Malíková, Nina - Dolenská, Kateřina: Český animovaný film včera, dnes a zítra II

Pokračování komponovaného materiálu věnovaného neprávem opomíjenému fenoménu českého animovaného loutkového filmu, který se v poslední době konečně stává centrem pozornosti médií i diváků. Pozorný čtenář si jistě povšiml, že zatím všichni oslovení tvůrci (Loutkář 2/2009 – I. část) byli (či jsou) nějak spjati s českým loutkovým divadlem.

Aurel Klimt (1972)

Absolvent Katedry animované tvorby na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Výrazně na sebe upozornil už během studií a jeho jméno proniklo na mezinárodní festivaly. Od dokončení školy pracuje především na svých autorských filmech, ale vytvořil i divadelní inscenace nebo televizní znělky. Z tvorby: Maškin zabil Koškina (1996), Eastern – Krvavý Hugo (1997), O kouzelném Zvonu (1998), Pád (1999), Fimfárum (2001), Franta Nebojsa (2002), Hrbáči z Damašku (2006). Za svou tvorbu získal vysoká domácí i mezinárodní ocenění, včetně nominace na studentského Oskara.

Jste absolventem Katedry animované tvorby na pražské FAMU, proč jste se nakonec přiklonil k loutkové animaci?

Hned u přijímaček na FAMU jsem deklaroval svůj úmysl stát se scénáristou a režisérem loutkových filmů. V tomhle jsem měl jasno od začátku. Prostě mě srdce táhlo jasně tímhle směrem. To mi však nikdy nebránilo a nebrání v touze zkusit, případně i použít cokoli, co bude ku prospěchu vytvářeného díla. Přičemž postupuju vždy od myšlenky a příběhu k volbě vhodné technologie a výtvarné stylizace.

Kteří pedagogové Vás během studií nejvíce ovlivnili? Jsou i jiní (čeští i zahraniční) animátoři, které vnímáte jako své vzory?

Asi nejsilněji mě ovlivnil pan profesor Pojar a animátor Jan Klos. Ale těch vzorů bylo a je mnoho. Z našich tvůrců hlavně Trnka, Zeman, Brdečka, Pojar a Barta a ze zahraničních Starevič, Bardin, Norštejn, Dumala a Nick Park.

Do jaké míry Vám práci animátora usnadňuje počítač? Nakolik spoléháte na techniku a nakolik pouze sám na sebe, nebo na své kolegy?

Pro mne jako animátora a tvůrce je strašně důležitý manuální vjem. Mít možnost postavy svých filmů vlastníma rukama vyrobit a pak jim animací týmiž rukama vdechnout život, je alfou a omegou mé práce a požitku z ní. Říkám si, že na té práci pak musí být vidět, že je dělaná s láskou. Počítač tudíž využívám hlavně jako nástroj k zpracování, případně dotváření reálného obrazu, tak aby mi maximálně pomohl, ale neseparoval mě od toho přímého kontaktu s matérií tohoto světa.

Pustíte se někdy do „celopočítačového filmu“, nebo Vás to vůbec neláká?

Umím si to lehce představit, že pro nějaký můj námět, který budu chtít realizovat, bude počítačová animace nejlepší možnou technologií. Pak ji rád použiju. Nicméně dát dohromady kvalitní animátorský tým pro 3D je zatím u nás velice obtížné, smíš nemožné. Pohybovačů je tu spousta, ale skutečné animátory s hereckým umem byste spočítali na prstech jedné ruky.

Jaký je váš vztah k loutce?

Loutka je úžasný výtvarný znak a já nedokážu nežasnout nad každou, která už v době svého vzniku je hotovou osobností s vlastní duší. Takovou je pak hračka oživit animací nebo loutkohrou. To je pro mne zdroj velké radosti.

Pracujete často s velmi osobitými výtvarníky – např. Martin Velíšek, Petr Poš – říkáte jim, jaké loutky byste si od nich představoval, nebo jim necháváte volnou ruku? Jak vaše kooperace vlastně funguje?

Už výtvarníka si vybírám podle určitého záměru a představy o plánovaném filmu. Pak vypíšu výtvarníkovi základní fyziognomie postav a snažím se mu co nejblíže přiblížit jejich charakter. Zároveň společně hledáme nejlepší míru stylizace a tvar výtvarné podoby díla. Nakonec si většinou vybírám z několika výtvarných návrhů ten, který nejlépe vyhovuje mému celkovému záměru se všemi souvislostmi na řešení scény, technologii, akci loutek, jejich vzájemné vztahy…

Jako autor jste se dostal i k práci s divadelníky (a po mém soudu velice zdařilé spolupráci) – poprvé to byl Kouzelný zvon v Minoru, který následoval po vašem veleúspěšném absolventském filmu, a podruhé Lajka, Čchin a Gagarin, která, nemýlím-li se, na svou filmovou podobu stále čeká. Proč jste v případě Lajky svůj „postup“ otočil?

To je jednoduché. Diváci vám lépe napovědí, co funguje a co je lepší vypustit, nebo předělat. U divadla je úžasná ta možnost to představení od představení vylepšovat. Takže jsem považoval jako ideální projekt „Lajku“ začít touto přímou zkušeností. Zajímalo mě, jak bude divák vnímat tuto látku. Celovečerní film mi zabere zhruba tři roky a bude stát hromadu peněz, takže mít v některých věcech větší jistotu je na místě. Ostatně u Kouzelného zvonu mě stále mrzí, že ta látka, v podobě k jaké dozrála díky divadelnímu zpracování, není ve filmu. Takže se možná dočkáte i u ní celovečerní metráže.

Zaujala vás divadelní tvorba s herci? Obohatila Vás tato zkušenost nějak?

Zaujala mě svou proměnlivostí, která má své výhody (viz výše), ale i nevýhody, že představení je vždy ovlivňováno v jaké náladě a stavu jsou ten den herci. Nedá se vlastně zafixovat v určité podobě. Báječné je, že je to spolupráce s větším kolektivem a hlavně v reálném čase, toho jsem si dost užíval. Velkou zkušeností byla pak právě ta přímá odezva diváků, u filmu ji nemáte a tvoříte intuitivně, s tím, že daný gag či celá scéna může a nemusí vyjít, ale vy ji po finalizaci už nemůžete změnit. Proto se taky před úplným dokončením někdy dělají zkušební projekce. Takové testování na živých divácích.

Máte rád loutkové divadlo a lákala by Vás příprava další inscenace?

Loutkové divadlo mám moc rád a jakékoli další inscenaci bych se určitě nebránil. Záleželo by jen na podmínkách a čase.

Jaký je současný stav českého animovaného filmu? Funguje systém dotací a státní podpory, nebo se musíte spoléhat na soukromé donátory? A je vůbec český animovaný film konkurenceschopný? V kinech se objevuje, mám pocit, spíše zahraniční produkce.

Současný český autorský animovaný film je skoro mrtvý. Tvořit má smysl jen celovečeráky (kvůli možnostem distribuce) a to je zase pro většinu studií příliš velké sousto. Nehledě na to, že jen málokterý námět a i sám tvůrce je schopen takovouto metráž udržet. Takže mimo studentských filmů a komerční seriálové výroby pro televizi, což jsou hlavně večerníčky, nic nevzniká. Asi se občas setkáte s nějakým celovečerním filmem povětšinou podfinancovaným a vzniklým jaksi navzdory, protože i na ně se peníze velice špatně dávají dohromady. Přitom krátkometrážní animované filmy mají největší sílu a vždy tvořily jakési srdce této tvorby. Grant fondu české kinematografie dosahuje většinou maximálně čtvrtiny rozpočtu a na zbytek sehnat peníze je skoro nemožné. Donátoři a sponzoři o podporu animovaného filmu povětšinou nemají zájem.

A když se zeptám ještě úžeji: Jak se žije animátorovi a režisérovi v jednom, který má vlastní studio? Je to – navzdory řadě ocenění a respektu v oborových kruzích i u laické veřejnosti – tvrdý chleba?

Studio jsem vybudoval díky několika komerčním zakázkám a ještě za sebou stále tahám nějaké dluhy, kterých bych se potřeboval nejdříve zbavit, abych mohl studio s technickým zázemím konečně plně používat jako nefinanční vklad do svých nových filmů a odlehčil tak výši financí nutných k jejich tvorbě. Ocenění a respekt mé předešlé práce mi pomohl právě k těm několika komerčním zakázkám a já doufám, že to budu moct animovanému filmu vrátit a získat díky studiu tak větší svobodu pro svou autorskou tvorbu.

Jak hodnotíte současnou úroveň české animované tvorby? Žije ze své staré slávy (což se bohužel přihodilo českému loutkovému divadlu), nebo má stále nové impulsy a řadu respektovaných tvůrců? Jsou zdejší animátoři v zahraničí stále ceněni a obdivováni?

Současná česká animovaná tvorba opravdu jen přežívá na pozadí té staré slávy. Myslím, že impulzů i tvůrců by bylo dost, ale současné podmínky neumožňují jejich plné využití.

V současné době jste vedoucím Katedry animovaného filmu – mají současní studenti zájem o klasickou loutkovou animaci nebo je tento „druh“ na vymření, tak jako ubývá studentů loutkářství, které zajímají loutky? Jaká je Vaše prognóza ohledně budoucnosti české animace?

Jediným studentem, který se v současné době u nás na katedře věnuje loutce, je Korejka Soyoung Park. Ale myslím, že se zájem zase vrátí. Už jen proto, že jsme zde vytvořili ideální podmínky pro tuto technologii. Budoucnost české animace vidím stejně jako budoucnost české kultury celkově. Zkrátka, bude lépe teprve tehdy, až si stát (potažmo páni politici) uvědomí skutečnou hodnotu kultury a začne pro ni skutečně něco dělat.

Na čem právě pracujete?

Minulý rok jsem celý strávil psaním dvou celovečerních scénářů. Jeden byl na loutkovou „Lajku“ a druhý hranou adaptací Vieweghovy knížky „Krátké pohádky pro unavené rodiče“, který se měl realizovat letos na podzim. Ale bohužel se díky krizi nepodařilo producentům sehnat včas peníze a natáčení se zatím přesunulo na příští rok. Tím jsem teď tak trochu bez práce, protože ve filmu se věci plánují hodně dopředu, a když nějaká práce klekne, trvá minimálně půl roku, než si člověk zorganizuje a hlavně zajistí finance na něco jiného.

Jaké projekty byste rád zrealizoval, řekněme, v nejbližších letech? Chystáte další díl Fimfára? Ve starších rozhovorech jste se také zmiňoval, že Vás láká Bulgakovův Mistr a Markétka, dílo Franze Kafky či „Myslivecká odysea“. A co Lajka?

Předně bych rád natočil „Lajku“, kterou mám myslím již dobře připravenou, pak „Mysliveckou odyseu“, což má být hraný trikový celovečerní film, na který mám již také napsaný scénář. No a potom se uvidí. V šuplíku mám právě tu celovečerní loutkovou verzi „Kouzelného zvonu“, „Mistra a Markétku“ a trikovou „Válku s mloky“. To je samo o sobě už tolik práce, že i kdyby se mi podařilo zrealizovat půlku z toho, budu totálně spokojený.

Naplňuje Vás spíše vlastní autorská tvorba, nebo se stejně rád věnujete i cizím předlohám?

Jak vidíte, mám to s vlastními náměty a cizími předlohami tak půl na půl. Ale já to až tak úplně nedělím, protože můj autorský vklad do cizích námětů je tak velký, že k nim mám vztah jako k vlastním, i když jsou to adoptované děti.

Vystavujete loutky ze svých filmů?

V roce 2006 přišla nabídka udělat velkou výstavu loutek do Madridu. Takové věci se neodmítají, takže jsme pak strávili s Martinem Velíškem hromadu času úpravou starých loutek a scén pro výstavní účely. Od té doby výstava v různých podobách proběhla i v Liberci, Plzni, Praze a teď se chystá v Havlíčkově Brodě (20. 5. – 26. 7. 2009). Těší mě, že lidé mají možnost ty loutky vidět na živo. Je to úžasný svět. Navíc část loutek i prodáváme, abychom získali potřebné finance na přípravu Lajky.

Šárka Váchová (1947)

Vystudovala scénografii na loutkářské katedře DAMU a od 1973 se zabývá výtvarnou činností – navrhováním a autorským realizováním loutek, scén a kostýmů pro televizi, loutková divadla, loutkové a hrané filmy. V letech 1983–1999 působila jako odborná asistentka na Katedře alternativního a loutkového divadla na Akademii múzických umění Praha.

Výtvarně se podílela na loutkovém animovaném filmu Paní Bída (režisérka Vlasta Pospíšilová), Jak se František stal myslivcem (režisér Dalimil Koutek), na ploškovém animovaném Večerníčku Šibal (režisér Oldřich Bělský) a na dětském encyklopedickém seriálu Kostičky (režisér Ivan Látal).

Pro Českou televizi natočila dva autorské loutkové animované Večerníčky: Vánoční koledy a Chaloupka na vršku (námět, režie a výtvarné řešení).

Jak jste se k loutkám dostala a proč uvěřila v jejich sílu, přesvědčivost a možnost sdělení?

Věřím, že s láskou k loutkám se člověk už narodí, setkala jsem se totiž v životě i s lidmi, kteří k loutkám žádný zvláštní vztah neměli. Mě na loutkách vždy fascinovalo to, že mají schopnost představovat různé lidské charakterové typy, že jsou to vlastně takoví malí herci. Ale na divadle mají loutky úplně jiné možnosti sdělení než herci. Oproti „živému herci“, jehož mimika tváře je důležitým prvkem hereckého výrazu, „dřevěná“ loutka znázorňuje postavu hry ve zjednodušené stylizované formě. Tato stylizace však pomáhá k umocnění a k vyzdvižení „podstatného od nepodstatného“ a zvýraznění charakteru postavy. Právě toto mě k vytváření loutek přitahuje.

Loutky jsem si vyráběla už od dětství, ve třinácti jsem si udělala celé marionetové divadýlko se scénou a s marionetami na drátě. Ale vždy mě bavilo víc loutky dělat, než s nimi hrát.

Pak jsem vystudovala na DAMU loutkářskou scénografii a pracovala jako externí výtvarnice pro různá divadla po republice, např. pro Bábkové divadlo v Nitře, pro Divadlo Radost v Brně, pro Říši loutek a pro Minor v Praze.

V roce 1983 jsem dostala příležitost výtvarně spolupracovat s Vlastou Pospíšilovou na animovaném loutkovém filmu Paní Bída. Práce na animovaném filmu mě zcela okouzlila svými pro výtvarníka širokými možnostmi. A později jsem se začala zajímat i o režii animovaného filmu. V roce 2002 jsem natočila Večerníček Vánoční koledy a pak v roce 2008 Večerníček Chaloupka na vršku.

Jaké jsou možnosti loutky právě pro loutkový (animovaný) film a kde jsou její limity, nebo problémy pro takový druh filmu?

Mám ráda iluzivní divadlo a na loutkovém filmu se mi líbí, že tam je iluzívnost daná. Výtvarník má skoro neomezené možnosti ve vytváření scén a loutkám film umožňuje větší výrazovou škálu, než divadlo. Filmové loutky mohou měnit výrazy (prostým vyměněním hlavy), mohou převlékat kostýmy, mohou se neomezeně pohybovat, protože nejsou ovládány vodícími nitěmi či dráty. V současné době existují dva druhy loutkového filmu: klasický, ručně animovaný a 3D, animovaný počítačem.

Oproti loutkovému filmu 3D vytvořenému počítačovou animací se mi na klasickém loutkovém filmu líbí, že na kostýmech loutek jsou vidět drapérie a struktura látky a věříte tomu, že jsou udělány z materiálu, na který si můžete sáhnout.

Preferuji klasické loutkové filmy také pro „lidštější“ pohyb loutek, protože jej animátor vytváří přímým dotykem s loutkou. Jejich pohyb je animátorem nastavován postupně a snímán po jednom filmovém políčku kamerou. Je to zdlouhavá práce, vyžadující opravdového profesionála. Animátor loutkového filmu musí zvládnout najednou několik rolí. Pokud má na scéně více loutek, musí se při každém záběru herecky vcítit hned do několika postav. Za jeden den práce natočí kolem šesti vteřin filmu. Zdlouhavost natáčení, a tím daná finanční náročnost, jsou asi hlavní důvody, proč se točí tak málo loutkových filmů.

Věříte v možnosti českého (nebo nejen českého) loutkového filmu, nebo si myslíte, že v souboji s moderní technikou nastane jeho soumrak?

Přes výše zmíněné nevýhody si myslím, že loutkový film má své nezpochybnitelné místo v mediální tvorbě. Jakkoli se nyní na jeho místo tlačí 3D loutkový neboli plastický film vytvářený počítačovou animací.

Technologii 3D rozhodně neodsuzuji, až na to, že filmy, které k nám přicházejí z venku, jsou sice dokonale natočené, ale výtvarné zpracování a animace jsou častokrát podbízivé a výtvarně nesourodé. Na těchto filmech je poznat, že byly vytvořeny s hlavním zájmem podbízet se divákovi, aby „si film na sebe vydělal“.

Počítačová animace na mě zatím působí, jako když dáte vedle sebe sejmutou masku z živého člověka a portrét stejného člověka vymodelovaný sochařem. Sochař dodá portrétu větší živost a cosi, co vyzařuje z vnitřku portrétovaného, to na přímém otisku lidské tváře schází. Animace ve filmu 3D je dělaná přes počítač, což láká k popisnému, až naturalistickému napodobení lidského pohybu a gest, a ztrácí to právě tu nadsázku, kterou vytvoří animátor přímou ruční animací. Aspoň tak se mi jeví americké a japonské 3D filmy.

Myslím, že mentalita našich tvůrců animovaného filmu je daleko tvořivější a svobodomyslnější. Podle mého je to dané naším kulturním základem. Připomeňme si jen období tvořivosti za první republiky, kdy v každém městečku kvetlo amatérské loutkové divadlo, které vycházelo z tvorby lidových loutkářů. Fenomén českého klasického loutkového divadla nás všechny ovlivnil, stejně, jako nás ovlivňují třeba sochy na Karlově mostě. A proto pevně věřím, že také klasický loutkový animovaný film zůstane dál českou doménou a udrží si své místo v divácké přízni.

František Váša (1956)

Loutkoherec, animátor, scénárista a režisér animovaných filmů. Vystudoval loutkářskou katedru DAMU a působil jako loutkoherec v Divadle dětí Alfa v Plzni a už od r. 1976 v divadle Sklep. Pracoval ve Studiu Jiřího Trnky a v r. 1990 se stal spoluzakladatelem studia aiF pod vedením režiséra Lubomíra Beneše. Jako animátor se podílel na řadě filmů, které získaly významná mezinárodních ocenění, za epizodu Kulečník ze seriálu Pat a Mat získal v r. 1995 cenu za animaci „ Prix Animée“ na festivalu animovaných filmů v Québecku a v r. 1997 Grand prix „Nejlepší loutková animace“ 1. cenu v kategorii „Nejlepší animace loutek a TV seriálů“ na festivalu World Animation Celebration v Pasadeně v USA. O českém lotkářství a animovaném filmu přednášel ve Švýcarsku a ve Francii. Od roku 1992 animoval loutky a předměty v množství reklamních spotů. Od r. 1999 je na „volné noze“ střídavě v Čechách a ve Švýcarsku. Mezi jeho posledními pracemi je animace filmu Famfárum 3 (režie Vlasta Pospíšilová) a Na půdě (režie Jiří Barta).

Jaké jsou možnosti loutky právě pro loutkový (animovaný) film a kde jsou její limity, nebo problémy pro takový druh filmu?

Záleží na tom, jestli si pod pojmem loutka, představujeme jen více či méně stylizované figury, nebo i něco jiného.

Ale ať tak či onak, jsou jejich možnosti v animovaném filmu téměř neomezené. V loutkovém filmu může hrát a ožívat prakticky všechno: krabice, kámen, kus dřeva nebo hrouda hlíny, nepotřebuje k tomu obvyklé tělo a mimiku, a přitom může hrát radost, smutek, zlost… stejně jako klasicky chápaná loutka. Ne všechny náměty a scénáře jsou ideální pro loutkový (animovaný) film. Ale hlavním omezením je technická a finanční náročnost.

Jak jste se k loutkám dostal a proč uvěřil v jejich sílu, přesvědčivost a možnost sdělení?

Nejspíš díky návštěvám zákulisí loutkového divadla v Kutné Hoře, kde působil můj dědeček Karel Povolný. A také díky televiznímu pořadu z 60. let, který se tuším jmenoval Hofmanovy povídky, kde Eduard Hofman provázel historií animovaného filmu. Tehdy jsem se rozhodl, že bych chtěl animovat loutkové filmy. Právě pro možnost vyjádřit a zahrát prakticky cokoliv a moci si pořád tak nějak hrát.

Ona je to stejná magie: když se u marionety zatáhne za nit, nebo se ve filmu natočí několik fází. A „ono“ se to pohne. Je to fyzika, převedený nebo rozložený pohyb, je to jenom „jako“.

A přece je to zázrak, pokračování dětské hry a fantazie, je to „doopravdy.“

Věříte v možnosti českého (nebo nejen českého) loutkového filmu, nebo si myslíte, že v souboji s moderní technikou nastane jeho soumrak?

Myslím si, že tyhle dva druhy animovaného filmu budou existovat souběžně. I když to tak po nástupu a okouzlení z prvních 3D filmů nevypadalo. Díky rozvoji a zlevňování počítačových technologií, se sice snížil počet tradičních, klasických loutkových animovaných filmů, ale obě oblasti budou existovat vedle sebe a vzájemně se obohacovat.

Bára Čechová (1975)

Vystudovala scénografii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU (1996–2000) a posléze animovanou tvorbu na FAMU. Spolupracovala na několika inscenacích se skupinou Buchty a loutky (Žabák Valentýn, Čarodějnice, a Rocky IX) a s Divadlem Minor (Pluto a podkova, Neználek ve Slunečním městě), kde pracuje dodnes. Spolu s Buchtami a loutkami natočila animovaný film Chcípáci.

Jsi absolventkou KALD DAMU a studovala jsi i animovanou tvorbu na FAMU, proč padla Tvoje volba právě na loutky? Jaký je Tvůj vztah k nim?

Fascinuje mě znovu a znovu pozorovat, jak něco ožívá před očima. Je to prostě magie. I když víte, jak to funguje, a i třeba vidíte vodiče (což je mimochodem někdy i zábavnější než celá hra), stejně za chvíli skočíte na špek, jak vás ten pohyb uhrane a vtáhne… A to mě baví. Ale to jsem začala objevovat až později. K tomu, abych šla studovat právě scénografii, mě nasměroval malíř Zdeněk Rybka, který nás vedl v lidušce. Odhadl mě naprosto přesně. Nebyla jsem vyhraněná, jako jiní, kteří tíhli třeba výhradně k malbě. Co scénografie obnáší, jsem tušila jen matně, ale rozmanitost na loutkárně se mi zalíbila.

Kteří pedagogové Tě během studií nejvíce ovlivnili? Jsou i jiní (čeští i zahraniční) tvůrci, které vnímáš jako své vzory?

Žádného „guru“ jsem bohužel během studií nepotkala. Na FAMU byl pro mě zážitek setkání s prof. Pojarem. Ráda na něj vzpomínám, i když to byl někdy boj. Stejně nezapomenutelné jsou pro mě hodiny s naším snad nejlepším loutkovým animátorem panem Klosem. Předváděl nám bravurně, jak vyjádřit cokoliv pohybem místo zbytečného popisu slovy. Zrovna tak skvělé bylo soustředění u prof. Ctibora Turby, kde jsme se učili třeba jak vyjádřit pohybem specifika nějakého prostoru nebo vlastnosti materiálu v pohybu a základy práce s maskou. A moje vzory? Žádný plakát loutkáře mi na stěně nikdy nevisel… Ale moji oblíbení jsou Jan Švankmajer a Terry Gilliam.

Spolupracuješ se souborem Buchty a loutky, s Minorem a dalšími, jaké jsou výhody popř. nevýhody loutkového divadla oproti animovanému filmu?

Loutkové divadlo má blíž k rituálu. Můžete si vychutnat „teď a tady“ a každé představení stejného kusu je jiné. Animovaný film je oproti divadlu konzerva. Finální tvar (sestřih) zůstane nezměněn v podobě, kterou jednou uznal režisér za definitivní. Jeho výpověď tak zůstává v původní podobě a herec ji nemůže nikam posunout ani přidat jiný význam.

V inscenaci Neználek ve Slunečním městě v režii Petra Vodičky jste pracovali i loutkovými dotáčkami – jaké jsou podle Tebe možnosti loutkového filmu ve spojení s divadlem?

Loutkové dotáčky v Neználkovi byl takový náš pokus. Vodja má blízko ke komiksu a natočit loutkový hraný kousek ho lákalo. Zároveň jsme se chtěli vyhnout nákladné výrobě dekorací Slunečního města a Kvítečkova. Ale jinak vidím použití filmu v divadle (když pominu fenomén laterny magiky) jako spornou záležitost.

S Buchtami a loutkami ses podílela na filmu Chcípáci, jak celý projekt vznikal a jak probíhalo natáčení?

Projekt vznikal v podstatě několik let. Nejprve jsme natočili asi 10 minutový pilotní díl „O tom, jak se sešli“, a to víceméně na koleně. V něm se objevily postavy Chcípáků ještě jako muppets. Po tom, co jsme získali asi po roce grant, jsme změnili technologii loutek na marionety. Natáčení probíhalo na dvě etapy a s postprodukcí trvala výroba asi rok. Natáčení bylo nejzábavnější období, které jsem s Buchťákama zažila.

Chystáš nějaký nový loutkový film, nebo Tě zcela pohlcuje práce pro divadlo?

Vlastní film zatím nechystám, ale budu se pravděpodobně podílet na realizaci jednoho malého projektu. Jinak mě pohlcuje práce pro divadlo.

Vystavuješ své loutky a výtvarné práce (pokud vím, ilustruješ a věnuješ se i komiksu)?

Výstavy loutek jsem měla dvě. Jedna proběhla u příležitosti premiéry Chcípáků v kině Aero a další loni na Novoměstské radnici. Výstavu komiksů jsem měla také loni v Minoru. Další výstavu chystám na příští rok, ale to je zatím překvapení.

Jaká je podle Tebe prognóza ohledně budoucnosti české animace?

Mrzí mě, že je z české animace taková Popelka. I ti nejlepší shánějí prostředky k natočení filmu několik let. Na druhou stranu digitální fotoaparáty a internet otevřely cestu k hraní si s animací všem, což je také pozitivní. Na nějakou sofistikovanou prognózu se ale opravdu necítím.

Čím se v současné době zabýváš?

Teď se těším na přípravu další inscenace pro děti a hlavně konečně zase s loutkami (i když tentokrát bez Buchet).

Jiří Matouš Trnka (1946)

V roce 1966 absolvoval pražskou „Hollarku“ a po vojenské službě začal spolupracovat jako externista s Krátkým filmem. Od roku 1972 pracoval ve studiu ve Wenzigově ulici (pod vedením Josefa Tocksteina), po jeho ukončení animoval večerníčky pro Československou televizi (s Ivanem Renčem) a zároveň animoval a natáčel tehdejší reklamní šoty pro studio Merkur. Spolupracoval na animaci reklamního „Vajíčka“ Eduarda Hofmana, animoval večerníčky Rumcajse Radka Pilaře atd. V roce 1975 současně nastoupil jako správce sbírek do Galerie hl. m. Prahy a po získání „malých práv“ se v 80. letech kromě animace věnoval malování a grafice. Ke svému „nešťastnému“ jménu začal připisovat „M“, později Matouš. Je členem výboru Sdružení středočeských výtvarníků při UVU, maluje a občas si natočí svůj malý film. Jeho zatím poslední prací je animovaný film „Čertův švagr“, ve kterém kombinuje marionety a počítačovou animaci.

Jak jste se k loutkám dostal a proč uvěřil v jejich sílu, přesvědčivost a možnost sdělení?

Dětství jsem prožil v době, kdy bylo možno vidět v kinech filmy českých velikánů – mého jmenovce, Hermíny Týrlové a Karla Zemana. Biograf jsem měl za rohem a chodil jsem do „čásku“ na filmové žurnály se svou babičkou skoro denně. Ze žurnálů si nepamatuji nic, ale na konci byl vždycky animovaný film a na ten si stálo zato počkat. A doma jsem si pak „vyráběl“ loutky. Podle těch z biografu. Nemohl jsem nepodlehnout kouzlu loutky.

Věříte v možnosti českého (nebo nejen českého) loutkového filmu, nebo si myslíte, že v souboji s moderní technikou nastane jeho soumrak?

Myslím si, že loutka v animovaném filmu bude mít i v budoucnu přinejmenším stejné nebo dokonce větší možnosti projevu než doposud. A nezáleží na technice, naopak. S přibývajícími technickými možnostmi by měly přibývat výrazové prostředky a schopnosti loutek. Věřím, že je možno využít třeba techniku 3D i k dobrým loutkovým animovaným filmům. Záleží jen na tvůrcích. Loutka samotná limity nemá. Její kouzlo by mělo zvítězit i v počítačové animaci.

Loutkář 3/2009, s. 113–119.

Malíková, Nina - Dolenská, Kateřina: Český animovaný film včera, dnes a zítra II

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás