucí loutkářské katedry DAMU v letech, kdy na ní studoval Martin Mejstřík.“: Klobouk dolů!

A samozřejmě klobouk dolů za mnohé a mnohé jeho výpravy. Loutkám rozuměl a měl je rád. Takových lidí už dnes moc není. Naštěstí měl možnost své vědění i svůj vztah k panákům předat i mladším a uložit do knížek, jež posloužily a jistě ještě poslouží následovníkům. I když jeho kumštýřský život byl spojen především s Karlem Brožkem, pár zajímavých inscenací jsme udělali i spolu, nejraději asi vzpomínám na Generálskou operku, tu udělal moc krásně. Pár let jsme byli blízkými spolupracovníky, ale hlavně nikdy nemohu pominout, že to byl vlastně on, kdo naprosto zásadně a v mnoha ohledech ovlivnil druhou půli mého života. Jakkoli nemohu tušit, co by bylo kdyby…, dodnes jsem mu nesmírně vděčen za šance, jež mi poskytl (a jež jsem já asi ne vždy zcela naplnil, či dokázal naplnit). Zřejmě navždy budu v duchu slýchat jeho uklidňující „medvídkovský“ témbr…

Tvůj Pavel Vašíček

Milý pane docente,

stojím tady a myslím hlavně na to, jak jsem se od vás učil učit. Co jsem se naučil je, že je to, jako kdybyste mi dával mapu, ale tou je čistý list, prázdný papír, protože cesty, kterými jste až dosud šel, už pro mě nemají význam, znám je, ale už po nich nemůžu jít, a dál jen na mně, jaké hory a řeky na své cestě do mapy zakreslím. Vy jste jich přešel a nakreslil určitě nejmíň devatero.

Já teď vím, že jsou místa, ke kterým už asi nikdy nedojdu, ať pro svou lenost, nedostatek talentu nebo jen shodu náhod, těžko se s tím smiřuji. Ale díky vám, na té cestě nejsem sám, moji žáci půjdou dál. A dojdou na ta místa, kam já už ne, a dojdou na ta místa, o kterých ani nevím, netuším a hlavně půjdou dál. A ta touha jít dál trvá. A to prázdné místo na mapě jste mi dal. Za tento dar vám děkuji. Za tento dar vás nepřestanu mít rád.

Robert Smolík

Loutkář 1/2011, s. 4–5.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.