Bábkarská Bystrica Tour 2018

Sedláčková, Andrea: Reflexe dvou sezón v Divadle loutek

Václav Klemens nastoupil na post uměleckého šéfa ostravského Divadla loutek v sezoně 2007/08. Jeho jméno se ovšem ve spojitosti s touto scénou neobjevilo poprvé. Již dříve zde totiž jevištně ztvárnil vlastní autorský text s názvem Isabella a tři nápadníci aneb Harlekýn (premiéra 6. ledna 2006). V průběhu Klemensova dvouletého působení v Divadle loutek vzniklo osm inscenací (včetně obnovené premiéry Princezny Majolenky) rozmanité umělecké úrovně i žánrového zařazení.

Sezóna 2007/08: inscenační asymetričnost i důsledná kompozice složek

Václav Klemens-režisér se divákům představil již krátce po svém nástupu do funkce. Prvním jevištním dílem, na němž se podílel, se stal klasický titul Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (premiéra 28. září 2007). Text z první poloviny 19. století přímo volal po výrazných dramaturgicko-režijních změnách, s jejichž pomocí by snad bylo možné oslovit soudobého diváka. Václav Klemens (autor úpravy) text sice radikálním způsobem zkrátil, ovšem tento zásah byl ve výsledku kontraproduktivní. Do popředí torza se totiž dostala postava německo-českého stárnoucího sňatkového podvodníka Ondřeje Jammerweila. Inscenace tedy již v primární fázi svého vzniku marně zápolila s tématem, postrádajícím nosnou konstrukci. Žánrová nesourodost, stylová nevyváženost i kontrastnost složek jevištní tvar předem odsoudily k zániku.

Klemensova Fidlovačka představovala směsici alogicky řazených obrazů omezujících se na příchody a odchody, mezi nimiž herci marně tápali ve snaze nalézt motivace jednání svých postav. Herecký projev (výrazně limitován maskami i operními kostýmy), zredukovaný na pouhou deklamaci textu, nezískal jiných obrysů ani zásluhou přítomnosti loutek. Ba naopak. Ty byly oproštěny sebemenší funkce, s výjimkou té, v níž se staly prostředkem vedoucím k tříštění již tak chatrné fabule. Frapantní pestrobarevné kostýmy stejně jako masky (obličejové či hlavové) mohly vyvolávat představy prakticky čehokoliv – bláznivé lidové zábavy, neuvěřitelné pohádky i setkání podivínů libujících si ve výstřednostech. Nejednotnost se nevyhnula ani sféře stylu a žánru. Činohra se bez logického odůvodnění mísila s operetou, operou (evokující spíše marné počínání amatérů, kteří zcela přecenili vlastní možnosti) i nepochopitelným pokusem o variaci dětských zpívánek („A, e, i, o, u“).

Fidlovačka (derniéra 27. ledna 2009) v Klemensově režii získala bizarní tvar, z něhož nebylo možné dedukovat, co je parodie či nadsázka, či co se zrodilo zcela neúmyslně.

Pohádka polské autorky Marie Kownacké Jak švec Dratvička vysvobodil princeznu je dnes již považována za klasické dílo polské dramatické tvorby, určené pro loutkové divadlo. Na repertoáru ostravského Divadla loutek se tento titul ovšem objevil vůbec poprvé.

K nastudování druhé inscenace sezony byl přizván polský režisér Robert Drobniuch, jenž jevištní dílo pojal v intencích hravosti, obrazivosti, rámcově ohraničenými postupy divadla na divadle postavou pohádkáře (evokace lidových loutkářů). Živáček-vypravěč v sobě slučuje dvě protichůdné významové roviny. Svým jednáním podtrhuje antiiluzivnost (přímé komentáře směrem k publiku), a zároveň ji coby partner loutek popírá. Ambivalentnost se projevuje rovněž ve spojitosti se scénografickým uspořádáním. Přesné vymezení prostoru v případě klasického kukátka je narušováno v obrazech, kdy dochází k přímé interakci loutky se živáčkem (scéna uvozující příběh – pohádkář okřikne loutky-herce). Ten tedy na sebe přejímá nejenom funkci vodiče (marionety v kukátku či manekýna v prostoru mimo něj), ale zaujímá také roli partnera. Pro Roberta Drobniucha se směrodatným nestává evokace dvou svébytných světů (reality a fikce), ale jejich vzájemná konfrontace. Dosahuje jí uplatněním metod vizuálních (stínové divadlo – „plátno“ představuje mrak nad kukátkem) i audiovizuálních (houslista-loutka předjímá příchod houslisty-živáčka). Malý obrazivý svět pro režiséra představuje možnost, jak realitě vtisknout dynamický charakter. Silueta draka o několika málo centimetrech přerůstá do délky mnohonásobně větší. Toto naddimenzování loutky primárně směřuje k navození pocitu hrůzy. Z hlediska inscenačního je důležitější aspekt vytvoření přímého vztahu mezi vodiči a loutkou (vodiči nesou jednotlivé části dračího těla – tlamu, trup s ocasem, křídla). Loutku draka pojala hostující výtvarnice Eva Farkašová mimo kukátkovou scénu jako manekýna (na jeho rozpohybování se podílelo pět vodičů), zatímco v klasickém prostoru, kam drak zasahoval pouze hlavou a částí krku, na sebe přejala charakter marionety. Třebaže Drobniuchova inscenace získala tradiční tvar, zachovala vyváženost jednotlivých složek, témat i žánru, čehož v případě Klemensovy Fidlovačky dosaženo nebylo.

Do druhé poloviny sezony 2007/08 vstoupilo Divadlo loutek s inscenací Kouzelný cirkus Nori – jevištním dílem, v němž se snoubí spektakulárnost s účelností, s hravostí, pramenící ze syntézy jednotlivých uměleckých druhů, se snahou dosáhnout samého nitra dětské duše.

Režisér a výtvarník Noriyuki Sawa nalezl při komponování inspiraci v tradičních japonských loutkových formách, do nichž pronikly aspekty, projevující se v divadle evropském. Pomocí minimalistických tendencí, a to především ve spojitosti s výtvarnou stránkou, byl Sawa schopen zdůraznit symboličnost užitých složek, zpětně podtrhujících divadelnost. V přeneseném smyslu tedy směřoval k evokaci dětského pohledu na reálný, variující se svět. Oscilace na hranici snu a skutečnosti režisér využil k propojení divadelního umění s vizuálními, potažmo audiovizuálními postupy. Scénu kruhového tvaru Sawa rozdělil na osm pravidelných částí, s proměnlivým významem v rámci jednotlivých obrazů (postel s pelestí, stromy, vyvýšená plocha pro provazochodkyni). Zatímco na kruhový prostor lze nahlížet v intencích reality, plátno za ním představuje místo imaginace. Zde, v těchto dvou polích, dochází ke sloučení protilehlých sfér, které zároveň odráží svět dospělých a dětí. Díky dětské fantazii, pomocí elementárních kreseb, jež vznikají na tmavém plátně, dochází k postupnému odhalování pestrobarevného prostředí plného života, prostředí, které zůstalo skryto pohledu dospělých.

Fantasknost, projevující se ve způsobu dětského nazírání, se pro Sawu stala východiskem k výtvarnému řešení inscenace. Na minimalisticky funkční scéně dává ožít roztodivně pestrým, okázale přeludovým loutkám. Právě ve spojitosti s nimi se nejvýrazněji uplatňuje propojení vizí s hmotným obrazem. Snová imaginace dvojrozměrného formátu (stín v podobě např. myši, pavouka na projekčním plátně) předchází reálné existenci loutky. Tu pojal v duchu poeticky křehkých bytostí, jež nejsou oproštěny, po výtvarné stránce, ani humorného nadhledu (myši se zuby evokujícími šelmy).

Loutky pro Sawu představují prostředek, jak posunout hranice dětské fantazie. Využívá k tomu nejenom širokého spektra antropomorfizovaných předmětů či zvířat, ale také uplatněných druhů. Vedle maňásku (myši) pracuje s manekýny (vysavač, král a královna) nebo loutkami tyčovými (draci). Obrazotvornost zároveň podtrhuje syntéza rozličných, zdánlivě neslučitelných aspektů (vysavač – soudek se sloníma ušima a chobotem), zpětně podněcujících iluzi nadpozemskosti.

Uplatnění postupů umění výtvarného s čistě divadelními prvky, s jejichž pomocí autor odkrývá niterný svět dětské psychologie, tvoří z Kouzelného cirku Nori pozoruhodné jevištní dílo, klíčovou inscenaci repertoáru Divadla loutek.

Sezona 2007/08 byla uzavřena muzikálem Malované na skle v režii Mariána Pecka. Třebaže se zprvu mohlo zdát, že se jedná ze strany dramaturgie o riskantní krok, vyžadující přítomnost herců, kteří disponují kultivovaným pěveckým i tanečním projevem, výsledek se setkal s úspěchem.

Marián Pecko s Hermínou Motýlovou vycházeli z předpokladu, že je příběh všeobecně známý. Přebásněný text (Jarek Nohavica) se tedy stává spíše východiskem k posílení zábavných motivů. Ty se projevují zejména ve vztahu ke komentátorům andělovi a ďáblovi (obraz, v němž anděl s píšťalkou v ústech udává tempo, představuje parafrázi němé grotesky). Jemný erotický náboj, patrný z jejich jednání, z nich činí bytosti podobné lidem. Éteričnost se snoubí pouze se smrtí – obrazům, v nichž je přítomna, Pecko vtiskl fatální rozměr. Zběsilý tanec Janíka předznamenává konec. V jejím vášnivém objetí se všechno zklidní, zběsilost střídá mír, temnota, klid.

Strohost prostoru, pouze s mansionem v zadní části, umožnila vyniknout choreografii. Živá, nadto viditelná hudba podněcuje odstranění bariéry mezi jevištěm a hledištěm, kontaktnost (vyprávění o genezi Janíkova rodu) je patrná ve scénách ansámblových i sólových.

Třebaže byl muzikál uveden v divadle, jehož doménu tvoří loutky, animaci Pecko nevtiskl velký význam. Pohlížíme-li na loutkovitost ve smyslu poddajnosti, lze tento aspekt spatřit ve vztahu nebe a pekla se smrtí, která si je zcela podřizuje hrou na fujaru. Spíše než ve snaze vyzdvihnout odlišný divadelní druh získává scéna komediální nádech. Stejného účinku režisér dosáhl mj. ve způsobu pojetí císaře (loutka upoutaná na kolečkové křeslo). Ve většině obrazů ovšem loutky postrádaly formální a významovou propracovanost, byly zbaveny nápadné animace.

Žánr muzikálu, překračující rámec repertoáru Divadla loutek, se krátce po premiéře (11. dubna 2008) zapsal mezi výrazné inscenace souboru.

Sezona 2008/09: komika zrcadlící se v barvitosti života

Obnovenou premiérou inscenace Princezna Majolenka byla zahájena sezona 2008/09. Znovuuvedení úspěšného titulu předznamenalo podle očekávání sukces.

Jevištní dílo hostujícího režiséra Stefana Kulhanka je koncipováno v duchu divadla na divadle. Tato skutečnost umožnila, po vzoru lidových loutkářů, propojit prostor jeviště a hlediště (oslovování diváků). Zcizující principy režisér podtrhl rovněž ve spojitosti se scénografickým uspořádáním prostoru (dominantu scény tvoří převrácená herecká kára), resp. v přestavbách. Ty se odehrávající před zraky diváků, a to za plného osvětlení – na scéně jsou uplatněny mobilní scénografické prvky (schůdky) i atributy evokující charakter postavy (král – truhlička, zahradník – košík květin).

Povaha ovšem byla vykreslena také způsobem výtvarného pojetí maňásků (myši) a tyčových loutek. V souvislosti s nimi se Zuzana Cigánová-Mojžišová, autorka loutek a kostýmů, primárně zaměřila na emoční stránku. Této skutečnosti nasvědčuje fakt, že výtvarnice stěžejní důraz kladla na kompozici hlavy, zdroje mimiky. Majestát krále určuje proměnlivá výška koruny, její vytažení zároveň představuje vnitřní pohnutí (údiv při probírání se vlastním majetkem). Zahradníkovy vlasy (zelené tyčinky s červeným zakončením) odkazují k rozmanitostem přírody. Pomocí výtvarných prostředků Cigánová-Mojžišová umocnila komickou stránku. Vševědoucnost Edy, čaroděje, vyjadřují odstávající uši a vykulené oči, široce otevřená pusa chůvy vyvolává představu její prostořekosti. V rámci inscenace se komika projevuje ještě v jedné rovině – ve spojení se živáčky. S ironickou nadsázkou poukazuje na sama sebe, resp. na postupy iluzivního divadla (měsíc je vyjádřen osvětlením principálovy tváře, která je zkřivena do přihlouplé grimasy). Výsměšné nadsázky nezůstal ušetřen ani milostný vztah (kytarové tóny podkreslující setkání Majolenky se zahradníkem). Laskavý humor Princezny Majolenky zrušil bariéry mezi jevištěm a hledištěm i generační rozdíly mezi diváky.

Režie Václava Klemense otevřela i novou sezonu. Na základě námětu dvou beskydských pověstí, literárně zpracovaných Františkem Horečkou, dal vzniknout, coby autor úpravy, jevištnímu dílu Jak hubatá Dora málem k čertu přišla.

Klemens inscenaci pojal v intencích přímé konfrontace herce a loutky-manekýna. Loutka se stává jevištním partnerem herce, herec partnerem loutky. Představuje toho, kdo ji oživí, kdo prostřednictvím písní komentuje její jednání. Interakce se uskutečňuje ve třech rovinách: projevuje se v souladu se vzájemnou komunikací, která probíhá striktně mezi loutkami nebo živáčky. Syntéza těchto principů poté slouží ke zdůraznění konkrétní situace (seznámení se Dory s Ondřejem probíhá mezi loutkami i jejich vodiči).

Výtvarník Tomáš Volkmer se ve vztahu k loutkám přiklonil k vytvoření manekýnů a maňásků. První druh zastupují nejenom postavy lidí, ale také čert. Ten ovšem na sebe přebírá také podobu maňáska (obraz stavění mlýnu), stejně jako zvířete (pes). Výtvarník každé loutce-manekýnu vtiskl vizuálně charakteristický rys, odkazující k povahovým vlastnostem. Čert se svou pravou identitu snaží zpočátku tajit (rohy pod kloboukem), avšak vyčnívající dlouhé uši jej usvědčují z toho, že mezi lidské bytosti nepatří. Marná je také snaha o skrytí vlastní totožnosti do podoby zvířat (kozel, kočka), protože jim zůstává čertův výraz.

Rustikálnost, patrná ze scénografie (použití přírodních materiálů) se promítla také do složky hudební. Tomáše Rossiho (autor hudby a zároveň kytarista) společně s Editou Bandyovou (houslistka) lze v přeneseném významu vnímat jako vypravěče příběhu, kteří prostřednictvím svých nástrojů, lidových písní, nejen ilustrují děj, ale zároveň jej posouvají kupředu.

Inscenace Jak hubatá Dora málem k čertu přišla koresponduje s aspekty pramenícími z přírodního koloritu. Tomuto prvku je podřízeno koncepční zpracování (jednoduchost), které neuráží, ani se nevymyká z inscenační tradice.

Podobně jako v sezoně předchozí, také v té stávající se na repertoáru objevil titul určen nejmladšímu publiku. Výlet na ostrov snů Rostislava Pospíšila byl v jeho vlastní režii koncipován jako pestrobarevná féerie, vizuální i auditivní hra s prvky podněcujícími fantazii.

Primární stavební prvek inscenace tvoří složka výpravy. Pospíšil jakožto výtvarník pracuje především s elementárností forem, které se podílejí na tvorbě dětského světa. Uplatněním základních aspektů (pruhy, vlnky, kruhy atd.) podtrhl šíři variability zobrazovaných částí, jež v syntéze dávají vzniknout fantaskním obrazům korespondujícím s hloubkou dětské představivosti. Prosté tvary a linie se staly předpokladem pro vznik věcí i zvířat. Rovněž při výběru témbru se Pospíšil inspiroval v jednoduchosti (užití sytých odstínů barev). Okázalosti zbavil také zespodu voděné loutky, které byly pojaty jako dětské papírové vystřihovánky. Zatímco v tomto případě loutky představovaly výtvarný předmět, jehož pohyb určuje vodič, v obraze Ostrova nočních můr se do popředí dostává živáček, kterého identita je ukryta za obličejovou maskou. Zvolený postup, zasazen do uzavřeného prostoru temných odstínů, umocňuje stísněnost, evokuje strach, který pramení z nemožnosti odhalit pravdu. Elementárnost se promítla také do sféry zvuků – jejich roztodivnost, evokující nadpozemský, přeludně fantastický svět, podnítila rytmizaci („Sloni jsou sloni“) i hru s obrazotvorností.

Pospíšilův Výlet na ostrov snů představuje inscenaci, jež pomocí proměnlivosti vyjadřovacích postupů, barev a zvukomalebnosti je s to zasáhnout nitro dětské duše.

Sezonu 2008/09 uzavřelo jevištní zpracování Tajného deníku Adriana Molea, vzniklé na základě stejnojmenné novely Sue Townsendové, v režii šéfa souboru.

Jeden ze zásadních rysů rukopisu Václava Klemense spočívá v téměř pietním přístupu k dramatickému textu. Tato skutečnost se projevila i v nastudování poslední inscenace, jejíž báze se zakládá pouze ve scénickém ztvárnění literatury. Samotná režijní invence přitom není očividná. Klemensův přístup se nejvýrazněji projevil ve spojitosti s postavou ředitelky školy (Irena Křehlíková jí vtiskla charakter „cool“ ženy). Naproti tomu povaha Adriana Molea, jehož výraz má lehce parodizující tendence, je dána již textem.

Ani režijní výklad loutek nepodněcoval dramatické jednání, nesloužil k interpretaci. Animace psů a ponyho evokovala pouze divadelní iluzi.

Nejinak tomu bylo v případě scénografie. Dominanta zdi prostor až příliš explicitně rozdělila na exteriér a interiér, jehož strohost, neútulnost zdůrazňují kusy oprýskané, nuzného nábytku.

Přestože Deník Adriana Molea po divadelní stránce neoplývá inscenačními nápady, kvalitní literární předloha humoristické novely se stává zárukou vysoké divácké návštěvnosti.

V průběhu dvou sezon, kdy ve funkci šéfa Divadla loutek stojí Václav Klemens, vznikla díla rozličných kvalit a přístupů. Díla průměrných hodnot střídaly inscenace dokazující, že Divadlo loutek patří mezi výrazné scény tohoto divadelního druhu.

Andrea Sedláčková

Sezona 2007/08

Josef Kajetán Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Režie a úprava: Václav Klemens, výprava: Irena Marečková j. h., instrumentace a hudební nastudování: Vlastimil Ondruška j. h., dramaturgie: Hermína Motýlová. Premiéra: 28. září 2007.

Marie Kownacká: Jak švec Dratvička vysvobodil princeznu. Režie: Robert Drobniuch j. h., výprava: Eva Farkašová j. h., hudba: Michal Gorczynski, Vlastimil Ondruška, dramaturgie: Hermína Motýlová. Premiéra 23. listopadu 2007.

Noriyuki Sawa: Kouzelný cirkus Nori. Režie a výprava: Noriyuki Sawa j. h., autorská spolupráce, texty písní a dramaturgie: Hermína Motýlová, hudba: Jiří Philipp. Premiéra 1. února 2008.

Ernest Bryll – Kateřina Gärtnerová: Malované na skle. Přebásnění: Jarek Nohavica, jazyková spolupráce na překladu: Renata Putzlacher-Buchtová, režie: Marián Pecko j. h., scéna: Jaroslav Valek j. h., loutky a kostýmy: Eva Farkašová j. h., hudební aranžmá: Vlastimil Ondruška j. h., choreografie: Jaroslav Moravčík j. h., dramaturgie: Hermína Motýlová. Premiéra 11. dubna 2008.

Sezona 2008/09

Ján Romanovský – Stefan Kulhanek: Princezna Majolenka. Režie: Stefan Kulhanek j. h., překlad a dramaturgie: Hermína Motýlová, scéna: Peter Cigán j. h., loutky a kostýmy: Zuzana Cigánová-Mojžišová j. h., hudba: Robert Altman. Obnovená premiéra 25. září 2008

František Horečka – Václav Klemens: Jak hubatá Dora málem k čertu přišla. Režie: Václav Klemens, výprava: Tomáš Volkmer, hudba a hudební nastudování: Tomáš Rossi, asistentka režie: Irena Křehlíková, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra 14. listopadu 2008.

Rostislav Pospíšil: Výlet na ostrov snů. Režie a výprava: Rostislav Pospíšil j. h., hudba: Zdeněk Kluka, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra 27. února 2009.

Sue Townsendová: Tajný deník Adriana Molea. Režie: Václav Klemens, scéna: David Bazika j. h., kostýmy: Tomáš Kypta j. h., loutky: Tomáš Volkmer, hudba a výběr hudby: Nikos Engonidis, dramaturgie: Jana Pithartová. Premiéra 24. dubna 2009.

Loutkář 1/2010, s. 22–25.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.