Zajíc, Vladimír: Radost od padesáti do šedesáti aneb Muzikály a hudební komedie z Radosti

Ve dnech 25. až 28. listopadu 2009, přesně šedesát let a jeden měsíc po založení brněnského Loutkového divadla Radost (25. 10. 1949), se v jeho nové budově uskutečnil festival ke kulatému výročí nazvaný Muzikály a hudební komedie z Radosti. Konal se pod patronací primátora města Brna Romana Onderky, města, které má nehynoucí zásluhu na současné architektonicky skvělé vnitřní i vnější podobě divadla. Celý areál bude během dvou let ještě doplněn novostavbou Muzea loutek a parkovištěm pro návštěvníky.

motto: Divadlo jsou tři prkna, dva hráči a jedna vášeň.

(Lope de Vega)

Samotné zahájení oslav otevírala výstava na hradě Špilberku nazvaná Loutky pro radost, která potrvá až do konce ledna 2010. Bohatá expozice loutek i částí výprav inscenací z posledních deseti let se nachází v místnostech a chodbách starého paláce, kde scénograficky promyšleně vytváří esteticky uzavřený a zajímavý kruhový cyklus. Součástí je i zákoutí s malým paravánem a řadou maňásků, takže malí, ale i velcí návštěvníci si mohou sami zkusit „jak se dělá divadlo“. Dále jsou zde připraveny stoly a materiál pro Výtvarnou dílnu s výrobou loutek opět pro malé i velké. Školní či zájmové skupiny dokonce mohou po domluvě výstavu a především výtvarnou dílnu navštívit i v zavíracích dnech. Vytvořená díla si lze odnést domů, anebo z nich na připravených panelech uskutečnit vlastní výstavku, která se, právě díky kruhovému uspořádání stane součástí oficiální expozice.

K vernisáži patřil též křest knížky Radost od padesáti do šedesáti, která mapuje posledních deset let umělecké činnosti divadla. Formátem a grafickou úpravou navazuje na publikaci k 50. výročí divadla. Je opatřena statí o přestavbě budovy divadla, drobnou úvahou nad poetikou Radosti, a především bohatou barevnou fotodokumentací jednotlivých titulů a k nim patřící faktografií o premiérách.

Samotný festival kromě představení: The Beatles aneb Žlutá ponorka, O nezbedné kometě, Malované na skle, Datel a bubeníček, Princezna Sylvestrie, Swing (úspěšně reprezentoval české divadlo ve Francii, Polsku a na EXPO 2005 v Japonsku), Jak to dělají andělé aneb Stvoření světa, nabídl i doplňkový filmový program:

Dvě pětky – dokumentární film natočený k 55. výročí divadla zachycuje atmosféru zkoušek, osobní výpovědi herců i záběry z inscenací sezóny.

Převýborná komedie o kupci benátském záznam inscenace, která byla oceněna Diváckou Thálii v roce 1999. Na známou tragedii W. Shakespeara byl použit princip žánru kabaretu s nadhledem postihující fakt že „o peníze jde až na prvním místě“, a nutno říci, že záznam nezestárl ani obsahem ani formou.

Expo 2005, Jádro pudla, Radost v Madridu, tři krátké dokumenty o zahraničních zájezdech, přičemž každý má vlastní téma humorně v oblouku traktující průběh zájezdu.

Za školou s Radostí dokument se Stanislavem Zindulkou a Libuší Šafránkovou natočený roku 1969 k dvaceti letům trvání divadla. Odstup půl století byl zajímavý pro uvědomění si estetiky filmové komunikace s divákem – jak v sobě kombinuje jistou naivitu a laskavost pohledu na dokumentované (co to je loutka, jaké jsou druhy interpretace, otevřené a skryté vodění…) s prvky stylu film verité, přes které do dokumentu vpouští příběh průvodců divadlem. Byť jde o televizní záležitost, filmovou poetiku let té doby vyzařuje.

Jak to dělají andělé je dokument natočený opět k výročí divadla ale o čtyřicet let později, a zachycuje vznik stejnojmenné inscenace. Estetika komunikace je daleko dravější především principem střihu, akcentováním úhlu pohledu, proměnnou rychlosti záznamu a klipovitým vracením významů.

Vzniklo i zajímavé propojení tvůrců posledně jmenovaných filmů. První režíroval Milan Peloušek, druhý Vlastimil Peška, ale jeho kameramanem byl Michal Peloušek, syn Milana.

Celý festival k 60. výročí založení Loutkového divadla Radost se vydařil ve všech aspektech. Důstojně reprezentoval divadlo i město Brno, a přitom ani na okamžik nepostrádal atmosféru radosti, ať už se týkala představení, filmů, možností popovídání a sdílení zážitků, nebo setkání bývalých kolegů, kteří již z divadla odešli. Samozřejmě totéž platí i na organizačním zajištění a propagačních výstupech dovnitř i vně festivalu. Každý, kdo se zúčastnil, určitě na tyto čtyři dny nezapomene. Zbývá tedy jen drobně připomenout, jak se poetika posledních deseti let vyvíjela a projevovala.

motto: Téma je zkušenost, která si hledá příběh.

(Max Frisch)

Marka inscenační tvorby divadla Radost a Vlastimila Pešky se projevuje tím, že komedie bývají protkány bolestí, ztrátou, hrozbou smrti, smutkem, a naopak tragédie momenty grotesknosti, nadhledem, smíchem. Tuto poetiku lze volně pojmově vymezit jako barokizující princip obsahu i formy, přičemž tento princip, jak každá sezóna prokazuje, diváci vřele přijímají.

Peškův grunt divadelnosti výsostně zachází s vyjadřovacími hereckými prostředky. Přináší jasně provedené významové přechody od psychologicko-realistického uchopení postavy ke stylizaci typu, přičemž herci i režie výrazové prostředky lehce a snadno proměňují podle potřeby k vyjádření tématu, příběhu a vybudování gagů. Občasné zcizující efekty nejsou berličkou, ale elegantním mostem pro exponování obsahu té které situace, a někdy i celého představení.

K takto nastavenému směřování a vyznění inscenací přispívá i dramaturgie Evy Janěkové, neboť je to právě tato profese, která ustavuje divadlo jako kulturní instituci. V důsledku to znamená, že přes texty a jejich jevištní zpracování udržuje dramaturgie kontinuitu uměleckou, tematickou, estetickou – prostě duchovní hodnoty. Snad právě proto do divadla Radost chodí s radostí diváci od tří do devadesáti devíti let.

motto: Smích znamená lépe vědět.

(Vladislav Vančura)

Je vhodné připomenout, že nejzásadnější prvky poetiky lidového hudebního divadla, které Loutkové divadlo Radost s nástupem Vlastimila Pešky rozvíjí, se v uplynulých 10 letech nejpregnantněji prokázaly v těchto inscenacích:

2001 – Na tý louce zelený aneb Avantgardní opereta

2004 – Princezna Sylvestrie aneb Zápas o nevěstu (Cena studentské poroty na GRAND Festival smíchu Pardubice, byla vyhlášena Diváckou komedii roku 2004 a Sandra Riedlová získala Cenu za nejlepší ženský herecký výkon festivalu)

2005 – Slezeš, Kačo, z té hrušky aneb Jak přišel step na svět

2006 – Lumpacivagabundus aneb Rozverný trojlístek

2008 – Malované na skle (Hlavní cena festivalu Dítě v Dlouhé 2009, Praha)

2009 – Jak to dělají andělé aneb Stvoření světa. Co se posledního titulu týče lze říci, že veškeré předchozí usilování jako by směřovalo právě k němu a v něm vrcholilo. Scénář reflektoval, kromě biblického mýtu o stvoření světa samozřejmě v podobě zesvětštělé, též současné postoje v rovině individuální i obecné. Každý z herců tak ztvárňuje postavu obohacenou o politicko-společenský kontext, čímž dokladuje, že pro Homo sapiens sapiens skutečně platí označení zoon politikon. Vše probíhá v duchu suchého humoru nepodbízivě, výstižně. Navíc co zdroj filosofický a zdroj sporů, a zároveň zdroj osobní marnivosti a prosazování se, je v příběhu použita známá disputace nad tím, co bylo dřív: vejce nebo slepice? Nejenže disputace s tématem souzní, ona jej zároveň explicitně eskaluje a implicitně ukotvuje v současnosti. Nebe a peklo, černé a bílé, dole a nahoře, šedá zóna – prostě svět, v němž právě teď a tady žijeme. To vše podtrženo tematizovanou hudební a písňovou složkou. A protože v této inscenaci průběžně forma vytváří obsah a obsah formu, soudím, že divadelní bohové Vlastimilu Peškovi a divadlu Radost udělili imprimatur.

Co se pohádek týče, dodržují v Radosti princip archetypového vyprávění. Základem scénování je často otevřené zdivadelnění, přiznání, že vše je jenom jako. Přitom ale, jak se příběh rozvíjí, jsou vznikající situace a jednání postav v nich, přes všechen nadhled jenom jako, smrtelně vážné. Dalším výrazným atributem je promyšlený pohyb divadelního znaku – silná struna rozeznívající představivost a fantazii diváků nehledě na to, že v podstatě přejímá princip dětské hry při zobrazování světa. Metaforičnost je posílena tím, že vznikající znakové řady nemají samoúčelný charakter, nestojí na pouhé tvarové či zvukové podobě, ale vždy jsou tematizované.

Uplynulé pohádkové desetiletí mělo, až na pár výjimek, opět dva stylové kořeny vzájemně propojené dramaturgií Evy Janěkové, hudbou Vlastimila Pešky a scénografy Tomášem Volkmerem, Jaroslavem Milfajtem a Michalem Hejmovským. Prvním kořenem jsou pohádky pro nejmenší diváky, reprezentované režijní poetikou Pavla Poláka. Druhým pohádky pro malé, větší a největší od Vlastimila Pešky.

Za šedesát let své existence připravilo brněnské Loutkové divadlo Radost, jehož zakladatelem a prvním ředitelem byl Vladimír Matoušek, celkem 240 inscenací, které navštívilo tři a půl miliónů diváků. Kromě již dříve jmenovaných osobností se přinejmenším sluší z dříve uplynulých období připomenout režiséry Josefa Kalába, Jiřího Jaroše, Pavla Vašíčka, Zojku Mikotovou, Petra Kracika ad.

Loutkář 1/2010, s. 26–27.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.