Kerbr, Jan: Adolescent v tajemných světech

Martin Pacek, který si úspěšně vede s příležitostným pohybovým seskupením Veselé skoky jako jeden z jeho choreografů, vyzkoušel obdobný postup (ambiciózně rozhýbat herce, zvyklé jiným jevištním aktivitám) v kladenském Lampionu.

Příprava inscenace pro dětské publikum ovšem vyžaduje přece jenom zřetelnější příběh, i když v případě Putování Smůly za štěstím nepatří story k tomu nejsilnějšímu, co z jeviště k divákům promlouvá. Pacek s dramaturgyní Radkou Proškovou (oba na Kladně hostují) předestřeli cestu adolescenta, který se jmenuje Smůla, za štěstím, rozuměj za láskou. Nejprve vidíme hlavního hrdinu (Drahomír Mráz) se svými vrstevníky při sportovním vyvádění. Je po narozeninách (vykřikované „Hodně štěstí, zdraví“ a instalace kopacího míče jako dárku o tom alespoň vypovídají) a teenageři rozbijí při pouliční kopané okno, všechno ovšem svedou na Smůlu a poněkud neeticky, dokonce s výsměchem, ho v maléru nechají. To všechno je zobrazováno pohybem, žádný aktér neotevře během inscenace ústa k nějakému verbálnímu sdělení. Čtyři páry v pruhovaných tričkách a vytahaných teplákách mladistvě řádí, do dalších akcí ovšem musí přibírat jiné kostýmy. Imaginace výtvarnice Ireny Marečkové pracuje s prvky jevištní magie, a tak hned další scéna v kavárně, kde sedí barevně velmi rafinovaně kostýmovaná dáma (Waltraud Ritterová) a v servilním záklonu se pohybuje číšník (Martin Dusbaba), nabídne bizarně mobilní stolky a přízračnou atmosféru. V kavárně se Smůla patrně něčeho podivného napije, protože náhle započne jeho cesta podivnými světy: je (snad) v jakýchsi rudých pekelných prostorách, taky pod mořem s chobotnicemi, posléze pravděpodobně kdesi na severu mezi přátelsky naladěnými živočichy, kde lze vystopovat společenství „kohouta“ a „slepic“. Může jít ovšem o slepice, stejně tak jako husy či kachny nebo dokonce tučňáky. Strach z předchozích výjevů zmizel, vlídná atmosféra připomíná dokonce – řadou za sebou následujících exhibičních výstupů – Čajkovského Labutí jezero (pravda, v kratší stopáži). Všechny ty divné světy podpořila výtvarnice výrazným znakem, rozevřenou dlaní, v různých barvách i velikostech (ke slovu přišly dokonce i v kavárenském interiéru). Ten trochu kostrbatý příběh slouží Martinu Packovi k rozehrání pozoruhodných tanečních čísel, většinou groteskně laděných, ale i přízračně lyrických (v podmořské epizodě napomáhají účinku „posmrtné“ masky na hlavách tanečníků). Soubor se předvádí ve velmi dobrém světle, nad některými pohybovými eskapádami se chvílemi skoro tají dech, ke stručné charakteristice figur přiléhá přesná gestika (kromě zmiňovaných aktérů také Zita Morávková, Václav Rašilov, Justýn Svoboda a všichni ostatní, žádný v souboru nepůsobí jako „slabší“). Nakonec veselí opeřenci (snad to budou přece jenom husy) po vzoru Podivuhodné cesty Nielse Holgerssona Švédskem od Selmy Lagerlöfové naloží Smůlu na svá křídla a vznesou se s ním k nebi. Při akci nechybí (bohužel) stroboskop, Smůla se po chvíli probere v oné podivné kavárně. Tam potkává dívku v bílém, rychle, ale velmi rychle se zamiluje a pohádka šťastně končí (opakuje se gag z úvodu, kdy sympatický hrdina šlápl na papír, který nemohl odlepit od boty, teď na obdobně fungující materiál vstupují oba a vůbec jim to nevadí). K sympatické, energeticky nadupané inscenaci mám v podstatě dvě výhrady. Za prvé bych jinak strukturoval trvání jednotlivých čísel, především finálové setkání s láskou bych protáhl alespoň o půl minuty, a za druhé nemám rád výběr hudebního podkresu systémem „od Bacha po Vlacha“, to se pak produkce přesouvá z divadelní oblasti do žánru varieté (zazní francouzské šansony, comedy-song z kreslené pohádky, irská lidová, britský pop-rock ze sedmdesátých let, a to jsem všechny žánry ještě nevyčerpal).

Naději ve mně probouzely pozorné malé děti (ačkoliv pohádka je „určena dětem od 10 let, stejně jako dospělým“). Při první repríze občas zaznělo roztomilé „a co to je?“, tu otázku jsem si ovšem – potichu pro sebe – kladl i já. Což není míněno jako výtka, naopak, všechen prostor imaginaci! Zdá se, že ani ti nejmenší nemusejí mít všechno „pěkně po lopatě“.

Jan Kerbr

Divadlo Lampion Kladno

Martin Pacek, Radka Prošková: Putování Smůly za štěstím.

Režie Martin Pacek, dramaturgie Radka Prošková, scéna a kostýmy Irena Marečková.

Psáno z premiéry 23. ledna 2009.

Loutkář 1/2009, s. 21.