Bábkarská Bystrica Tour 2018

Dubská, Alice: Putování Jana Bráta 5

Pražské vystoupení rodiny Pratte v bouřlivém roce 1848

V květnu 1848 přineslo několik pražských novin zprávu o vystoupení rodiny Pratte ze Stockholmu v Konviktském sálu. Přestože všechny noviny informovaly, že se jedná o divadelní rodinu ze Švédska, ve skutečnosti již všichni její členové měli občanství rakouské říše, které získali krátce po roce 1842. Tehdy, zatím co společnost vystupovala na Moravě, zajela Ernestine Pratte do Náchoda, aby zakoupením domu a odvoláním se na občanství svého tchána a manžela zajistila celé rodině příslušnost do Náchoda a následně i stání občanství. Již tehdy usilovala paní Pratte také o možnost hostování v Praze, ale potřebné povolení na dva měsíce jí bylo doručeno až na konci stanovené doby, tedy příliš pozdě na to, aby ho mohla využít, a tak v letech 1842–1847 putovala rodina Pratte se svým Kunstfiguren Theater z Brna do Uher, dále do Haliče a přes Slezsko znovu na Moravu, jak jsem o tom psala v předcházející části.

V roce 1847 však přijela do Náchoda již celá rodina a v zámeckém divadle uspořádala několik představení. Její vystoupení vzbudilo v Náchodě velkou pozornost, nejenom proto, že to byla podívaná v malém městě nevídaná – někteří pamětníci vzpomínali po mnoha letech, dokonce ještě v roce 1897, na skvěle znázorněný požár Moskvy , ale brzy se rozkřiklo, že tihle Švédové jsou vlastně potomci náchodského měšťana Jana Bráta a to samozřejmě ještě zvýšilo zájem místních diváků. Pater Ludvík zanechal v studnické kronice krátký záznam: „V květnu 1846 přijela na několika vozech společnost divadelní do Náchoda a oznámila svůj Grosses Kunst-Figuren und Metamorphosen Theater. Hrála v zámku v knížecím divadle nad konírnami. Představovala mezi jiným bojiště u Waterló, a na něm Bonaparta odstoupeného svými vůdci vojenskými. Jindy zjevila se na divadle paní v tuhém oděvu; z jejich kapes vyskočilo několik malých dítek a spolu tancovaly. Paní ta se proměnila v povětrní míč neb kouli s loďkou, do které ty děti vsedly a s ní se vzhůru vznesly. – Jiné dvě osoby proměnily se mrknutím v medvědy. A to vše dělaly ne panáčky neb figurky, anobrž figury ve velikosti lidské s nepochopitelnou rychlostí a mámením, takže je každý měl za živé. Hlavní umělci a řiditelé této společnosti byli dva vnuci Bráta studnického. Projeli s nimi již všechny hlavní města Evropy.\“ Navzdory mylnému datování 1846 místo správného 1847, je tento záznam zajímavý zejména překvapující výpovědí o loutkách lidské velikosti. Z náchodského pobytu vnuků Jana Bráta však máme ještě jiný, obzvláště cenný záznam. Na tato představení se přišel podívat i mladý učitel Josef Kolísko (1815–1881) z blízké České Skalice, jenž zprávu o této události zaslal do redakce Pražských novin: „Již nějaký čas dlí v Náchodském zámku společnost asi 17-ti švédských herců, která sama sice nehrá, ale figury ve velikosti lidské hráti nechává, jest to Grosses Kunst-Figuren der Geschwister Brát. Jejich divadlo jest velmi prostorné a velmi nákladné, tak že by na místě vycpaných panáků v dekoracích a v garderobě, v jakéž se nám jeví, mnohá vzdělaná společnost i ve velkých městech vystoupiti mohla. Dávala tato společnost před velmi četným obecenstvem již mnohé znamenité představení, např. bitvu u Waterloo, zboření Jerusalema, Krále Richarda, a j. vždy zdařile.\“ Učitel Kolísko zřejmě neváhal vyzpovídat vzácné hosty, a tak se jeho prostřednictvím také dovídáme, že jejich dědeček Jan Brát byl „u knížete Piccolominiho v Ratibořicích tatrmánkem (Marionettenspieler),\“ a jeho syn Anton „provozoval, jak říkáme, komedie s pimprlaty, jezdil světem široko daleko; své divadlo a pimprlata vždy zlepšoval a zvětšoval […] Divadlo jeho nabylo zalíbení a dělalo ve Švédsku a Německu furore […].\“ a v závěru dodává, že jeho děti, které již mluvily pouze švédsky a německy, přijely do Náchoda, aby ukázaly „jak Brátovské divadlo za 60 let v dokonalosti pokročilo.\“

Zatímco o repertoáru Pratteovské společnosti máme dost podrobné zprávy, z této zprávy se dovídáme alespoň trochu více i o inscenační podobě jejich představení. Takže po informacích od dopisovatele z Pešti, který mluvil o třech druzích loutek, tedy o marionetách na drátech, na nitích a o plochých loutkách, dovídáme se od pátera Ludvíka i od učitele Kolíska o nákladných dekoracích a o bohatě kostýmovaných loutkách – vycpaných panácích lidské velikosti, s kterými herci velmi obratně manipulovali. Je to dost výjimečný jev – většina tehdejších marionetářů hrála s loutkami, jež měřily kolem 70–80cm a jenom výjimečně 120cm, protože s těmi se pro jejich značnou váhu jen těžko manipulovalo. Hráli-li Prattovci s velkými vycpanými panáky, pak otázka váhy již nebyla tak důležitá; zůstává však nezodpovězena otázka, jakým způsobem byly tyto loutky animovány. Velikým loutkám odpovídalo i velké prostranné jeviště, ale je jisté, že jeviště muselo být na každé štaci speciálně postaveno. (Víme, že když v roce 1842 chtěla společnost hrát v brněnské Redutě, měli tamní správci divadla obavy, aby stavba tohoto jeviště nepoškodila zařízení Reduty a povolení vydali pouze po složení kauce 50 zlatých). Na tomto prostorném jevišti, jak referoval skalický učitel, na závěr svého pobytu vystoupili i sourozenci Pratte osobně a (podobně jako v Mannheimu) zpívali švédské písně a tančili švédské národní tance.

Na dochované ceduli k představení tříaktové hry Hledač pokladů na Dračí skále se prezentovali nikoli jako sourozenci Pratte, nýbrž v tomto jediném případě jako sourozenci Brátovi. Měli k tomu dobrý důvod. To už věděli, že v Náchodě je čekají peníze za prodaný dům dědečka Jana Bráta, které byly uložené od roku 1809 v sirotčí pokladně, a tak podnikli první kroky k tomu, aby své dědictví získali, i když zcela jednoduché to nebylo. Johann Georg, nejstarší ze sourozenců, využil další štace v Liberci k tomu, aby zajel do blízkého Nového Boru, kde se narodil, pro opis svého rodného listu a poté prostřednictvím libereckého notáře F. Komínka zaslal náchodskému soudu žádost o vydání dědictví, k němuž všichni připojili své rodné listy, jimiž dokládali oprávněnost svých nároku. Díky těmto materiálům se dovídáme úplná jména a data narození dětí Antona Pratte: Johann Georg (1796) syn z prvního manželství a Gustav Friedrich Josef (1806), Theresie Ernestine Ulrika (1808), Gustav Adolf (1810) a Oskar Alexandr (*1813) děti z jeho druhého manželství.

Zprávu o jejich hostování v Soukenickém divadle v Liberci, tehdejším Reichenbergu, přinesla Bohemia: „Loutkové divadlo rodiny Pratte, které již tři týdny je usídleno na našem divadle, je tím nejlepším, které jsem viděl, znamenité jsou skutečně krásné dekorace, přesné proměny i celkové aranžmá. Zároveň s majiteli tohoto loutkového divadla přijel sem ze Stockholmu, doprovázeje svou rodinu, i Pratte, virtuos na harfu.\“ Jakkoli tato kratičká zpráva vyznívá pro rodinu Pratte velmi lichotivě a musíme ji ocenit tím více, že Liberec měl jak domácí loutkářskou tradici, sahající až do 18. st., kdy s loutkami hráli členové punčochářského cechu, tak bohaté zkušenosti s hostováním kočovných marionetářů, kteří v první polovině 19. st. do tohoto města často zajížděli, chybějí této zprávě konkrétní údaje, které by nám mohly přiblížit program měsíčního pobytu švédských hostů. Můžeme se jenom domnívat, že v září 1847 hráli v zde asi totéž, co předtím např. v Bratislavě, Budapešti či květnu téhož roku v Náchodě anebo to, co v následujícím roce 1848 uváděli v Praze.

Z Liberce se vydali do známého lázeňského města Teplice. V Teplickém almanachu na rok 1848 bylo jejich vystoupení uznale komentováno: „Třeba to viděti, aby kdo uvěřil co možná jest vyváděti strojnictvím a rychlostí takové metamorfose. Zvláště se líbí výborná seskupení na konci aktů s bengálským osvícením. Dojímavý, ale krásný a impozantní pohled poskytuje Moskva v ohni, Zboření Jerusalemu, Bitva u Lipska ad. “ Jejich další cesta směřovala pravděpodobně do Karlových Varů a snad do dalších západočeských lázní, ale doklady k tomu máme jen nepřímé.

V březnu 1948 přijel do Prahy nejdřív „švédský virtuóz na harfu Pratte\“ . Byl jím Johann Georg, který zřejmě cestoval se společností v jakémsi volném svazku, doprovázel ji, možná v předstihu připravoval pro společnost další štace a zároveň pořádal své koncerty. Asi měsíc po něm přijela do Prahy celá společnost, kterou v té době tvořili Ernestine Pratte, majitelka divadla, její dcera Terezie, synové Gustav Friedrich, Oskar Alexandr s manželkou a dospívající dcerou Elisabeth, Adolf Gustav s manželkou Marii a dvěma malými dětmi, vnučka Clara Treu, vnučka Marie Pratte, malíř Johan Urlini, a Maria Tomaselli, uvedena jako obchodní společnice.

Jak jsem již uvedla, společnost hostující v Konvitském sále vzbudila pozornost pražských novin. „Již delší čas se zde zdržuje rodina Pratte, ukazujíc v Konvitském sále své divadlo uměleckých měnivých figur. Provozují se na něm činohry a veselohry, pak dobývání měst.\“ , popsaly Květy ve stručnosti typickou skladbu pratteovského repertoáru. Z dalších novinových zpráv a inzercí se pak dovídáme některé uváděné tituly. Hned po zahájení svých produkcí předvedli Velkou námořní bitvu u Navarina, na programu byl dále Napoleonův hrob na ostrově sv. Heleny aneb Smíření otce se synem, poté Zboření Jerusalemu a konečně i nejčastěji uváděná část programu Velký požár Moskvy. Podle pražských novin byla společnost přijata v Praze velmi příznivě. Referent Prager Zeitung soudil, že divadlo nabízí neobyčejně překvapivé a zároveň zábavné zážitky mládeži i dospělým, oceňoval zejména profesionalitu v ovládání loutek, takže divák je někdy mohl pokládat za živé, líbily se mu výtvarně působivé dekorace i nákladné elegantní kostýmy. Je ovšem pozoruhodné, že se v novinách v těchto dnech vůbec našel prostor pro tyto zprávy. Po zrušení cenzury v březnu 1848 se veškerý tisk věnoval především politickým záležitostem, úvahám o konstituci, o demokracii a občanských právech a noviny byly doslova zaplaveny politickými rezolucemi a výzvami, které přicházely z celé země. Praha zažívala mimořádné chvíle revolučního roku. Po revolučních bouřích ve Francii a Rakousku na jaře roku 1848 se život v Čechách výrazně zradikalizoval a pod zatím zdánlivě klidným povrchem bylo cítit rostoucí napětí, vyrůstající z neřešených sociálních a národnostních problémů. Bylo otázkou času, kdy i v Praze vypukne revoluce.

Pratteovská společnost asi nikdy nevystupovala za tak dramatických okolností. Na svatodušní pondělí 12. června se po slavnostní mši, konané na Koňském trhu u sochy svatého Václava, strhla v Celetné ulici mezi manifestujícími a vojáky potyčka, která se ve velmi krátké době změnila v boje. Konviktský sál na rohu Bartolomějské ulice, kde Pratteovci hráli, se nacházel velmi blízko míst, kde se odehrávaly hlavní střety povstalců s vládními vojsky a kde byly již několik hodin po vypuknutí konfliktu stavěny barikády. V Náchodě, kde po roce 1849 žila až do své smrti paní Pratte se svou dcerou Terezii, se ještě po mnoha desetiletích tradovalo, že divadlo rodiny Pratte bylo v Praze za revoluce zničeno na barikádě. Nepodařilo se mi získat k tomu žádné hodnověrné důkazy. Zjistila jsem pouze, že poblíže Konviktského sálu bylo postaveno asi 12 barikád, z toho tři v jeho bezprostřední blízkosti. O tom, v jaké vyhrocené atmosféře, plné bojového zápalu i strachu z vývoje bojů se v Praze stavěly barikády, vzpomínal Josef Václav Frič, přímý účastník revolučních bojů: „V pondělí 12. června mše na Koňském trhu, byl jsem přítomen, […] odejdu pro prach do Královské lázně, tu slyším křik, se všech stran lidi běží, zle je, zle, střílí se do lidu. Běžím pro koně, přijedu a kážu stavět barikády, za půl hodiny stojí všude.\“ I podle dalších svědectví se barikády stavěly s horečným chvatem: „Stavěti barikády! letělo městem. Dělníci vnikali do bytů a nutili obyvatele, aby jim vydali nábytek na stavbu barikád; do oken rovnali kamení. V několika hodinách zataraseny byly četné ulice […].\“

Podle těchto vzpomínek se zdá možné, že v této vzrušené atmosféře mohli lidé použít na stavbu barikády i velké bedny, v nichž byly uskladněny loutky, rekvizity nebo další součásti pratteovského divadla. Mohla by tomu nasvědčovat i delší prodleva, po níž byl znovu obnoven jeho provoz. Samozřejmě že k tomu přispěla i komplikovaná situace v Praze. I když svatodušní bouře skončily po týdnu kapitulací vzbouřené Prahy, ve městě nadále trval stav obležení a život téměř ustal – obchody byly zavřeny, noviny nevycházely, městské brány byly i nadále uzavřeny. Situace se normalizovala jenom velmi pomalu. Ovšem, zatímco Stavovské divadlo bylo znovu otevřeno 6. července, tedy po dvacetidenní přestávce, rodina Pratte začala předvádět své produkce až po dvou měsících. Můžeme se jenom domnívat, co bylo důvodem této delší prodlevy. Snad to bylo proto, že Konviktský sál byl až do 1. října uzavřen a rodina si musela připravit jiné působiště. Jak dokládají pravidelné inzeráty v Prager Abenblatte, svá představení předváděla od srpna do začátku ledna 1849 na Josefském náměstí (dnešní Náměstí republiky). Byl to oblíbený prostor, kde pravidelně stavěli své boudy komedianti, loutkáři či provozovatelé různých kabinetů. Rodina Pratte, zvyklá vystupovat v honosnějších prostorách, zde v dřevěné boudě uváděla několikrát denně mimo pátku své produkce. Je ale možné, že pověst o zničení jejich divadla byla pravdivá a rodině trvalo delší dobu, než poničené součásti divadla opravila, popřípadě nahradila novými. Zdá se, že této verzi odpovídá i skutečnost, že na Josefském náměstí začala v srpnu uvádět, narozdíl od svých letitých zvyklostí, pouze panoramy a teprve v listopadu se vrátila k zavedenému schématu a do programu postupně zařadila i loutkové hry. Byly to jejich oblíbené hry Herkules, dobyvatel pekla, Horia a Kloska, Hledač pokladů na Dračí skále a také hra, kterou zde zaznamenáváme poprvé – Vyvolávač duchů aneb Cesta do pekla.

Společnosti jistě nechyběli diváci. Zajímavou podívanou pro ně byl určitě Kouzelný závoj. Původní Toldova hra, která měla v Praze premiéru na scéně Stavovského divadla již v roce 1842, se stále těšila mimořádné oblibě – spisovatel František Rubeš ve své humorné črtě Putování Šarkou píše, že ten, kdo neviděl Kouzelný závoj alespoň desetkrát, jako by ani v Praze nežil. Ale i další programy, zejména panoramy bitev u Waterloo, Navarina či Lipska nebo požáru Moskvy budily pozornost. Jenomže, musíme si uvědomit zcela zvláštní situaci, v které teď sourozenci Pratte vystupovali. Když totiž například v Pešti, v lázních Teplice či někde jinde předváděli Velký požár Moskvy, byla to jistě pro diváky velmi zajímavá atrakce, ale představme si, jaké pocity měli pražští diváci, plní zážitku z nedávných bojů a trpkých pocitů z pokoření poražené Prahy, v době kdy ještě nebyly zahlazeny stopy po Windischgrätzově bombardování Prahy, když viděli scény hořící Moskvy. Ale nezůstalo jen u toho. Tak jako po velké povodni v Pešti a v Budíně v roce 1838 prokázali Pratteovci smysl pro aktuálnost, nezaváhali ani teď. Dne 17. září 1848, sotva tři měsíce po porážce revoluce, předvedli pražským divákům novou panoramu nazvanou Požár pražských staroměstských mlýnů a vodárenské věže, jež zobrazovala tragické události, které v červnu vedly ke kapitulaci vzbouřené Prahy, a které většina diváků měla ještě stále v nejživější paměti.

Můžeme si položit otázku, byla to snaha po aktuálnosti spojena s odvahou dráždit vládnoucí moc, či pouze atrakce vypočítaná na vzrušené emoce diváků? Každopádně tyto scény z revoluční Prahy, které zřejmě předvedli pouze jednou, byly v podstatě i poslední velkou panoramou, kterou společnost připravila. Ještě na konci roku 1848 po představení hry Horia a Kloska, která jako jedna z nejstarších her uváděných všemi brátovskými generacemi symbolicky uzavírala jejich pražské působení, předvedli Pražanům slavnostní tableau Apoteóza císařského majestátu. Bylo to v době, kdy 2. prosince 1848 nastoupil na rakouský trůn nový císař František Josef, ale v celém rodinném repertoáru Pratteovců bychom v minulosti žádnou podobnou holdovací scénu nenašli. Takže se vnucuje otázka, zda se sourozenci Pratte nesnažili poněkud odčinit svou dřívější odvahu, s kterou předvedli scény z hořící poražené Prahy a alespoň trochu si to vylepšit u úřadů, které rozhodovaly o povolení jejich další činnosti. Každopádně jejich působení v Praze se blížilo ke konci, ale blížil se i konec pratteovské společnosti. Snad všichni tušili, že je v následujícím roce 1849 čekají změny, ale sotva předvídali, jak zásadní změny to budou.

Loutkář 2/2009, s. 89–91.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.