Loutkar.online

Filcík, Štěpán: Neviditelný, ale nepominutelný Tajtrlík

Tedy, ne že by 6. výběrovou přehlídku amatérského loutkového divadla Pražský Tajtrlík nebylo vidět. Naopak, těší se podpoře jak Prahy 10 tak i Prahy 15, má své sponzory a záviděníhodnou návštěvnost místních i přespolních. Jeho tzv. neviditelnost se vztahuje k organizaci. Přehlídka běží jak po másle, nikde žádný zádrhel, žádné zdržení, vše vychází, stíhají se stavby vystupujících souborů i jejich veřejná hodnocení, všichni jsou obslouženi a včas najedeni, každé představení začíná přesně. Pořadatelé, zejména pak místní soubor Frydolín to prostě umí. A navíc s laskavostí, úsměvem a neuvěřitelnou obětavostí. Však také k největším kladům přehlídky patří nejen silný program a každoročně několik úplně nových souborů, ale také možnost neformálního a téměř kontinuálního setkávání lidí, které baví loutkové divadlo.

Na tomto „rodinném stříbře“ jsme pak dostali naservírováno následující menu: Místní soubor, Divadélko Frydolín zahrálo hru Jiřího Jaroše Obr Otesan. Hru sice značně vyškrtanou, ale přesto stále dost „upovídanou“. Soubor se s touto inscenací účastnil přehlídky již v loňském roce, ovšem vzhledem k nezkušenosti se zvolenými inscenačními prostředky (manekýni s téměř černodivadelním voděním v otevřeném prostoru) nedopadlo jeho vystoupení příliš přesvědčivě. Bylo nevhodně svícené, slovo (v rozdělené interpretaci) dominovalo nad animací, která byla navíc zmatečná, nefázovaná a tedy většinou nečitelná; nebyly zvoleny vhodné rekvizity – a to jak typem, tak např. velikostí… Zkrátka porota doporučila souboru na inscenaci dál pracovat a zkusit se s ní přihlásit za rok znovu. Stalo se a náhle bylo vše jinak. Jiná, vhodnější scéna (orámovaná proscéniem, mnohem lépe zasvícená), úměrné a technologicky dotažené rekvizity, zlepšené mluvičské výkony a zejména přesnější, jasnější a přitom živá animace loutek. Inscenace dostala pevnější obrysy, projasnil se příběh, vlastně se dá říct, že jsme viděli úplně novou hru. Nebyla sice bezchybná – pořád inscenaci nejvíc „podráží nohy“ rozdělená interpretce, která neumožňuje přesnější koordinaci a zejména jakoukoliv momentální inspiraci a občas dochází i k nadbytečnému jednání slovem, také zvukový plán by zasloužil dotáhnout. Přesto všechno je jasné, že soubor udělal kvalitativní krok vpřed, za což byl porotou také oceněn a inscenace byla doporučena do užšího výběru na 59. loutkářskou Chrudim.

Pravidelným účastníkem hostivařské přehlídky je dětský soubor místní ZUŠ pod vedením Věry Dřevíkovské. Tentokrát si vedoucí zvolila autorské texty dětí ze souboru, které ovšem vznikly v rámci jiného projektu. Vzniklo tak představení Loutkové etudy – pásmo čtyř krátkých textíků na nejrůznější témata. Dialog vodníka a čarodějnice, sice dost statický, ale s dílčími milými nápady, zejména v textové části; další dialog Šáši a Váši, dvou kašparů, či klaunů, tentokrát již akčnější – vzpomínání, jak kdysi bavili lidi (od skákání a běhání, až po doslovné válení se smíchy a popadání se za břicho…); pak pohádkový příběh na ruby o princezně a drakovi, tentokrát již velmi dobře rozehraný, včetně drobného, ale přesného akčního i slovního humoru; a nakonec akční lovestory – příběh o zamilovávání… Opět přesně zahraná a velmi vtipná drobnička. Celé představení, hrané různými typy loutek (marionetky, maroty, maňásci), má gradaci a jeho asi největší síla (kromě vtipu) je v „herecké“ práci dětí. Jsou nesmírně přirozené, otevřené a herecky smělé. Dalo by se říct, že nemají zábrany, umí do toho jít naplno, ovšem při zachování velké sebekázně. Jediným zásadním otazníkem je tak použití maňáska Kašpárka jako průvodce, moderátora celého představení. Přináší sice důležité a zajímavé informace, ale jeho inscenační zdůvodnění není zcela přesvědčivé. Porota udělila cenu za inspirativní pokus o dětské autorské divadlo a doporučila inscenaci na Loutkářskou Chrudim.

Soubor Arnoštka a inscenace Kugelmass! – jeden ze dvou nových souborů, a velké překvapení přehlídky. Námětem jejich hry je povídka Woodyho Allena, Postava Kugelmasse. Tento text soubor poměrně věrně zinscenoval pomocí otevřeně voděných marionet v sympatické scénografii. Oboje práce člena souboru a zároveň jednoho z herců Jana Kopeckého, který s divadlem a to i loutkovým nemá žádné předcházející zkušenosti. Podobně na tom jsou i zbývající dva členové – Martin Švantner a Zuzana Smolová, herci a také autoři hudby. Hudební i výtvarné složce by vlastně patřilo zvláštní ocenění – nakonec se ale porota rozhodla udělit cenu za inscenaci, protože nejsilněji inscenace působila právě ve svém celku – v symbióze složky narativní, hudební i výtvarné. Relativně nejslabší se tak jeví herecká nezkušenost trojice a pak některé dílčí dramaturgicko-inscenační prvky (ne zcela přesná práce s mizanscénou, občasná režijně-herecká bezradnost a některé nepřesnosti ve scénografii). Přesto představení působí jistě, zdravě, sebevědomě a je v ní i celá řada neotřelých hereckých i inscenačních nápadů. I tato inscenace byla doporučena na letošní Loutkářskou Chrudim.

Umělecká scéna Říše loutek patří také k pravidelným účastníkům přehlídky. Tentokrát přijela s původní adaptací pohádky O nezbedných kůzlátkách. V profesionální scénografii Ireny Marečkové hru inscenovaly Hana Dotřelová a Táňa Zlesáková. Soubor, který tyto zkušené loutkářky přivedly, byl z větší části mladý, a tedy nezkušený. Přesto předvedl standardní inscenaci s velmi dobře zvládnutou rozdělenou interpretací. Základním otazníkem této hry je ovšem její text. Jsou zde některé prvky, ale i celé scény, které nemají s hlavním dějem v podstatě žádnou souvislost (např. hudebně taneční číslo krouhání zelí) a tvoří tak, jak samy inscenátorky přiznaly, výplň kvůli dostatečné délce představení; jsou zde některé vnitřně nezdůvodněné motivy; a hlavně – k vyvrcholení celého příběhu, chycení zlého vlka, dojde de facto za scénou, navíc medvědy, kteří bez zjevného důvodu přicházejí na „návštěvu“. Jsou tu i některé dílčí inscenační nepřesnosti, až „chyby“ – např. honička kůzlátek s vlkem, která probíhá v podstatě pobíháním vedle sebe v těsné blízkosti, takže je nevěrohodná. Přesto inscenace působí sympatickým dojmem a soubor získal čestné uznání za rozvíjení loutkářské tradice.

Soubor Arálie je krátce existující těleso, které vystoupilo poprvé mimo aktivity svého domovského turistického oddílu Kondor. Pro zajímavost, je ze stejné líhně, ze které vzešel, dnes již ověnčený soubor Tate iyumni. Arálie je ovšem dětský soubor. Připravil si příběh na motivy japonských pohádek Kočičí palác, který inscenoval činoherně v kombinaci se stínohrou. Přestože děti byly herecky zcela nezkušené, „neotevřené“ a i vedoucí přiznávali, že jejich největším problémem je naprostá neznalost práce s dětským hercem, inscenace byla velmi zajímavá. A to jak ne zcela obvyklým tématem, tak i díky některým dílčím inscenačním postupům. Zejména ve střídmosti, ale maximální účinnosti slova, ale také v jednoduchosti použitých inscenačních prvků, mizanscény i hudby. Text byl opravdu velmi stručný, ale naprosto srozumitelný. Některé dialogy byly téměř pantomimicko-výtvarné, s použitím právě stínového divadla. Inscenátoři projevili velký cit pro divadelní znak i zkratku. Pokud tedy soubor nepřestane pracovat (hlavní náplň jeho činnosti je přece jen někde jinde), je zde velký příslib do budoucnosti.

Zločin ve vodní říši – autorská inscenace souboru Klika. Text a režie Hana Holubkovová. Klika je zkušený a zralý soubor, pravidelný účastník celostátní loutkářské přehlídky v Chrudimi. S touto inscenací ho ale, alespoň v letošním roce, na Chrudimi neuvidíme. Vlastně ani není zcela jasné, co se to stalo. Jedna indicie říká, že se tento pražský soubor nikdy nepokusil o inscenaci pro děti, a tentokrát představil pohádku. Sice pohádku naruby, ale… Další indicie může mluvit o nedotaženosti a neujasněnosti základní koncepce celého příběhu; anebo o výtvarně ne zcela zdařilé podobě, umocněné typickým „placatým“ a temným klikovským svícením (které přitom inscenacím pro dospělé dodává zajímavou atmosféru). To všechno je jistě pravda, ale zase tu je zralé a zkušené herectví, hudba a práce se zvukem… Inscenace se zkrátka nezdařila, anebo ještě lépe, nepodařilo se jí včas dozrát. Takže – jestli to soubor nevzdá a na inscenaci zapracuje, mohly bychom se příští rok potkat s velmi zajímavým opusem.

Vrcholem přehlídky byla bezesporu autorská inscenace souboru Tate iyumni, Vlna. Ta sice nedosáhla výšky loňského Krvavého kolena, ale šlo také o jiný žánr. Vlna, myslí se přílivová vlna, možná až tsunami, je tak trochu parodií (Pobřežní hlídka, Čelisti, ale také tak trochu „zelené“ aktivity…), trochu možná persifláží, trochu komedií a trochu i vážně myšleným ekologickým varováním. Všechno je to promíchané – takový tematický koktejl. Ale chutná moc dobře. Inscenace je přímo napěchovaná loutkářskými nápady (podmořský svět, pláž a neustále se houpající moře, pomalé proplouvání zámořského parníku, báječný surfing i běh po pláži…), které jsou technologicky propracované, funkční, divácky vděčné, ale hlavně sloužící příběhu i tématu. Je ovšem pravda, že inscenace byla na přehlídce velmi čerstvá a proto ne zcela dozrálá. Příběh působil dost jednoduše, až plakátově, občas nastávaly delší pauzy (zejména před závěrem). Konec konců, právě závěr inscenace byl zatím největší slabinou. Pointa byla předvídatelná a proto nepřekvapivá. Ovšem vzhledem k ostatním kvalitám, a při vědomí, že soubor umí své opusy zásadně dopracovávat, nominovala porota inscenaci na Loutkářskou Chrudim.

Dejte mi jitrnici a Kašpárkovo trápení – dvě „rakvičkárny“, pouťové hříčky, které na přehlídce předvedli studenti Vyšší odborné školy herecké pod vedením pedagogů Hany Zezulové a Karla Vostárka. Na obou hříčkách byla zřetelná neúplná znalost základní herecké práce (jde o 1. ročník) a zřetelný pedagogický záměr je tomu naučit. Představení vlastně mělo všechno, co by mělo mít, ale občas váznul temporytmus, občas zvuky, jindy se projevovalo nesmělé herectví, nevhodná hlasová stylizace… Jak přiznal sám pedagog, na přehlídku se přihlásili hlavně proto, aby měli studenti možnost si dosavadní získané znalosti vyzkoušet před publikem. Celkově ale představení působilo mile a studenti projevili velký entuziasmus.

Zvláštním fenoménem současného amatérského loutkového divadla je bezesporu hořovický soubor Na holou. Jeho inscenace jsou rozeznatelné téměř na první pohled, ale přitom každým rokem překvapí jinou dramaturgií i inscenačními prostředky. Tentokrát si vybral knihu Johna Kennedyho Tooleho Spolčení hlupců, kterou zahrál pod názvem Do práce? Aneb život se s námi nemazlí.

Ti co milují Tooleho knihu jásali. Multi muž Ludvík „Říha“ Řeřicha spolu se svým souborem a zdatnými muzikanty vytáhli z knihy to podstatné a převedli to na jeviště. K brilantnosti vyprávěného příběhu ovšem chyběla výraznější a důraznější hra s manekýny. Ta byla navíc dost „utopená“ ve tmě, takže inscenace kladla na diváka neúměrné nároky na soustředění. Jednotlivé scény zatím působily poněkud samostatně, rozdrobily děj a znepřehlednily hlavní téma pro ty, kteří předlohu neznají.

Přesto všechno je tato inscenace velmi ambiciózní, nápaditá a inspirativní. Poctivá snaha vyprávět příběh „asociální“ osobnosti v podivně asociálně pokřivené společnosti je sympatická a oslovující. Ocenění si také zasloužil vynikající hudební a zvukový part.

Poetika souboru Na holou jistě není pro všechny, ale se stejnou jistotou lze říct, že svého diváka již má a přivádění nových témat souborem na jeviště je natolik objevné, že si rozhodně zaslouží účast na 59. Loutkářské Chrudimi.

Posledním souborem přehlídky byl Ambit Petra Železného. Přivezl novou verzi své vlastní adaptace knihy Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka, tentokrát pod názvem Sláva fotbalu. Tuto předlohu zinscenoval již před dvěma lety s početnějším souborem. Letos jí hrál v komorním obsazení, pouze se svým synem, a na inscenaci to bylo bohužel cítit. Minimální obsazení nutilo oba protagonisty k různým „výpomocem“ a zkratkám, které měly své kořeny ve faktu, že jde vlastně o adaptaci adaptace. Přesto tento postup přinesl i několik pozitiv. Například pozoruhodnou minimalistickou hudbu – v podstatě jen rytmus ze záznamu a k tomu subtilní zpěv, který měl ve své jednoduchosti jisté kouzlo. Výtvarně byla inscenace postavena, stejně jako předloni, na plošných loutkách, včetně nejrůznějších sklápěček, roztahování, či mechanické animaci jednotlivců i „davových“ loutek. To vše bylo velmi dobře promyšlené, jen bylo stále cítit, že na scéně chybí nejméně dva další herci (herečky). Takže dál než k ilustrovanému vyprávění prostě nemohlo dojít. Škoda, předloňská inscenace byla na Loutkářskou Chrudim sice doporučena, ale nakonec se její představení neuskutečnilo. Tato verze, jakkoli v mnoha ohledech zajímavá, na doporučení nemohla dosáhnout.

VI. pražský Tajtrlík byl přehlídkou velmi zdařilou. Konečně o jeho úrovni svědčí osm individuálních cen a celkem pět doporučení na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim (nejvíc ze všech letošních postupových přehlídek!).

A konečně – speciální cenu přehlídky, udělovanou letos po druhé, Pražský Tajtrlík, si nakonec odnesl pořadatelský soubor Frydolín za „laskavou tvář a důslednou starost o ducha i tělo přehlídky“.

Loutkář 3/2010, s. 125–127.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.