Loutkar.online

Langášek, Miroslav: Jiskra, která stále udržuje plamen

Už po čtyřiatřicáté se letos o posledním březnovém víkendu rozevřela opona Divadla Karla Hackera v pražských Kobylisích při festivalu pražských amatérských loutkářů, který už tradičně zahájil dr. Petr Slunečko, principál domácího souboru a předseda pořadatelského výboru. Dodejme, že opona dosti zchátralá a nepříliš fungující – na rozdíl od organizace této akce, která fungovala bez zádrhelů.

Vlastně jeden velký je třeba zmínit, byť byl pořadateli zcela nezaviněn – totiž v důsledku autonehody nečekaně odpadlo představení Loutkového divadla Zvoneček z Prahy 4, plánované na závěr přehlídky. Už po delší období se pražské kobyliské přehlídky (existuje i přehlídka hostivařská) zúčastňují sice také soubory středočeské, ale letos v důsledku tohoto nečekaného maléru poprvé početně převážily – a vlastně přehlídku \„rámovaly\“ oba soubory mladoboleslavské.

Zahájil v páteční podvečer mladší, prakticky ještě dětský kolektiv Kašpárek Domu dětí a mládeže s inscenací hry Vodník a duše, která z předlohy Heleny Beránkové vznikla dramatizací a loutkovou úpravou Jaroslava Vidlaře pro luminiscenční realizaci. Vlastní příběh byl až příliš jednoduchý a poklidný, bez dramatičtějších vzruchů, takže nebylo moc o čem hrát, což se stalo handicapem mladičkých herců, z nichž polovička pracuje v souboru teprve od loňského září. Vidlař jako režisér se rozhodl pro rozdělenou interpretaci, která přes nezkušenost aktérů docela fungovala, i když mluvičské party poněkud nabyly vrchu nad zručností vodičskou (např. nápad s vodičem, který speciálně vodí pouze vodníkovy ruce, by si žádal přesnější propracování). Nicméně představení jako celek působilo sympaticky a naznačilo předpoklady dalšího růstu kvality. I tady jiskra může přerůst v plamen.

Jako druhý se představil (už v sobotu) soubor Rolnička Zbraslavské divadelní společnosti, který uvedl vlastní dramatizaci (M. Svobodová, F. Pondělíček, V. Jelínek) – a řekněme, že docela povedenou – pohádky Karla Čapka O princezně Zubejdě Solimánské. Zbraslavští loutkáři právě letos oslavují pětadvacátou sezonu – a pamatuji jejich začátky z 80. let, kdy mnozí z nich absolvovali loutkářské školení, pořádané Středočeským krajem, do něhož tehdy patřili, než se Zbraslav stala součástí Prahy. Jistě nikoliv jen tím, ale vlastní, čtvrtstoletí trvající praxí nabyli zkušenosti, které zúročují v současné činnosti, jež nese dost výrazné znaky nejen loutkářské dovednosti, ale už i kvalit interpretačních. Porota čestným uznáním zvláště ocenila výkon V. Lindera v roli Sultána i Pondělíčkovy texty písniček a také scénografii M. Svobodové (nápad s leporelem, jež se promění v paraván, skrývající vodiče, kteří stojí za ním a poloskrytě tak vodí marionety na scéně, není sice originální, ale funkčně slouží jevištní proměně – trochu ovšem nutí živé i neživé aktéry pohybovat se v jedné rovině a omezuje hloubkové členění). Škoda, že v souladu s tím nebyla reprodukční zvuková technika, kdy náhlavní porty nevyrovnávaly rozdíly ve slyšitelnosti mluvy a zpěvu a uškodily srozumitelnosti textu. Také promyšlenější svícení by mohlo zvýraznit projev loutek a \„upozadit\“ samotné herce. Přesto inscenace Zbraslavských si zasloužila výrazné ocenění – proto se porota rozhodla udělit jí cenu SAL SČDO. Doufám, že tento soubor nebyl na pražské přehlídce naposled.

Sobotní odpoledne uvedl možná věkově nejstarší pražský soubor, který provozuje existencí rozhodně nejstarší jednota – Sokol Pražský – a odtud i název Pražský Sokolíček. Přinesl na scénu při této přehlídce už podruhé \„neotřelé\“ téma o vodníkovi a lidské dušičce, tentokrát jako kolektivní dílo (pokusil se přitom poněkud kostrbatě zaveršovat v názvu: Dušička z vodníkova hrníčka), aniž je pojednal opravdu neotřele a s invencí. Scénografické řešení kulis potlačilo výraznost loutek, u nichž ovšem navíc vadilo nahrazení pohybu pouhým třasem vahadla. Hudební stránka měla dost jednotvárný, flašinetový ráz a celkovému dojmu neprospěly ani dlouhé pauzy mezi výstupy. Jistě handicapem bylo i onemocnění dvou členek tohoto souborečku, který má mé sympatie už proto, jak se úporně snaží udržet loutkářské tradice v sokolských jednotách, ale nevím, jestli to má budoucnost – pokud se Sokolu nepodaří oživit své řady vůbec příchodem mládí – zatím i slety naznačují, že k tomu je daleko. Za poctivou snahu tyto tradice udržet přiřkla porota hlavní tvůrkyni inscenace D. Evaldové (režie, scénografie – částečně včetně loutek) čestné uznání.

Kdepak jsou ty časy, kdy na Chrudimích v přelomu 50. a 60. let svou tradici celostátní loutkářské přehlídky sotva počínaly! Ale živě nám je teď připomenulo přehlídkové vystoupení souboru Kulíšek z Bystřice u Benešova. Začalo totiž reminiscencí na své předchůdce: pod vedením Zdeňka Juřeny, pražského výtvarníka, později působícího v Divadle S+H, se dokázali skoro zázračně proměnit z původně ochotnického souboru v cílevědomý kolektiv loutkářů, jenž si opakovaně z této celostátní přehlídky odnášel \„palmu vítězství\“. Nic nevadí, že do tehdejší interpretační úrovně mají ti dnešní bystřičtí loutkáři ještě daleko – protože přes všechny nedostatky a omyly prokázali evidentní talent při realizaci hry Petra Sádka Jak královský kuchtík Kašpárek učil vařit čerty (za ten název nedám ruku do ohně – v různých tiskovinách byl jenom Kašpárek nebo pouze Kuchtík; nestačili jsme ověřit, než odjeli, jak to je správně). Původní text z Divadélka si přizpůsobili k obrazu svému, aniž stačili vyškrtat všechny banality – a z třesení loutkami udělat jejich skutečný jevištní pohyb. Oproti tomu měli vynikající práci se zvukem (čestné uznání M.Macháčkovi) a nápaditou scénografii (čestné uznání Kláře Koldové). Přemíra motivací ovšem připomenula pohádku \„jak pejsek s kočičkou vařili dort\“ a mluviči občas zbytečně deformovali své hlasy – méně by v obou případech bylo více. Před Bystřickými je ještě víc práce, než za nimi – držme jim palce, aby svá předsevzetí navázat po skoro padesáti letech na tradici svých předchůdců co nejdřív splnili.

Nedělní pokračování patřilo domácímu souboru Jiskra, už 95 let spolutvořícímu kolorit Prahy 8, který k loňskému listopadovému jubileu připravil novou hru Petra Slunečka Havraní pohádka, inspirovanou \„osmičkovými výročími\“ třicetileté války (1618–1648), jíž celý havraní příběh začíná a v doslovu i končí. Škoda, že tento historický rámec zůstal opravdu jen rámcem a neprolnul do celého příběhu – takhle havrani odchovali krkavcem (prý Valdštejnovým duchem) uneseného vysloužilcova synka, obdobně jako Mauglího vychovaly opice v pralese. Motivy havraních hrátek jdou s motivy historickými jaksi vedle sebe, pospojovány umnými, ale přece jen umělými berličkami – ve skutečnosti navzájem neprorostly v jeden ucelený příběh.

Náročnou inscenaci, v níž \„hraje každý, co nohy a ruce má\“ většinou sice zvládli, ale nikoliv \„bez ztráty kytičky\“ – autorské ambice poněkud převážily nad interpretačními, i když vodičské umění i kvality jevištní řeči jsou tomuto zkušenému souboru vlastní a nelze je zpochybnit. Stejně jako třeba profesionalitu autora loutek a scénografické koncepce Bohumíra Koubka a mimořádně kvalitní provedení hudební – jednak autora, osvědčeného Zdeňka Němečka, jednak výtečného \„externího\“ sboru a sólistů VOX Nymburgensis, dirigovaných Janem Mikuškem – odtud i titul mého článku: Jiskra udržuje plamen amatérského umění tak, aby jenom nedoutnal. Ale možná, že si příliš velké sousto vzal sám principál, který kromě autorství textu a mluvičského partu Valdštejna bere na sebe i celou režii – nutně postrádá dostatečnou oponenturu, která by jeho \„všestranný rozlet\“ korigovala. Pak se může stát – tentokrát tomu tak bohužel bylo – že porota (ve složení: Jan Klos, předseda, Jitka Dvorská, Štěpán Filcík, René Hájek, Miroslav Langášek) nedocení jednotlivé tvůrčí přínosy dalších tvůrců a interpretů, protože se soustředí na celkové vyznění inscenace, které přes zmíněné výhrady dala jednu z hlavních cen přehlídky – Cenu Karla Hackera, určenou pro tvořivou a podnětnou jevištní inspiraci.

Loutkářský soubor Sluníčko Neratovice hned na začátku diskuse s porotou oznámil, že od ledna změnil název na Javajka, aby na první pohled ozřejmil, že od marionet přešel na paraván s javajkami. Nejsem si jist, jestli si pro to vybral vhodnou textovou předlohu, protože obě hříčky – jak O dlouhé zimě, tak Jak si zvířátka vyměnila hlásky – by \„slušely\“ přinejmenším stejně i maňáskům. Ale prosím, proti gustu… Jenom by měli o věcech nejen povídat, ale víc je ztvárňovat vizuálně (např. o zimě se mluví, ale divák ji nevidí, také neví, proč si vlastně zvířátka hlásky vyměnila). Takže čestné uznání vedoucí souboru M. Povejšilové za umělecké vedení je tak trochu \„foršusem\“ do budoucna.

Nečekaně posledním souborem přehlídky se, vzhledem k zmíněné absenci souboru Zvoneček, stal druhý soubor DDM Mladá Boleslav Jitřenka, který černodivadelně realizoval 150 let starý text Aloise Gallata Šnofonius a Mordulina jako rozvernou grotesku. Tento záměr sice boleslavští aktéři zcela nenaplnili – už vzhledem ke svému adolescenčnímu věku ani nemohli. Ale dík velice propracovanému celkovému provedení mluvičských i vodičských partů, které podtrhly humor a nadsázku předlohy, i výtečných kostýmů (J. Pikner a M. Šindelářová – čestné uznání) je konečný výsledek velice dobrý a plným právem si odnesl hlavní cenu 34. festivalu pražských amatérských loutkářů.

Nelze ovšem zamlčet, že na práci obou mladoboleslavských souborů (ten mladší – Kašpárek – porota ocenila aspoň jako celek čestným uznáním) mají lví podíl manželé Vidlařovi, kteří se tomu cílevědomě věnují už desátým rokem – a výsledky se dostavují, ačkoliv je každoročně \„postihuje\“ zákonitá výměna členů – za odcházející na vyšší typy škol přicházejí úplní začátečníci – tato práce vlastně nikdy nekončí. Takže čestné uznání nemůže jejich práci nikdy plně docenit. Držme palce, ať jim dlouho vydrží jejich elán a obětavost.

Loutkář 2/2009, s. 84–86.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.