Novák, Jan: Loutky se střechou nad hlavou - VIII. Říše loutek

Říše loutek

Nové divadlo v Ústřední městské knihovně v Praze se pro veřejnost otevřelo 18. prosince 1928. Stalo se novým domovem spolku, který k tomuto datu upravil i svůj oficiální název, Umělecké scény Říše loutek. Slavnostní premiérou bylo nové nastudování Tylova Strakonického dudáka.

Architektonické řešení diváckých prostor (arch. František Roith) je reprezentativní, občas mu však byla vyčítána nadměrná monumentálnost, neodpovídající určení divadla, zejména dětským divákům. Jedná se o řešení, které zaujímá významné místo ve vývoji české divadelní architektury. Podle předního teatrologa Jiřího Hilmery je hlavní předností divadla „[…] s velkou výtvarnou péčí řešený sálek s klínovým amfiteátrem a frontálně situovaným balkonem, nesoucím na parapetu reliéfy s pohádkovými výjevy od vůdčího umělce divadélka Vojtěcha Suchardy. Reformní schéma se zde uplatnilo se všemi přednostmi: uspořádání hlediště: zajišťovalo dobré vidění, důležité hlavně pro malé návštěvníky divadélka […].“1 Divadlo je umístěno v suterénu bočního křídla budovy. Pod vstupním schodištěm je pokladna a proti ní vchod do předsálí s dvěma prostornými šatnami, záchody, malým bufetem, vchodem do zákulisí a dvěma dvoukřídlými vchody do hlediště. Původní kapacita hlediště byla 298 míst (dnes 275). Sedadla jsou vybavena jednoduchým zařízením, které umožňuje měnit jejich výšku tak, aby malé děti měly oči ve stejné výši jako jejich dospělí průvodci. Toto zařízení slouží svému účelu již 80 let, což jistě svědčí o kvalitě řemeslné práce. Stěny hlediště byly vytapetovány zlatavými tapetami, strop je vyzdoben ornamentální malbou ve stylu art deco (podle návrhu F. Roitha), osvětlení hlediště je řešeno stropními světly ve tvaru hvězd, které mají mosazný rám, v němž byla zasazena skla se zabroušeným ornamentem. Plochá skla byla ve 40. letech zaměněna za pergamenové hvězdy řešené prostorově a teprve v roce 2003 se obnovilo původní řešení, bohužel bez zabroušeného ornamentu. Předprseň balkonu a orchestřiště jsou obloženy intarzií z tmavého dřeva. V předprsni balkonu jsou zasazeny zlacené reliéfy znázorňující tři divadelní žánry – pohádku, zpěvohru a komedii. Portál je rámován umělým mramorem, vlastní jevištní otvor je tvořen zlaceným rámem. Hlavní opona z hnědého dyftýnu je zdobena ornamentem opět ve stylu art deco (návrh i realizace Anna Suchardová ml.). Před jevištěm je zapuštěné orchestřiště, které sloužilo do 50. let minulého století divadelnímu orchestru, později v něm byli umístěni mluviči. Za zmínku stojí, že v Říši loutek až do roku 1955, kdy proběhla zásadní přestavba jevištní konstrukce, převažovala spojená interpretace.

Zákulisí divadla je rozloženo na tři patra. Horní patro, které je v úrovni ulice, zaujímají vodičské lávky. Střední patro je vlastní scéna, osvětlovací kabina a tzv. šatna loutek. Spodní patro je pak divadelní zázemí: skladiště dekorací, dílny, později sem byla přemístěna herecká šatna a zkušebna. K divadlu patřila i oddělená místnost přístupná zadním schodištěm či vchodem přímo z ulice. Zde byla původně klubovní místnost a kancelář a v roce 1929 se zde uskutečnilo památné setkání, na kterém bylo dohodnuto založení mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Později sem byla přeložena řezbářská a krejčovská dílna, dnes je to kancelář.

Vlastní jeviště bylo řešeno podle ideového návrhu členů Říše loutek v čele s V. Suchardou (viz minulé číslo Loutkáře). „[…] staroměstská Říše loutek má konstrukci v podstatě ochozového typu, používá však postranních výsuvných plošin, které jsou vlastně zdokonalenou formou bočních ochozů.“2 Zadní vodičská lávka byla dostatečně široká, aby na ní měli dost místa i mluviči, byl zde prostor na odvěšování a přípravu loutek a rekvizit. Zmíněné postranní výsuvné plošiny sloužily zejména k pomocnému vodění. Střední část zadní lávky se dala zasunout dozadu, což umožňovalo hrát s marionetami na tzv. malé scéně. To byl prostor 200 cm široký a 90 cm hluboký. Bylo to faktické prohloubení akčního prostoru marionet, byť to bylo zařízení poněkud těžkopádné. V tomto nejvyšším patře bylo na straně vodičské lávky umístěno zvukové zařízení, bylo zde stanoviště inspicienta s ovládáním opon a provaziště. Jevištní tahy sloužily k zavěšování a rychlé výměně světelných ramp, sufit a látkových dekoračních prvků, pomocných opon apod. Nad oponou byla umístěna přední lávka, která však byla asi o 1 m výše než lávka zadní, a tak bylo její využití velmi omezené. Navíc snižovala její využitelnost zařízení, která k ní byla připevněna: pultíky na texty, reflektory, později také mikrofony. O hlavní oponě už byla řeč, za ní pak byla proměnová opona zlatožluté barvy a tylová opona. Mezi oponami byla umístěna vodní clona. To bylo zařízení především bezpečnostní, ale občas využívané pro scénický efekt deště.

Jevištní podlaha je vlastně výtah. Funkčnost tohoto zařízení popsal dr. Malík: „Je ovšem ještě jeden prostředek, který by nám pomohl urychlit výměnu scény, a to je – zdviž. Takové jeviště má staroměstská Říše loutek a vím ze zkušenosti, že efektnost této mašinérie dala už leckterému mimopražskému zájemci důvod k závisti. Není však třeba závidět: Říše loutek musila volit toto řešení prostě proto, že tu chybí výjezdové prostory v bocích jeviště, takže výtahová scéna je v podstatě jen nouzovým, třebaže nákladným řešením. Je to zdviž (přesněji řečeno propadlo) na dopravu kulis ze skladiště v II. suterénu.“3 Jevištní výtah je ovšem víceúčelovým zařízením. Celá jeho horní plocha (o šíři 1 m) je pokryta dřevěnými deskami ve 3 řadách, každou z nich lze vyjmout, a tedy na libovolném místě otevřít propadlo. Z vnitřního prostoru výtahu je možno obsluhovat propadla, přihrávat maňásky apod., podle fantazie scénografa a režiséra. Po celé šířce výtahu je ve vnitřním prostoru umístěna lavice pro pohodlí zde manipulujících pomocníků, lavice je navíc pomocí ručního převodového zařízení posuvná až do výše podlahy výtahu a může nahradit střední řadu propadel – což umožňuje pozvolné vynořování či zasunování dekoračních prvků. Tady je třeba připomenout, že výměna dekorací byla původně promyšlena do všech detailů. Nejspodnější patro, skladiště dekorací, bylo vybaveno kolejištěm, vedoucím na obě strany jevištního výtahu. Po těchto kolejích se posunovaly dva nízké jevištní vozy, na kterých bylo možné připravit novou dekoraci, najet s ní na výtah, a tím ji pak vyvézt nahoru na scénu. Dobře myšlené zařízení však bylo těžkopádné a kromě toho jakýmsi nedopatřením není podlaha suterénu v jedné rovině, a tak bylo pojíždění mohutných vozů (o rozměru 490 x 110 cm) nemožné.

Po levé straně jeviště byla situována osvětlovací kabina s řadou reostatů. Světelné vybavení divadla bylo promyšlené a variabilní, se všemi vymoženostmi, které skýtala soudobá technika. Vpravo je umístěna šatna loutek, úložný prostor vybavený plechovými skříněmi na uskladnění loutek repertoárových inscenací a zásuvkami na uložení loutkové garderoby roztříděné podle druhů, slohů a lokalit.

Nejspodnější patro je určeno zejména skladování dekorací, jsou zde manipulační plochy, dílenské prostory a později i šatny pro herce, klubovna, archiv. Jevištní výtah obstarával výměnu dekorací mezi skladem a scénou. To se týkalo bočních kulis, stojek, nábytku a podobně. Nejdůležitějším dekoračním prvkem však byl látkový horizont nebo malované pozadí – prospekt. Jejich výměna se prováděla ve skladu dekorací. Zadní prospekty o rozměru 190 x 450 cm se zasadily do rámu a pomocí jevištního tahu byly vytaženy na jeviště. Vodicí mechanismus byl umístěn v kovových pilířích, které vedly z nejnižších partií objektu až k vodičským lávkám. V těchto pilířích byla umístěna i protizávaží jevištního výtahu. V mobilní poloze mohly být 2 prospekty a horizont, jejichž výměna byla velmi rychlá a jednoduchá.

Do současnosti doznaly minimum změn divácké prostory, zato zákulisí se několikrát výrazně proměnilo. V prázdninových měsících roku 1955 proběhla zásadní rekonstrukce jeviště podle návrhu Ing. Karla Freundla. Vodičská lávka byla zvednuta o 110 cm, což umožnilo prohloubit jeviště a uzavřít ho půlkruhovým horizontem. Zadní lávka je posuvná, je na stejné úrovni s plně funkční přední lávkou. Do horního patra byla přesunuta osvětlovací kabina, byla spojena se zvukovou kabinou a zařízení bylo modernizováno, aby odpovídalo současným bezpečnostním předpisům. Vlastní jeviště nebylo nutné zásadně měnit. Jevištní výtah se ukázal být výhodou v původně jednoúčelově marionetovém divadle. Protože se dal zastavit v kterékoliv pozici, sloužil bez dalších úprav jako podlaha vodičské vany při maňáskových či javajkových inscenacích.

Dalšími změnami prošlo divadlo v letech 1972–1975. Nutnost přeměny síťového napětí ze 120 na 220 V byla impulsem k rozsáhlé rekonstrukci celé elektroinstalace. Nekvalitní projekt a malá operativnost realizační firmy vyřadily divadlo na tři sezony z provozu. V rámci této rekonstrukce byla připravena další technická změna, přemístění zvukové kabiny do původně promítací kabiny na balkoně.

Příčinou zatím posledního rozsáhlejšího zásahu do divadla byla povodeň v roce 2002, která zatopila dvě divadelní podlaží. Při obnově byla změněna dispozice druhého suterénu, kde vznikl rozlehlý klubový prostor, využívaný mj. k příležitostným komorním programům. Divácké prostory se dočkaly citlivé renovace a osvětlovací kabina se přestěhovala do zvukové kabiny na balkon.

Čím uzavřít prohlídku divadla Říše loutek v budově Městské knihovny? Jiří Hilmera si povzdechl, že lze již těžko dohledat impuls k dodatečnému začlenění loutkového divadla do projektu budovy.4 K tomu chci připomenout, že v době, kdy se o projektu a realizaci tohoto záměru rozhodovalo, byl členem odboru Loutkářského soustředění nejen arch. František Roith, ale také arch. Vladimír Zákrejs, agilní loutkářský novátor, člen Říše loutek a předseda odboru na pražském Magistrátu.

Jeden charakteristický citát na závěr, oceňující zásluhy investora i projektanta, kteří „[…] dali Praze dokonalé, moderní, drahocenné dílo“.5

(Dokončení)

Jan Novák

Poznámky:

1) Jiří Hilmera: Česká divadelní architektura (Divadelní ústav, Praha 1999, s. 105–106).

2) Jan Malík: Stavíme si divadlo (Loutková scéna, roč. III, č. 4, s. 56).

3) Dtto (č. 5, s. 69).

4) Jiří Hilmera: Dům, v němž sídlí Říše loutek (Almanach Říše loutek, Praha 1996, s. 13).

5) J. Urban: Vítězství loutek (Národní listy, 22. 12. 1928).

Loutkář 2/2008, s. 92–93.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.