Dolenská, Kateřina: Řekni, kde ty loutky jsou?

Bábkarská Bystrica pořádaná Bábkovým divadlom na Rázcestí je komponována jako mezinárodní přehlídka slovenských loutkových divadel v konfrontaci s loutkovým divadlem ostatních zemí Visegradské čtyřky a pozvanými soubory světa. 16. ročník tohoto festivalu (3. – 7. října) přinesl celkem 11 inscenací ze Slovenska, 6 z České republiky, 3 z Polska a 2 z Maďarska a mezi pozvanými hosty byla letos i francouzská a italská divadelní skupina.

Inscenace zařazené do programu přehlídky byly určeny nejen pro děti, ale i pro mladé diváky a řada jich byla zacílena na dospělé publikum. Jedním dramaturgickým leitmotivem bylo téma vztahu historie a současnosti, konkrétně uvádění adaptací klasických děl v kontrastu se soudobou ryze autorskou tvorbou. Druhým, spíše okrajovým tématem pak byla žena a její postavení ve světě, a do třetice vybrané inscenace bohužel až příliš často pojilo žádné nebo nelogické použití loutek nebo lépe absence „jazyka loutkového divadla“ (výstižný termín, který na jedné z diskusí trefně použil dr. J. Blecha) na jevišti.

Programu (a nutno podotknout, že neuvěřitelně nabitému programu – nezřídka jsme v divadle seděli „od deseti do deseti“ a výjimkou nebylo ani 6 zhlédnutých představení za den!) celkem pochopitelně dominovali zástupci tuzemské scény. Na festivale se letos představila všechna slovenská statutární profesionální loutková divadla, jejichž účast se tradičně soustředí na prezentaci „toho nejlepšího, co uvedla za poslední dvě sezóny“. Pokud se mám opřít o tuto tezi převzatou z programové brožury, není soudobé slovenské loutkářství (nezaměňovat s divadlem jako takovým) právě ve formě. Loutka z jevišť prakticky vymizela, jak to dokládají uvedené činoherní inscenace Othello Bábkového divadlo Žilina, Kto chytá v žite v podání Staré divadlo Nitra, mimosoutěžní O víle menšej ako makové zrnko a Mocad(r)ámy obojí z produkce dramaturgicky velice ambiciózního Bábkového divadlo na Rázcestí. Také nebylo výjimkou, že pokud byla loutka v inscenaci přece jen použita, nezřídka se stala jen zbytečnou rekvizitou překážející hercům, což jsme mohli sledovat v inscenacích Búrka Bratislavského bábkového divadla a Restart: Frankenstein domácího Bábkového divadla na Rázcestí. Režiséři jako by si nevěděli s loutkou rady, jakoby z ní měli strach, cítili se svázaní její stylizací. Nejsem zastáncem „počítání loutek na jevišti“ a než použití loutek zasazených do dávno překonané inscenační poetiky, jako jsme to viděli v inscenaci Kapitán Tulipán Bábkového divadla Košice, je mi pořád milejší dobře udělaná činohra.

Ale abych byla spravedlivá, absence loutek není ani zdaleka problém pouze slovenského loutkového divadla – obdobná situace je nezřídka i u nás a navíc činohru na loutkářský festival přivezli i Maďaři (Král drozdí brada) i Poláci (Sněhová královna). Vítězem ceny Henryka Jurkowského byla proto nakonec po zásluze vyhlášena inscenace Drums – 4 dance(s) Opolského Teatru Lalky i Aktora, která přinesla publiku přesně to, co ve výše uvedených inscenacích chybělo – brilantně voděné a smysluplně použité loutky a, pominu-li její úmorně dlouhý bubenický úvod, patřila k mým největším zážitkům z celého festivalu.

Jak jsem již naznačila, loutky přestaly v současné době tvůrce inspirovat. Málo jich bylo nejen v hlavním programu, sporadicky se objevovaly i v nesoutěžní části přehlídky, v níž byly velkou měrou a v poměrně nesourodé směsi zastoupeny inscenace začínajících souborů, studentů a spadalo sem i vystoupení hostů z Itálie a Francie.

Z nesoutěžních titulů se publiku jako první představilo české Divadlo Continuo z Malovic možná ku škodě „jenom“ s pouličním happeningem Vakokodeska, v němž se městem potuluje průvod podivných postav na chůdách a s hudebními nástroji v rukou, oděný v krásné papírové kostýmy. Pouliční byl i Prométheus z produkce Divedelného spoločenstva Le Mon, po mém soudu omyl přehlídky. Provedením amatérská inscenace hraná herci v obrovských maskách a s mikroporty, postrádala jakýkoli smysl. Nebyla ani pro děti, ani pro dospělé, pouhá nudná ilustrace řeckého mýtu.

Domácí Bábkové divadlo na Rázcestí zařadilo do off-programu své autorské inscenace O víle menšej ako makové zrnko a Mocad(r)ámy. Obě jsou experimentálního ražení. První (scénář a režie Martin Geišberg) je postavena na interakci s dětmi sedícími v kruhu na koberci (byť na mnou zhlédnuté repríze sedělo dítě slovy jedno) těsně kolem kuželu, z nějž se vyklube palma či plachta lodi. Inscenace pracuje s diváckou fantazií, herci představující dva elfy vypráví dětem o trampotách s hledáním ztracené kamarádky a nezřídka děti požádají, aby zavřely oči a ponořily se do vlastní imaginace. Přiznám se, že by mě opravdu zajímalo, jak tohle představení „funguje“ se skupinou dětí, to jediné, co tam s námi na festivalové repríze bylo, bylo z obou elfů až neuvěřitelně nadšené.

Mocad(r)ámy (scénář a režie Iveta Škripková) jsou zase pokusem pro dospělé. Ženská část souboru se sešla a improvizacemi došla ke sledu příběhů o ženách různého věku, osudu, intelektu, společenského zařazení. Chvályhodně tak na divadle otvírají nepříliš často reflektované téma postavení ženy ve společnosti, ale často je ukazují jako ufňukané a nepochopené hysterické chudinky, které pouze trpí pod knutou mužů eventuálně vlastních matek, což působí, alespoň na mě, spíše kontraproduktivně.

Svěží čistě iluzivní loutkovou podívanou přivezlo bratislavské Dezorzovo lútkové divadlo z Bratislavy, a sice tradiční Krásnou Dišperandu v přepracování dramatika Huberta Krejčího – Dišperanďula, strašlivá dcára či sprvodlivá spláta pýchy i márnivej nádharnosti. Celý příběh strašlivé dcery, která neváhá zamordovat (nejen) vlastní rodiče se v jejich podání odehrává v hotelu, kde není portýrem nikdo jiný, než vykutálený Gašparko. Inscenace byla vtipná a po výtvarné i herecké stránce nápaditá a dokázala, že i ve starém textu se skrývá potenciál pro současné divadlo.

Inscenaci hry srbské dramatičky Biljany Srbljanovič Rodinné příběhy připravil absolventský ročník loutkářské katedry VŠMU. Inscenace hry, která sestává z drobných příběhů o krizi rodiny a mezilidských vztahů, v režii Zoji Zupkové by sice snesla krácení, ale nedá se jí upřít snaha o aktuální výpověď, kterou předkládá hravým způsobem, nápaditou prací s rekvizitou a metaforickými principy ne nepodobnými práci loutkářské. Propracovaná hra s předměty, domýšlení situací a solidní herecké výkony (vyniká zejména Andrej Kováč, který hrál i v Desperanduľe) slouží mladým hercům ke cti.

Absolutním úkrokem stranou byla inscenace Terra granus, kterou nastudovalo levické Divadlo Pôtoň. Inscenace (autorem textu je Michal Ditte, režie Iveta Jurčová), která vznikla na základě terénních výzkumů a rozhovorů s pamětníky, otvírá poměrně citlivé a evidentně stále bolestivé téma odsunu obyvatelstva – a to z důvodů politických a národnostních i pozdější nucené vysídlování kvůli výstavbě elektrárny. Ukazuje zlomené osudy, vykořeněné lidi, bizarní figurky, které tápou a jen obtížně se zařazují do nového života (lidé z vesnice přesazení do paneláků, rodiny odtržené od předků, majetků předávaných z generace na generaci apod.). Inscenace je pro člověka neznalého podrobných historických reálií a uskutečněných křivd možná trochu nepřehledná, ale je rozhodně pozoruhodná svou snahou o sdělení a otevření celospolečenské diskuse o otázkách viny a odpuštění. Jenom nemá vůbec nic společného s loutkovým divadlem.

Hosty festivalu byl i soubor Teatro all’improvviso z Itálie a Compagnie La boîte noire z Francie. Italská dvojice Dario Moretti a Cristina Cazzola přivezla inscenaci Roční období Palliny určenou nejmenším divákům a stojící na samém pomezí divadla. Vyprávění o proměnách míčku Palliny bylo postaveno na výtvarném projevu malíře s meotarem, který naživo postupně maloval sytými barvami asociační variace. Například žlutý míček postupně evokoval kuřátko, potom slunce, s dalšími barvami se z něj vyklubal motýl a podobně. Pallina nakonec projde všemi základními barvami i všemi ročními obdobími. Malířovy obrázky se promítají na plátno, u něhož stojí vypravěčka, která celou situaci popisuje a komentuje. Představení, které je kromě obrázků silně opřené o mluvený projev, však na festivalu trochu narazilo na komunikační bariéru.

Posledním představením festivalu byla Noemova archa v podání remešského souboru. Opět herecká dvojice (Francoise Jimenez, André Parisot), opět důraz na výtvarno a slovo (naštěstí tlumočené do slovenštiny). Odvyprávěli a oddemonstrovali, o nějakém vodění loutek nemůže být řeč, Noemův příběh s lodí, zvířaty, trápení s plavbou a nálezu pevniny. Po výtvarné stránce šlo o velice vkusnou podívanou, skromnou co do civilních hereckých prostředků – důraz se kladl na různá hejblátka a mechanismy, díky nimž ptáci létali, na scéně skutečně krápalo apod. Ideální tečka za napěchovaným programem, když jsme si na konci mohli tak jako Noe vydechnout, že jsme bez úhony dopluli až do konce divadelního maratonu.

Doprovodný program festivalu zahrnoval kromě výše zmíněných nesoutěžních představení ještě výstavy loutek a dvě diskuse o zhlédnutých inscenacích. Zlatým hřebem off-programu pak byla filmová premiéra velice zdařilého televizního dokumentu Posledná maringotka podle scénáře teatroložky Idy Hledíkové Polívkové a režiséra Petera Beňovského zachycující poslední potomky kočovných loutkářů z celého středoevropského regionu a přináší cenné svědectví o jejich životě, které snad bude brzy k vidění i u nás.

Loutky a jejich vyjadřovací možnosti, zdá se, současné divadelníky příliš neoslovují. Nevěřím ale, že to je setrvalý stav, a předpokládám, že se na příští Bábkarské Bystrici zase objeví v početnějším zastoupení. Anebo se dostane ke slovu v zahraničí stále oblíbenější hraní s obyčejnými všednodenními všedními předměty a hračkami? Nechme se překvapit.

Loutkář 1/2009, s. 28–29.