Richter, Luděk: Chrudim tentokrát loutkářská II

(Pokračování z minulého čísla)

Návrat k loutce?

Nejlepší inscenace letošního ročníku vynikly moderním a přitom výsostně loutkářským myšlením, v němž předmětný znak-loutka je nezastupitelným prostředkem specifického jazyka a specifického významu, který by herecké divadlo takto vyjádřit nemohlo, či přinejmenším takto vyjádřit nemohlo – tedy naplněnou loutkovostí.

Na LCH byly tři inscenace, které nenaplňovaly záměr sdělení dokonalou technikou vodičství, ale přesto to byly inscenace z nejloutkovějších, díky promyšlenému užití jazyka loutkového divadla a jeho dostatečnému zvládnutí.

Krvavé koleno je pozoruhodné tím, že v něm v potřebné míře fungují nejen malé marionetky, ale také a především sám dům se svými otevíracími a zavíracími zákoutími, rozsvícenými a zhasínanými světly i se stíny dětí, hrajících si kdesi v pozadí strašidelnou hru, jež uvolňuje z řetězu krvavý přízrak. Aktérem loutkového dramatu se tu stává i prostředí, scéna.

Richard 3 přesně odděluje herce-vypravěče a malé, ale dokonale čitelné srozumitelné marionety, s nimiž si pohrává Richard – maňasovitá ruka. Vidíme herce, kteří děj jako kruté exemplum vytvářejí, ale onen děj, postavy, jejich vztahy a jednání je plně věcí loutek. Všeobecné pobíhání Richardových obětí v klecích je v klíčových okamžicích vystřídáno filigránsky přesným detailem, často v zpomaleném až zastaveném pohybu.

Za každým rohem jeskyňka kombinuje herecký projev všech dospělých postav (jeskyněk, paní Karkulkové a Jeníčkomařenkové, babičky a ježibabičky) s maňásky čtyř dětí, jelena a vlka. Už samo toto rozvržení vychází z rozdílných kvalit a funkcí jednotlivých skupin postav, a co se oněch loutkových týče, respektuje a naplňuje jednoduchost jejich jednání vyžadované textem: rychlé, krátké vstupy s jednoduchou a přímočarou psychologickou motivací. Nemluvě o tom, že užití loutek umožňuje dvěma herečkám zahrát dvanáct rolí.

Gurmánským pamlskem bylo vodičské mistrovství plzeňské boudy v Šípkové Růžence a ukázkou možností dobře voděné marionety i Poslechněte, jak bývalo mladého napajedelského ansámblu. Jejich cit pro to, co loutka může a co jí sluší, pro přesnost detailu a správný temporytmus akce by se hodily každému souboru – i těm, kteří „prťáckou“ technikou opovrhují a chtějí se hlavně vyjádřit nebo ještě častěji pobavit.

Řadě dalších inscenací se naplnění loutkovosti nezdařilo tak dokonale, ale víra v loutku a úsilí vyjádřit se pomocí loutky bylo tentokrát patrné u převážné většiny z nich. Že by návrat loutky a konec potřásání „plyšáky“? Neradujme se předčasně. I letos jsme na LCH viděli pár inscenací, které loutky vlastně nepotřebují, nebo je mají jen jako záminku či znak identity postavy: když hýbu tímhle, mluví král, když tímhle, je to drak.

Upír je loutkami (a jakými!) naplněn vrchovatě, herci je jakoby „animují“ – rozhýbávají potřásáním, zdviháním a spouštěním rukou a tlučením s nimi, ale vztahy s nimi nevytvářejí, jednáním loutkových postav je neřeší a už vůbec ne jazykem loutce vlastním: zhutňující zkratkou, nadsázkou, materiálním výrazem, archetypálním obrazem.

Letošní LCH tedy především zajímavým způsobem a z mnoha úhlů (znovu)otevřela otázku loutek a loutkovosti. Znovu a znovu však překvapuje nejistota mnohých loutkářů (ba i porotců) v tom, co je loutka a kdy je inscenace loutková.

Loutkovou se inscenace nestává tím, že se nám líbí, ani tím, že ji udělali loutkáři a přihlásili na loutkářskou přehlídku a bohužel někdy ani tím, že je z ní vybrána. To, že loutková není, neznamená, že je špatná a naopak. Je to však důležitý prostředek analýzy a především kritérium, zda má být zařazena na tu či na onu oborovou přehlídku: loutkářskou, netradičního respektive alternativního, tanečního či pohybového divadla. Nic víc, nic míň.

Věc sama je jednoduchá. Je-li nositelem jednání předmět (či část lidského těla zastupující celou bytost), jde o loutku – předmět, který se stává v očích diváka jednajícím subjektem. Je-li jednání loutky (loutek) v inscenaci stěžejní a loutka je nositelem nepostradatelných a nenahraditelných významů, jde o loutkové divadlo.

Jsou-li tyto významy vytvářeny specifickým jazykem předmětu-loutky, tedy tak, jak je herec co do kvality i kvantity vyjádřit nemůže, můžeme mluvit o loutkovosti.

Je tedy marné a zbytečné namlouvat si, že Vánoce pro Berušku jsou loutkové, neboť pětivteřinový obrázek pohybu oharků cigaret ve tmě, ani dvojí zdůraznění bambule na čepici žádné jednání nevytváří a sdělení tématu skrze ně nejde (s lehkým srdcem bychom je mohli i postrádat bez újmy na porozumění a působivosti). To je jednoznačně a stoprocentně vytvářeno herci.

Plyšáci na ústupu?

Potěšující byl letošní ústup moru posledních let – plyšáků – pod kterýžto pojem nepočítám jen plyšové medvědy, psy a slony, ale i ze stejného kufru pod postelí vytažené hračkářské maňásky, barbíny a jiné nahodile popadnuté gumáky a bakeliťáky z dětství. V čem je jejich problém? V tom, že dávno ztratily sílu ozvláštnění, již měly před lety.

Když Buchty a loutky použily v roce 1996 pro postavy Příběhu ??? člověka plyšové komerční maňásky opičky, chlapečka, veverky, evokovalo to nejen příslušnost předlohy do let jejich hlubokého dětství, ale také a především absurdní neuvěřitelnost oné povinné četby.

Když Dno před deseti lety inscenovalo Rychlé šípy pomocí igráčků – schematizovaných umělohmotných panáčků, typických pro 70. až 80. léta, evokovalo tím trochu umělohmotnou vzorovost Foglarových hrdinů i vzpomínku na dětství, k němuž patřili nepostradatelně ti i oni – což také tematicky zakončila konfrontace s živoucí děvou, která jen prošla – a Rychlé šípy i igráčci šli stranou.

Od těch dob se plyšáci stali znakem postmoderny, prázdnou módou, jež je bezhlavě opisována z inscenace do inscenace, bez smyslu a významu, bez důvodu a přínosu – asi jen proto, že to je „in“ a „cool“, zkrátka „vono“ (a je to tak jednoduché!). Z ozvláštnění se stalo klišé, z inovace stereotyp.

Působivost ozvláštnění spočívá především v objevnosti významů, jež nesou, ale také v jejich novosti, nečekanosti, zvláštnosti samé. Jakmile se stanou běžnými, těžko mohou plnit funkci ozvláštnění, neb na běžnosti nic zvláštního není. A chybí-li důvod, obsah, začne svou prázdnotou nudit, později i popouzet.

Odkrytý loutkoherec

Totéž platí i pro odkrytého loutkoherce. Kdysi dávno to bylo novum, umožňující zmnožit a obohatit významové plány vztahem herců a loutek:

- pro nastolení epického principu „vyprávění“ loutkou, pohrávání si s loutkou a příběhem

- jako divadlo na divadle: herci (s vlastním plánem) hrají loutkami hru (která s hereckým plánem nějak koresponduje)

- jako prostředek odstupu, zcizení, možnosti komentovat dění odehrávající se v loutkovém plánu

- pro odlišení různých poloh či stránek postavy (případně děje), prezentovaných na jedné straně loutkou, na druhé hercem

- pro vytvoření dalších vrstev významů: paralel, kontrastních paralel

Fungovalo to – a dosud funguje – když inscenátoři vědí proč: co tím chtějí říci, jaký je smysl, význam, filosofie užití loutky a jaký užití herce, co či kdo je co.

Dnes jde mnohem častěji o bezmyšlenkovité klišé. A ty, milý diváku, prostě musíš přijmout jako samozřejmost, že nad loutkami či vedle nich (výjimečně i pod nimi) se pohybují jakási hromovitá tělesa, která pokud možno odlákávají tvoji pozornost i tím, že hrají vlastním tělem, především obličejem vůči druhému loutkoherci, zatímco jejich loutka se kdesi plandá s mechanickým máváním rukama nebo ani to ne – rozhodně však bez šance zaujmout vedle daleko výraznějšího loutkoherce.

Prostor a jeho ztvárnění pak bývá uzpůsoben pro herce, a loutky se v něm ztrácejí jako Guliver mezi obry, nebo pro loutky, a herci v něm pak působí jako Guliver mezi Liliputány; případně není uzpůsoben ani pro herce ani pro loutky a všichni se v něm svorně plácají jako nudle v bandasce.

Letos jsme odkrytého loutkoherce neviděli jen v pěti inscenacích: v Šípkové Růžence, Kašpárkovi detektivem a Za každým rohem jeskyňka, zčásti i v Lakomé Barce a Lidušce. Zbylých patnáct inscenací tu funkčně, tu zcela nezdůvodněně odkryté loutkoherce mělo.

Rámce a druhé plány

Dalším nápadným jevem mnohých letošních inscenací byla snaha interpretovat význam vybraných předloh pomocí rámců či celých rámcových plánů, do nichž je předloha zasazována.

Poslechněte, jak bývalo je traktováno jako „souboj“ dvou historických zpěvaček kramářské písně s pojetím loutkářského souboru. Kašpárka detektivem hrají loutky na počest právě zemřelého mistra řezbáře. Upír začíná položením věnce na křeslo právě zesnulé majitelky panoptika. Ubu je jen jedním z plánů, vedle nějž je tu ještě plán tlupy komediantů, kteří jej zkoušejí, plán hospodského a jeho ženy, starosty, policajtů a nakonec i na kole přijíždějícího Alfréda Jarryho. Žena, růže… přidává k Slavíkovi a růži paralelu vztahů čtveřice mladých loutkářů a ve Vánocích pro Berušku je příběh Karafiátových Broučků jen „improvizovanou“ hru, která má zrcadlit problémy rodiny. Rámcový herecký plán je i u Richarda 3 a ani Šípková Růženka se neobejde bez (nepříliš organického, s příběhem Růženky se nijak vzájemně neobohacujícího) rámce sporu vojáka a Kašpárka; v tom se Bouda drží tradice předválečných kašpárkovin: ať se hraje, co se hraje, Kašpárek musí být, i kdyby víc překážel, než pomáhal. Švanda je co do prostředků na rámcování (klasické dvorečkové alibi) zcela postaven: všechny ty „plyšáky“ máme přijmout jako postavy Švandy dudáka proto, že herečky v tomto rámci zjišťují, že nemají svoje „rekvizity“, a musí hrát s tím, co mají. Ve dvě na hruškách má plán života na zeměkouli, do něj vložený plán smrti na hrušce, to vše v rámci konfrontace obou hereckých postav. Liduška nás nejprve nesměle zavede do hospody a teprve tam se odehraje divadelní spektákl…

Tam, kde jde o skutečně vnitřní, promyšlený a domyšlený důvod pro rámec či další vložené plány – tedy tam, kde rámec či vložený plán souvisí organicky s hlavním plánem, obohacuje to, co je rámováno či prolínáno, osvětluje a prohlubuje jeho motivy a přináší další významy tématu, rozšiřuje pohled na ně – jde o postup možný, plnohodnotný, ba žádoucí.

Tam, kde jde o formální nápodobu módního trendu, záminku či alibi (nevyčítejte nám, že to, co hrajeme, za mnoho nestojí – jsme jen na zkoušce, nepřišel, utekl, opil se, umřel… režisér, ztratili jsme loutky, nebo si jen tak, úplně „improvizovaně“ hrajeme, protože jsme zrovínka v tomhle kufru, bedně, na půdě, či na dvorečku (odtud terminus technicus „dvoreček“) našli loutky, kostýmy či rekvizity, s nimiž by se dalo zahrát to či ono – tam všude bývá rámec spíše na škodu: ruší, odvádí pozornost a většinou i přináší slepé, zavádějící motivy a falešná témata.

Také pro rámce a druhé plány platí, že každý nový (i starý) prostředek je účinný jen tehdy, ví-li inscenátor, proč chce užít právě a jen jej. A je prázdný, nudný a hloupý, je-li jen nepochopeným napodobením toho, co zrovna letí.

A ještě k 58. Loutkářské Chrudimi

Ve výčtu všech událostí na Loutkářské Chrudimi se v Loutkáři nedostalo na dvě opravdu zaznamenatelné: poprvé v historii Chrudimí se totiž podařilo uspořádat 3. 7. v nočních hodinách na šancích pod chrudimským muzeem hromadný přípitek s názvem „Oslava kulatin“ pro všechny letošní jubilanty (jejich neúplný výčet najdete níže, ale už na místě Štěpán Filcík konstatoval, že se samozřejmě nepodařilo zaznamenat všechny). Atmosféra tam byla veselá i dojatá, všichni si slíbili, že by to mohl být počátek dobré tradice, ale jak už to u takových nově zavedených tradic bývá, ten první spontánní impuls bývá jedinečný a neopakovatelný!

K „přípitkovému večeru“ se vázalo 6. 7. v noci i „křeslo pro hosty Luďka Richtera a Karla Šefrnu“, které bylo (jak jinak u obou zkušených performerů, vypravěčů a diskutérů) příjemně neformální.

Druhá významná událost se týkala také Luďka Richtera. Na Loutkářské Chrudimi mu byla slavnostně udělena Cena Ministerstva kultury ČR pro rok 2009 v oboru divadelní a slovesné aktivity za dlouhodobou a systematickou práci pro rozvoj a kultivaci amatérského divadla. Kdo ho zná, ví, že si na oficiality nepotrpí, ale i tak ostříleného internacionála jakým je Luděk, ocenění očividně potěšilo. Ještě jednou blahopřejeme!

Redakce Loutkáře

Oslavenci v roce 2009

(jak se nám to ten večer podařilo zachytit, nezachyceným se omlouváme a prosíme doplnění)

6. 9. 1939 Karel ŠEFRNA – 70 let

26. 8. 1939 Hana KRATOCHVÍLOVÁ – 70 let a také 40 let vedoucí loutkářského souboru v Blučině

31. 5. 1944 Dagmar JANDOVÁ – 65 let

26. 1. 1949 Luděk RICHTER – 60 let

2. 12. 1949 Jaroslav IPSER – 60 let

21. 2. 1959 Ivana FAITLOVÁ – 50 let

17. 3. 1959 Jana Štrbová – 50 let

28. 12. 1959 Marka Míková – 50 let

4. 7. 1954 Eva Pecháčková – 55 let

60 – Miroslav Ryšavý, Jan Müller

40 – manželé Smolíkovi, František Kaska, Jiří Antoš, Tomáš Doležal

30 – Grečnár Zdeněk, Petr Bouška, Michal Kadlec, Jakub Vašíček 20 – Jakub Mlád, Petra Hlubučková, Eliška Němejcová, Anne-Francoise Josephová, Klára Kvasničková

Loutkář 5/2009, s. 224–226.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.