Balogh, Géza: Novátor maďarského loutkářství Dezső Szilágyi (1922-2010)

Po třicet let, od srpna 1958 do konce sezony 1991/92 řídil Státní loutkové divadlo (Állami Bábszínház), které se pod jeho vedením přetvořilo v instituci celostátního významu. S jeho jménem je spojen zlatý věk divadla a jeho četné úspěchy ve světě. Díky jeho odborným znalostem, výjimečným organizačním a – jak se dnes říká – manažerským schopnostem, jakož i v nemalé míře díky jeho posedlosti bylo Loutkové divadlo od 70. let nejvíce cestujícím uměleckým souborem v Maďarsku.

V době jeho jmenování byla státostrana zaneprázdněna tím, aby znovu zkonsolidovala své řady a upevnila svou moc. Zatímco nemilosrdně trestala jakoukoliv účast v revoluci, snažila se zároveň nějakým způsobem udržovat zdání liberalismu. Tento záměr zřejmě sehrál roli v tom, že na místo odvolaného ředitele, dělnického kádru, byl do čela Loutkového divadla jmenován odborník, jehož kádrový posudek nebyl zdaleka bez poskvrny. Szilágyi byl nejenom nezúčastněným nestraníkem, ale jeho nejlepším přítelem byl po léta zakazovaný spisovatel Miklós Mészöly, s nímž společně po návratu z válečného zajetí redigovali v Szekszárdu noviny. A na svém předchozím pracovišti, v Ústavu pro lidové umění, vydával díla takových spisovatelů, z nichž většinu – Miklóse Szentkuthyho, Árona Tamásiho, Sándora Weörese – kulturní politika 50. let zbavila veškerých jiných možností publikace.

Jeho jmenováním nastala v životě Loutkového divadla nová éra. Po mnoha změnách nastalo období stálosti. Po časech existenční nejistoty nastalo čtyřiatřicetileté období jistoty. Léta nepromyšlených rozhodnutí vystřídala stabilita. Vědomé budování určitého systému. Za podmínek, kdy kulturní vedení státu v časech zestátnění špatně napodobovalo sovětský vzor a v zemi nefungovalo dalších šest osm dalších loutkových divadel, jako tomu bylo v ostatních zemích střední a východní Evropy, bylo třeba rozvíjet stávající Loutkové divadlo tak, aby dosáhlo celostátního měřítka.

Ovšem Szilágyiho éra nezačala v roce 1958, ale o tři roky dříve, kdy se někteří členové souboru vzbouřili proti neudržitelnému stavu divadla a založili Státní loutkové divadlo v Győru. Byl to první pokus o vytvoření loutkové scény působící mimo Budapešť. Dvorním autorem a duchovním vůdcem souboru se stává Dezső Szilágyi. Během svého tříletého působení se győrské loutkové divadlo pokusilo vytvořit typicky maďarský styl loutkoherectví. Tamní loutkáři poznali, že budoucí cestu je třeba hledat v odtržení se od Obrazcovovy školy a znovuoživení lidových a jarmarečních tradic. Vliv tohoto nedlouho trvajícího počinu se skutečně uplatnil až později, ve směřování formujícího se Státního loutkového divadla.

Dezső Szilágyi brzy rozpoznal, že hudební loutkové divadlo je tou oblastí, jejímž rozvíjením se divadlo může dostat mezi špičky světového loutkářství. Na jaře 1965 proběhly dvě premiéry, které dlouhodobě založily věhlas Státního loutkového divadla. Bartókovu taneční hru Dřevěný princ a Stravinského burlesku Petruška spojuje zdánlivě evidentní základní myšlenka, která ale ve skutečnosti nastoluje řadu problémů: nejdůležitějšími aktéry obou děl jsou loutky. „Opravdový dramatický konflikt obou her vyplývá z konfrontace jevištních postav s okolím“ – píše v jedné své studii Dezső Szilágyi. –„Pokud ukážeme tyto souvislosti, pokud dokážeme na scéně vytvořit svět pohybujících se postav a jejich hybatelů, snadno se může ukázat, že tou pravou formou jevištního ztvárnění obou děl může být jedině loutkové divadlo.“

Dřevěný princ staví do centra inscenace konflikt loutky a člověka. Podivuhodný mandarín, uvedený v roce 1969, který byl ještě odvážnějším počinem, ukazuje konflikt člověka s negativním světem, s nelidskostí. Řada mistrovských inscenací pokračovala o tři roky později uvedením Jánose Háryho. Po baletu, pantomimě a hudební grotesce sáhli tvůrci poprvé po zpěvohře, čili – řečeno slovy Györgye Kroóa – „jakožto odborníci na němohru a pohyb byli najednou současně konfrontováni s problémy jevištní mluvy a jevištního zpěvu.“ Po univerzálních a kosmických konfliktech se jevištní řeč, která se stala v obecném povědomí nezaměnitelnou charakteristikou Státního loutkového divadla, začala rozvíjet na skutečné bázi loutkohry, ve světě humoru a lidové tvorby. V pohádkovém světě, ve kterém hrdiny zpěvohry oživují ploché loutky a poloplastické figury, kde silnice jsou z ručně tkaných selských závěsů, hora Nix je z torontálských koberců (Torontálská župa, latinsky: Comitatus Torontaliensis, je název komitátu, stolice a župy v někdejším Uhersku, v současnosti je její území rozdělené do severního Srbska, západního Rumunska a jižného Maďarska – pozn. překl.), horské masivy jsou z ovčích kožichů, luční květy z lidové výšivky Matyó a Burg představuje selská skříň, je možné všechno. Dokonce i to, že butelka, ze které se stala Mária Lujza, vyskočí ze zásuvky, aby zazpívala svůj menuet, nebo že strýček Marci – parádní kočí, ve kterého se proměnil malovaný džbánek – roztančí svojí pijáckou písničkou vinné sudy. Szilágyiho éra nekončí rokem 1992. Jeho stěžejní díla, nejvzácnější kousky duchovní dílny, kterou založil, žijí dál. Ti, kteří v poslední době navštívili Loutkové divadlo Budapešť (Budapest Bábszínház), mohli i teď spatřit na repertoáru Petrušku, obě Bartókovy taneční hry, Kodályova Jánose Háryho nebo pohádky, z nichž se již staly evergreeny, na které někdejší děti nevodí už svoje dcery a syny, ale svá vnoučata – ať i ona vidí ty zázraky, které je kdysi dávno okouzlovaly – což dokazuje, že tyto inscenace vůbec nestárnou. O tom nejpomíjejícnějším ze všech umění – divadle – se přece jen občas ukáže, že existují v dějinách inscenace, na které čas nepůsobí. Během desetiletí jen dále zrají jako ušlechtilá vína.

Dnes se ovšem po celém světě hraje úplně jiné loutkové divadlo. Ale piliny, které se sypou z mrtvého Petrušky, nebo zvětšující se krvavá skvrna na mandarínově bílé košili mají stejně ohromující účinek na dnešního diváka, jako tomu bylo před čtyřiceti lety. To nejsou muzejní hodnoty. Nejsou to galvanizované památky nějakého archivu. Je to živé divadlo. Piliny a krvavá skvrna jsou umělecká realita vyjádřená neživými látkami. Vidíme silou metafory znovu a znovu ožívající stvoření, o kterých jsme si po nějakou dobu mysleli, že jsou to loutky.

Petruška nezemřel. Když si kouzelník hodí neživé tělo loutky přes rameno, v pozadí se objeví jeho obrovský stín. Ukazuje dlouhý nos světu. A lidské smrtelnosti.

Loutkář 2/2010, s. 67.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.