Malíková, Nina: Luděk Richter

Luděk Richter (nar. 26. 1. 1949)

Vyučil se typografem, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (obor angličtina – finština), byl pedagogem Jazykové školy v Praze, vystudoval režii na pražské DAMU, byl krátce režisérem Ústředního loutkového divadla, dramaturgem Kulturního domu ve Stodůlkách. V letech 1991–98 pracoval jako odborný pracovník ARTAMA. V současnosti vede Divadelní společnost Kejklíř, „pro niž chystá texty, navrhuje a vyrábí scénografii, režíruje, nakládá výpravu, řídí automobil, vykládá, staví a hraje“.

Řada loutkářů ho zná nejen jako výrazného organizátora (z celé řady aktivit připomeňme, že v r. 1991 inicioval přehlídku Přelet nad loutkářským hnízdem, které vymyslel název a do r. 1995 ji zajišťoval i po organizační stránce), ale především jako tvůrce spojeného s tzv. autorským divadlem.

Jeho inscenace vytvořené s amatérským souborem Paraple z 80. let (za všechny: Balada o Tristanovi a Isoldě aneb Osude z r. 1980, o rok později Hanýsek čili Člověk, Auto z pralesa, Kichotání, Markéta Lazarová?) patří v historii českého loutkového divadla – a nejen amatérského – k nezapomenutelným zážitkům. Tyto inscenace posouvaly hranice možností amatérského loutkového divadla svou ostře koncipovanou dramaturgií, hereckou vervou a v neposlední řadě i jasně čitelným mravním posláním ostře kontrastujícím s normalizační názorovou bezzubostí mnohých tehdejších profesionálních divadelních produkcí.

Inscenace skupiny Paraple stanovily laťku, kterou nebylo v následujících letech snadné překračovat. I když se zájem Luďka Richtera v dalších letech obrátil k tvorbě profesionální a v r. 1990 k založení divadelní společnosti, kterou vede, vyhraněný styl, kterým ovlivnil své souputníky i následovníky je v oblasti moderního českého loutkového divadla dodnes inspirující. „Usiloval a usiluje o současné loutkové divadlo, jež by bylo svou úrovní rovnoprávné s ostatními divadelními druhy a uměleckými obory […] divadlo, které by bylo důstojným způsobem komunikace mezi jeho tvůrci a diváky, byť jsou jím třeba i děti.“

Loutkář 1/2008, s. 0.