Langášek, Miroslav: Blahopřejeme

Cesty mohou být rozličné aneb Hrst pocitů na okraj životního jubilea Hany Zezulové

Usedám k počítači, na němž má vzniknout pokud možno ucelený medailonek dlouholeté členky loutkářského souboru Říše loutek a také po víc než desetiletí jeho umělecké vedoucí – Hany Zezulové se zvláštními, až skoro sentimentálními pocity. Nestává se člověku často, aby sledoval životní i uměleckou dráhu svého současníka od jeho dětských krůčků až po okamžik, kdy by mohl před odchodem na zasloužený důchod právem bilancovat.

Tím samozřejmě nechci říci, že je tento odchod na pořadu dne – anebo dokonce žádoucí. Pravý opak je pravdou, nicméně dovršení šedesáti let jistě pádný důvod alespoň k dílčímu bilancování absolvované tvůrčí činnosti přímo nabízí, takže se tohoto úkolu rád chopím, už proto, že mne s Hankou i s jejím mužem Janem Novákem pojí opravdu celoživotní přátelství.

Už se nepamatuji, v kterém roce jsem Hanku viděl hrát na loutkovém divadle poprvé, ale protože šlo o soubor MESPACE (čili Maňáskový estrádní soubor páté C), vedený jejím otcem, výtvarníkem Rudolfem Zezulou, hádal bych rok 1961, kdy na Loutkářské Chrudimi uvedl Princeznu Čárypíše, ale nejvíce mi utkvěla v paměti půvabná parafráze na Shakespearův Sen noci svatojánské – Pyramus a Thisbe – (Chrudim 1965), která si diváky (i dospělé) naprosto získala svou trochu naivní bezprostředností, humorem a uvolněnými okamžiky improvizace. Zezula vedl děti docela pevnou rukou k realizaci svých záměrů, ale zcela se přitom vyhýbal drilu, u dětských představení tehdy dosti obvyklému. A někde tady začala Hanka nasávat inscenační přístupy, založené na rozvíjení tvořivého herectví, jemuž později dala průchod ve svých režiích a posléze v praxi pedagogické.

První zkušenosti jako vedoucí získávala s dětským loutkářským kroužkem Cililink na domovské Praze 7, a své schopnosti herecké začala od roku 1961 uplatňovat také v Říši loutek. Po ukončení střední školy vystudovala v letech 1967–1971 loutkoherectví na AMU a pokračovala nástavbou v oboru režie, kterou ukončila roku 1973. Kromě toho ještě předtím se stala členkou Vedeného divadla, založeného na škole Karlem Makonjem, které vešlo do loutkářské historie vzdor krátkému trvání cílevědomou snahou o hledání nových cest a výrazových prostředků. Ovšem již na podzim 1971 vystřídala ve funkci uměleckého vedoucího Říše loutek sochaře Bohumíra Koubka, který se po 15 letech rozhodl odejít na „volnou nohu“ a věnovat své síly především výtvarné tvorbě.

V této době počínající „normalizace“ jsem byl také já „odejit“ z funkce šéfredaktora osvětových časopisů a dočasně pověřen vedením měsíčníku Čs. loutkář (po odchodu dr. Česala na funkci vedoucího loutkářské katedry AMU). Proto také z mého psacího stroje vyšel v 1. čísle ČSL 1972 rozhovor s Koubkem, nazvaný Výměna stráží. Tady se mé publicistické působení poprvé výrazněji „střetlo“ s profesionální cestou Hanky: rozhovor s končícím Koubkem jsem uzavřel dvěma dotazy na novou, ještě „neopeřenou“ uměleckou šéfku, které jsem se zeptal na její pocity a plány a slíbil, že se k našemu rozhovoru za nějaký měsíc vrátíme – až nabude s touto prací zkušenosti.

Hana Zezulová to neměla jednoduché, vždyť navíc nastupovala do funkce krátce před zahájením rekonstrukce divadla, která se posléze protáhla na celé tři roky. Říše loutek po celou dobu hrála v provizorních podmínkách a nutně musela improvizovat. Soubor po výtce marionetářský na zájezdech hrával sice marionetami na krátkém vedení – např. Varieté, Causy, Posvícení v Hudlicích) – ale kromě uplatnění spodových marionet se přeorientoval zejména na představení maňásková, která uváděl vesměs v dětských zařízeních a školkách. Pro takovou praxi se hodil i první režijní počin Zezulové ve funkci – nastudování hříčky Josefa Čapka a Karla Makonje O pejskovi a kočičce. Nastoupila tu posílený trend jevištního humoru a komunikativnosti s malými a nejmenšími diváky, který pak pokračoval Vladislavovou hříčkou O hodných zvířátkách a zlé koze i Maršakovou Pohádkou o kozlíkovi.

Co mne však s odstupem let překvapuje: už v roce 1973 nastudovala výpravnou a náročnou hru Jevgenije Speranského Krása Nevídaná. Jednak pro odvahu, s jakou se mladičká adeptka režie pustila do textu, který s obtížemi zvládali i zkušení inscenátoři (ale v roce 1959 s touto hrou zvítězilo ostravské divadlo na první přehlídce profesionálů v Liberci), jednak proto, že inscenaci na domácí scéně mohli hrát jen v přestávkách pokračující rekonstrukce. Ale pokud mne paměť neklame, tak se na ní podařilo odehrát premiéru – a s dobrým výsledkem, který přesvědčil i pochybovače, že výběr náhrady za Koubka nezůstal plácnutím do vody a přináší dobré ovoce. Dokládají to úspěchy, které u diváků, kritiky a soutěžních porot v těch dobách přinesla Krása na celostátním festivalu v Žilině i na Loutkářské Chrudimi. Tady Zezulová výrazně nastoupila druhou repertoárovou linii, směřující k větším dětem, příp. k dospělým.

Od samého začátku Zezulová položila důraz na hereckou stránku připravovaných inscenací, a pokud jde o jejich výtvarnou podobu, zvala ke spolupráci externisty (zejména mladé absolventy): Ivana Antoše, Renatu a Martina Lhotákovy i Šárku Váchovou, kteří se vesměs osvědčili. Jako umělecká vedoucí staroměstského souboru připravila 13 inscenací, což není právě málo, když uvážíme, že v tomto dvacetiletí ještě stihla i nezbytnou průvodní etapu mateřských přestávek, provázejících narození jejích potomků. Jistě to bylo možné jen dík víc než vydatné pomoci a podpoře jejího muže Honzy Nováka, který kromě funkce dramaturga a kronikáře z libosti „zaskakoval“ všude, kde už Hance síly a leckdy i nervy asi nestačily. Na závěr tohoto období obnovuje v roce 1979 Hanka jednu z vůbec nejúspěšnějších inscenací v celé historii Říše loutek, Malé loutkové varieté, které je ve všech složkách od začátku do konce dílem Bohumíra Koubka, jímž vyvrcholil i končil svou funkci uměleckého vedoucího. A opět s ní soubor sklízel úspěchy u diváků i na nejrůznějších přehlídkách i zahraničních zájezdech.

Etapa uměleckého vedení Říše loutek pro Hanku končí vlastně na pokračování. Poprvé v roce 1980: počet návštěvníků od založení dosáhl magického a skoro neuvěřitelného čísla 1.111.111 diváků – a za necelý půlrok tehdejší zřizovatel, Kulturní dům hlavního města Prahy, porušuje dosavadní demokratické právo souboru vybrat do funkce vedoucího člena souboru – za Hanku nastupující na mateřskou dovolenou administrativně dosadil Marii Šlemrovou, odborně nefundovanou – a navíc neschopnou komunikace se souborem, ani s jeho uměleckou radou, jejíž práva byla okleštěna.

Tato etapa skončila v roce 1985, kdy se Šlemrová při reorganizačních přesunech funkce vzdala, k režijní práci se vrátila Zezulová a Novák opět ujal postu dramaturga. Výsledkem jejich činnosti byly kromě jiného i nově nastudované inscenace, mezi nimiž významné místo zaujal Pták Ohnivák a liška Ryška od Josefa Křešničky a taky Durantyho a Kawonova maňáskářská hříčka Muž, který prodává rány holí. Oba počiny v této etapě naposled naplno vyjádřily obě inscenační linie, provázející působení manželské dvojice ve vedoucích funkcích v souboru. Poté v roce 1992 obnovila Říše loutek svou původní právní subjektivitu a Zezulová končí jako umělecká vedoucí – nadále však až do dnešních dnů zde pokračuje v činnosti loutkoherecké i režijní (realizovala do roku 2007 dalších šest her, např. ze „zlatého loutkářského fondu“ záslužně Wilkovského Medvídka Ťupínka, Kainarovu Zlatovlásku, Romanovského Princeznu Majolenku, ale také v roce 2000 úplnou novinku Vy neznáte Krutihlava? Ivy Peřinové, která vydržela na repertoáru až do konce 2008

Zbývá ještě Hančina aktivita pedagogická, protože od roku 1994 je zaměstnána jako pedagog, vyučující výchovu dramatickou, hlasovou i základy loutkového divadla na různých školách – dosud pak na Vyšší odborné škole pedagogické – Svatojanské koleji ve Svatém Janu pod Skalou a současně i na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Ze všech tvůrčích počinů Hany Zezulové lze rozpoznat její solidní přípravu a přístup, které mne opravňují k víře, že zanechaly trvalé stopy na všech spolupracovnících i žácích, na něž měla možnost působit rovněž v rámci výuky. A jenom doufám, že s tím hned tak nepřestane – na důchod má ještě „moře“ času.

Loutkář 4/2009, s. 147–148.