Bábkarská Bystrica Tour 2018

Filcík, Štěpán: Louny, tradičně klidné a pohodové

Je to už jako kolovrátek. Lounskému souboru se daří dlouhodobě pořádat milou, přátelskou, byť relativně malou přehlídku. A to je možná jediný její „neduh“. Přitom se téměř každý rok objeví nějaký nový soubor (letos vlastně dva), každoročně lze udělit celou řadu individuálních ocenění, skoro vždycky je z této přehlídky poslán jeden až dva soubory na celostátní přehlídku do Chrudimi, o představení je z řad místních obyvatel dostatečný zájem, nemluvě o lounském starostovi, který se sám účastnil několika představení (samozřejmě i proto, že má sám malé dítě). Přesto přehlídka dělá dojem, že neroste – svým způsobem je stále stejná. Ale i kdyby to tak opravdu bylo – není dostatek důvodů k radosti i to, že něco trvá? A to v kvalitě rozhodně nadprůměrné.

Letošní přehlídka nabídla pět souborů se šesti inscenacemi. Zahajoval tradičně místní Spolek loutkářů v Lounech s inscenací Kocour v botách v úpravě a režii člena souboru Milana Halíře. Byla to jeho první režie i úprava a vycházela z dramatizace Hany Dotřelové. Zajímavostí, ale také problémem této úpravy je jistý „naschvál“ – na místo nejmladšího syna ze mlýna je hlavní postavou nemladší dcera Maruška. Kupodivu i tak hra celkem funguje, jen není tato záměna nijak divadelně, či příběhově zdůvodněna.

Celá inscenace je, jak už jsme u lounských zvyklí, prokládána extemporováním a aktualizačními vtípky, které ne vždy souvisejí s příběhem pohádky. Výprava i loutky jsou pro lounské tradiční. Odkryté vedení, fundusové loutky. Je to taková tradiční lounská inscenace. Kromě jiného i v tom, že je například dobře nasvícená.

Ale přece jen ještě jedna zajímavost – zvukový plán je vytvářen živě, před zraky diváků. Není to sice nic objevného, ale v tomto souboru neobvyklé. Inscenaci to přece jen posouvá do nové roviny. Je posílena divadelní autenticita – fakt, že vše se děje teď a tady.

Honza a drak, Klubíčko Cvikov – úprava a režie Mirek Zachariáš. Velmi cvikovské a svým způsobem velmi zajímavé představení. Cvikovské proto, že všechny inscenační postupy (odkryté vedení, paravánky jako „kulisy“, fundusové loutky) v podstatě od tohoto souboru už mnoho let známe. Text inscenace není sice zcela bez chyb, ale v podstatě jde o srozumitelnou pohádku. Jen snad postava Kašpárka je tentokrát téměř zbytečná, neposouvá děj, ani nepřináší očekávaný humor, a je tak v inscenaci spíš z „povinnosti“.

Přesto jde u cvikovských o inscenaci přinejmenším zajímavou. A to díky herecké složce. Není bez chyb, ale je velmi vyrovnaná. Což při faktu, že zde hrají, vždy velmi dobří, otec a syn Stehlíkovi, a že jinak je soubor složen z mladších členů, je opravdu udivující. Tato mladá část souboru velmi kvalitativně „poskočila“ a svým zkušenějším kolegům nejen stačí, ale jsou jim často rovnocennými partnery. Pokud tento trend v souboru vydrží, můžeme se v budoucnu těšit na přinejmenším herecky zajímavá představení.

Jakýmsi doplňkem a intermezzem přehlídky byla exteriérová produkce Panoptika Maxe Fische z Teplic s „pouťovým“ výstupem Cvičená blecha Arabela. Nejde v pravém slova smyslu o divadlo. Není zde příběh, zápletka ani konflikt. Není tu vlastně ani žádné vyprávění. Je to jen výstup s imaginární blechou. Ale je to výstup parádní, velmi zábavný a velmi pouťový, výstup „dryáčnický“ a přitom vkusný, výstup živelný a přitom neagresivní. Je to svým způsobem citlivý dialog s divákem, který ovšem neztrácí otevřenost a poutavost pouliční produkce. Však za to také soubor porota ocenila.

Spojáček Liberec, Maska. Příběh zloděje, který si nasadí masku dobráka a ta z něj opravdu dobrého člověka udělá, hraje soubor javajkami, s použitím postupů stínového divadla. V práci Spojáčku je to opět novinka. Problém je ovšem v tom, že několika semináři hry s javajkou prošli jiní členové souboru než ti, kteří s nimi v této inscenaci nakonec hrají. Měla tím být dána příležitost mladším, ale záměr zůstal někde v polovině cesty. Na velmi pěkné scéně se loutky pohybují tak trochu mátožně, a i práce s mizanscénou není dobře promyšlena. Stínoherní části vyznívají daleko příznivěji. Celkově má ale inscenace velmi příjemnou atmosféru, opírá se o ne zcela známou čínskou předlohu, a proto i vyznění příběhu je příjemné a pointa víceméně překvapivá. V každém případě se Spojáček pustil do ambiciózního projektu, který, bude-li dotažen v duchu naznačené cesty, může být obohacením celostátní loutkářské přehlídky.

Milým překvapením byl tentokrát soubor Boďi z Jaroměře se svou adaptací staršího loutkářského textu Kašpárek na skalním hradu. Text, který jsme od souboru již viděli, tentokrát zahrál principál spolu s kolegou jen ve dvou, na své „domovské“ scéně rodinného loutkového divadýlka, marionetkami a se značným nadhledem. Je potřeba konstatovat, že to textu i celé inscenaci velmi svědčilo. Veselé, vtipné, nápadité a svižné představení, které přitom nerezignovalo na základní příběh (žádná legrace pro legraci). Došlo i na některé „pozoruhodné“ postupy – hraje se jen ve dvou scénách, v lese a na hradě, přičemž scéna v lese má několik prostředí. To se ovšem nemění přestavbou, ba ani oponou. Jednající postavy prostě jen odejdou, v zápětí přijdou jiné a my z kontextu pochopíme, že jsme na jiném místě lesa nebo dokonce před hostincem. Přesto je to přehledné a srozumitelné. Inscenace má velmi dobrý spád a temporytmus, je dobře vypointovaná. Jedinou „pihou“ na kráse je ne zcela dobrá znalost textu, který občas herci čtou – mají ho zavěšený na vnitřní straně proscénia; je to vidět a trochu to ruší (nemluvě o občasném zpomalení…). Přesto se dá říct, že to byla snad nejkompaktnější a nejsvižnější inscenace tohoto souboru v posledních letech i lounské přehlídky vůbec. Porota proto tuto inscenaci nominovala na Loutkářskou Chrudim.

Závěr přehlídky patřil maňáskovému souboru Želvička z Teplic, který zahrál dvě hříčky Napálený vlk a Zakletý medvídek. Jde o relativně mladý soubor s malými zkušenostmi a z toho vyplývajícími problémy. Výběrem textu počínaje (hříčky jsou vybrány z kdysi oblíbené knihovničky Divadélko nakladatelství Orbis), fundusovými (ale spíš po všech koutech posbíranými) loutkami pokračuje, a „naivisticky“ inscenačními postupy konče. Soubor zkrátka vzal text a ten, tak jak byl, včetně režijních poznámek, sehrál. Přesto jde o soubor sympatický, který budí naděje na další možný vývoj.

Lounská přehlídka se vydařila. Dva návrhy na celostátní přehlídku, milá atmosféra, kvalitní pohoštění, příjemné večerní posezení… A přesto, že jsem si tentokrát nevšimnul ani jednoho trička s kdysi obligátním nápisem „Tolik času ještě nebylo…“, vše fungovalo tak, jako vždy. A to jistě není málo.

Loutkář 3/2010, s. 137–138.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.