Jurkowski, Henryk: Craigova laboratoř - VII. Texty pro loutkové divadlo

Craigova laboratoř – VII

Texty pro loutkové divadlo

První hry „pro loutky“ vznikly v roce 1914, v obdobích krátkého letního odpočinku, to znamená během pobytu v malém hotýlku u moře v Marina di Pisa, později ve Florencii, a příležitostně i v dalších městech, jako například v Boloni. Vzhledem ke svému sklonu k systematickému rozvržení práce začal Craig Prologem, který vytvořil v několika verzích. Vystupují v nich loutky, které rozvíjejí úvahy nad svým existenciálním postavením. Pochopitelně – aby mohl psát pro loutky, je nezbytné nejprve definovat jejich podstatu. V tomto případě se o to pokoušejí ony samy (I. Loutka a II. Loutka). Chápou, že existuje Bůh a že existuje akt stvoření. A jsou na něm závislé. Není to však tak samozřejmé. Existuje hra, která se jmenuje „zpětná vazba“:

„I. loutka: Jestliže tě stvořil Bůh, nechápu, jak je možné, že máš ke svým pažím a rukám připevněné nitky.

II. loutka: To je tak… (šeptá) Když něco potřebuji, mohu zatáhnout za jednu z nitek a… víš, Bůh je velmi úslužný.“

Všechno je ale složitější, neboť někdy Boha v jeho funkci stvořitele zastupuje člověk. Tehdy se loutka stává modlou, iluzí i skutečností, bohem nebo pouze zobrazením boha či bohů, bohové v podstatě také umírají.

Craig však jde ještě dále. Odvolává se na dávnou tradici a loutky odevzdává do rukou blázna: Blázne! Pravila mi moje múza, pohlédni do svého srdce a piš. (Sir Philip Sidney 1554–1586)

Tímto způsobem si Craig vytvořil pro sebe konvenci. Blázen byl odedávna nejen předmětem výsměchu, ale v jistém smyslu privilegovanou bytostí. Je mu dovoleno říkat pravdu, neboť jeho bláznovskou pravdu nikdo nebral vážně. Historie renesančního blázna zná případy, kdy vzdělaní a inteligentní lidé přijímali status blázna ve jménu svobodného posuzování světa. Blázen byl samozřejmě vnímán jako hlupák (anglické slovo „fool“, zahrnuje oba významy). Craiga nepochybně těšila tato nová role, neboť prostřednictvím bláznovské stylizace chtěl vyslovit několik vlastních pravd, které by v normální diskuzi neměly velké šance.

Craigův syn Edward sice tvrdí, že první loutkové hry byly napsány s myšlenkou vytvořit domácí loutkové divadlo pro děti a že pouze divadelní temperament Craiga otce způsobil, že se celý záměr přeorientoval směrem „k dospělým“, ale my se můžeme domýšlet, že „divadlo pro děti“ bylo pouze okamžitým vysvětlením, projevem rodičovských citů vůči celé rodině, která na jeho výzvu přijela za války do Říma. Ve skutečnosti byl celý projekt už od první chvíle (viz: Prolog), zaměřený na jiné cíle: Craig chtěl vyzkoušet nové médium. Byl to jeho originální divadelní projekt v miniaturním podobě a ve… fantazii. A tak jako vždy se samozřejmě předpokládalo i jeho praktické ověření. Můžeme tedy přijmout slova Edwarda juniora jako informaci o úmyslu jeho otce vytvořit loutkové divadlo, v němž chtěl ke spolupráci přizvat své děti a jejich matku Elenu. Neboť čím jiným je rodinné divadlo než divadlem „pro rodinu“: „Velice ho zaujalo loutkové divadlo, které v Římě provozoval signore Podrecca, jezdil rovněž do Turina a do Milána, aby poznal tamní stálá loutková divadla a rodiny, které se loutkovým divadlem zabývaly. […] Šťastný rodinný život loutkářů z Milána a Turina se Craigovi tak zalíbil, že přišel na šílený nápad zřídit ve své obrovské římské pracovně loutkové divadlo, v němž by veškeré práce vykonával on sám s pomocí Eleny a dvou dětí, v němž by mohl hrát jednu po druhé všechny své Hry pro blázny“.

Tyto záměry se bohužel nikdy neuskutečnily. Naproti tomu se zachovaly četné texty, psané v rozmezí asi deseti let. První z nich, jež následovaly po Prologu, jsou datovány rokem 1916. Zabývají se různými tématy. Ukazují na to, že Craig prováděl výzkumy zaměřené na využití svého oblíbeného média, s cílem nalézt nejvhodnější dramatickou formu. Hovoříme o počátku jeho činnosti, což samotnému Craigovi muselo asociovat akt stvoření – stvoření světa, jeho vlastního světa, částečně divadelního, částečně kulturního a v jistém smyslu filosofického. Filosofického do té míry, do jaké jeho miniatura Something Prophetic (Něco prorockého) odhaluje craigovské vidění světa.

Hlavní roli zde Craig svěřil Herci (the Interpreter), který vytváří svět na scéně. Oznamuje vznik světla, stromů a plodů, což v divadle lze samozřejmě snadno provést a poukazuje to na modernistické chápání divadelní tvorby. V okamžiku, kdy se Herec rozhodne povolat (stvořit?) bohy, vstupujeme do oblasti ideologie. Kromě mytologických bohů jako Kronos je zde rovněž Brahma a Kristus, mesiáš a vykupitel světa křesťanského. Craig tím prozrazuje svůj zvláštní vztah ke všem náboženstvím. S žádným se neidentifikuje, veškeré představy transcendentních sil traktuje jako kulturní jevy.

Později oznamuje příchod hrdinů. Jsou to mimo jiné Král Artuš, Orlando, Achilles. Jejich protikladem jsou zlí duchové. Craig si vymyslil postavu jejich domnělého mesiáše, který se prozatím ještě nachází v truhle a v této hře se neobjeví. Je to podezřelá stvůra (jejíž jméno není zatím uvedeno), která jednou bude panovat i nad bohy. Ti zatím tančí kolem truhly, v níž se ona stvůra ukrývá. Jak vidíme, Craig ještě nevymyslel dramatický děj. Použil starou techniku vypravěčů příběhů, kteří popisované události ilustrovali kresbami, malbami nebo loutkami. Tak je tomu i v dramatické miniatuře Něco prorockého. Herec-vypravěč, který v ní vystupuje povolává postavy, poukazuje na jejich úkoly a komentuje jejich jednání.

Craig svůj text nikdy neuveřejnil. Existuje v několika verzích a každou z nich doplňují téměř na každé stránce jeho vlastnoruční poznámky. Z textu je patrná autorova nejistota z hlediska uchopení tématu. Nacházíme v něm první zárodky ironie vůči existujícím kulturním mýtům, ale chybí zde závěrečná pointa.

Tím, že vytvořil tento svůj, prozatím ještě nedokonalý, divadelní svět a zalidnil ho postavami z dějin kultury, vydal se Craig cestou vlastní interpretace mýtů. Nevýznamnější hry z tohoto cyklu vznikly v roce 1916. Nejtypičtějším příkladem je Jupiter – Pluto – Parrot – Cocatrice – Blind Boy… (Jupiter – Pluto – Papoušek – Bazilišek – Slepý chlapec…). Jak se později ukáže, vystupují v něm oblíbení Craigovi hrdinové.

Děj začíná v ložnici Juno, která tuší opětovnou Jupiterovu nevěru a vyhlašuje, že se pomstí Herkulově matce. Další scéna představuje hlavní hrdiny cyklu: Slepého chlapce a Papouška, kteří se vypravili s balíčkem k pekelné bráně. Ďáblové se zmocní obou hrdinů a přivádějí je před Pluta. Mále dojde k jejich popravě, ale Papoušek se zmíní o tom, že je v podivném balíčku dárek pro Pluta. Uvnitř balíčku je ukryto vejce, z něhož se později zrodí Bazilišek. Pod jeho uhrančivým pohledem Pluto souhlasí, že Papouška, Chlapce i Baziliška propustí. Na jejich další pouti jim pomáhá Herkulova Matka Alkmené.

Právě trojice těchto hrdinů vystupuje ve většině Craigových hříček, ve shodě s praxí komedie dell’ arte a loutkového divadla, které rovněž pracovaly se „stálými“ postavami. Důvody volby takto vzájemně spojených postav Craig blíže neobjasnil. Zřejmě se mu jednalo o hru symbolů/znaků: Bazilišek zabíjí pohledem, takže Slepý chlapec jím není ohrožen. Příčinou chlapcovy slepoty však není genetická vada nebo nehoda, nýbrž fakt, že se nechce dívat na náš nedokonalý svět. Papoušek pak je paradoxně elegantní mladý člověk. Také zde můžeme usuzovat na nějaký autorův satirický záměr.

Jupiterova dobrodružství se stala námětem ještě jedné hry a to Jupiter and the Sphinx (Jupiter a Sfinga,1916). Hra má nepochybně dobrodružný charakter s absurdními prvky a s náznakem misogynie. Nemělo by nás to překvapit,neboť Craig měl na jedné straně svůdcovské sklony, zároveň však ženy v jeho životě znamenaly pro jeho umělecké povolání ohrožení.

Po mýtu si chtěl vyzkoušet všeobecně známé pohádkové motivy – samozřejmě za účasti výše uvedených hrdinů. Cyklus otevírá hra Painter. The 3 Magics (Malíř. Tři kouzelné předměty, 1916). Další hry se odehrávají „na cestě“: Cockatrice. On the Road to Rome (Bazilišek. Na cestě do Říma, 1916) a The Roman Adventure (Římská dobrodružství, 1916). Hra Římská dobrodružství se skládá ze dvou částí: „Na cestě do Říma. Kouzelný stoleček“ a „Na cestě do Říma. Kouzelný osel“.

Mýtické a pohádkové hry představovaly pouze dramatické pokusy v oblasti problematiky tradičně připisované loutkovému divadlu. A je třeba říci, že z inscenačního hlediska dosti konzervativní. Větší soustředění na volbu prostoru, výrazových prostředků a jejich využívání souviselo především s volbou současnějších témat. Náznak této tendence se objevil už v miniatuře Něco prorockého, ve hře, která – jak jsme viděli – byla koncipována jako stvoření světa divadelními prostředky.

Craig se k tomuto problému vrátil později ve hře The Gates of Hell (Brány pekel, 1918), napsané s jistou dávkou sebeironie. Tato hra má formu tvůrčího a estetického sporu mezi Tomem Foolem (pseudonym Gordona Craiga, kterým podepisoval své dramatické miniatury) a Dekoratérem. Fool není spokojený s připravovanou scenérií. Touží více uplatnit obrazotvornost, úchvatnost myšlenek. Se svým společníkem se nemůže dohodnout. Dekoratér tedy přivádí na scénu pestrobarevné ďábly. To už je něco. Ale plné zadostiučinění poskytne teprve příchod Pluta s hromy.

Ve hře Shopping (Nákup, 1916) nás Craig uvádí do současného světa, takového, jaký nikdy neschvaloval. Pro zobrazení tohoto světa navrhl trojdílnou scénu (zachytil ji na přiloženém nákresu), která ze třech stran obklopuje podlouhlé hlediště. Kromě toho se v průběhu děje ukazuje, že vedle této „vyšší scény“ existuje ještě „scéna nižší“. Na těchto scénách střídavě vystupují postavy neobyčejně diferencované z hlediska velikosti i… kvality. Postava Pravá lady je loutka, ale Prodavač je pouze stínem. Avšak postava Pravé lady je ve srovnání s pravým van Goghem (Pozn.: Z textu zcela jasně nevyplývá, zda jde o osobu Vincenta van Gogha či o originál jeho obrazu.) pouze malým trpaslíčkem. Proporce velikosti jasně slouží určité satirické symbolice, která se vyjeví v průběhu hry. Opravdová lady má v úmyslu něco nakoupit v obchodě s uměním. Prodavač jí nabízí pravého Van Gogha. Ale Pravá lady ho nechce a rozhoduje se pro Pravého gentlemana. Samozřejmě ho dostane, ale: craigovský mýtický svět na toto strašné znesvěcení, spočívající v odmítnutí (díla?) velkého malíře reaguje: „(Na spodní scéně)

Papoušek (křičí): Mr. Ruskin! Mr. Ruskin! Mr. Ruskin!!!

Ahha: Máš pravdu, Kolumbe! (k Budhovi) Proč na scénu nepřivedou Mr. Ruskina i Mr. Darwina jak je uvedeno v programu?

Budha: Můj milý, copak nevíš, že moudrý nemá co říci ve světě, když na zemi vládnou Opravdový Gentleman a Opravdová Lady?

Ahha: Boże! Neříkej to! Pojďme odtud, Budho… Vraťme se o jedno nebo o dvě století zpět. Zavři okno, protože oni se mohou ještě vrátit. Zavři je pořádně… Tak… Teď je to dobrý. Zatáhni za záchranný lano… Zatáhni pořádně… Tak. Teď jsme v bezpečí. (A když jsou oba vytaženi na mrak) Goodbye kostelíčku, goodbye věžičky. Sbohem všechny gentlemanské vylomeniny.(Opona)

V podobném satirickém tónu Craig napsal miniaturu nazvanou The Rape of the Unicorn (Únos jednorožce, 1916). Ve hře vystupuje Jednorožec, Dívka a jeden nebo dva (oblíbená Craigova formulace) Lovci ptáků. Lovci vůbec nemusí zabíjet mýtické a všeobecně uctívané zvíře. Přivábí ho k sobě Panna, která se ve vhodné chvíli promění v Británii. A právě to mu zlomí srdce. Craig neponechává žádné pochybnosti o tom, co tím chce vyslovit, neboť obětí britských ambicí (Pozn.: Podle H. Jurkowskeho jde zcela jasně o narážky na královnu Viktorii.) se stává rovněž mrtvý jednorożec: “Hudba. Královský erb – zbavený Jednorožce – se snáší shora, lev zařve, zvedá tlamu, tluče ocasem. Jednorožec je umístěn na správném místě. Orchestr hraje motiv ,Rule Britannia’. Královský erb se zvedá vzhůru. Velká apoteóza.„

Craig si byl vědom, že tyto narážky nemohou být zcela srozumitelné. Svůj text tedy dodatečně opatřil obrázkem a okamžitým komentářem: “Když jde královský erb vzhůru, je k němu připevněno průčelí Řeznictví (kresba), které vyplňuje proscenium a zakrývá celý les. Figura Řezníka porcuje sekerou maso. Chlapec zvoní na zvonek u dveří. Řezníkův Syn volá: Mámo, do krámu!„. 20. května 1916.“

Přeložil Jiří Vondráček

Kapitola z připravované publikace Henryka Jurkowského Svět Edwarda Gordona Craiga (Příspěvek k dějinám idejí).

Loutkář 1/2008, s. 13–15.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.