Dolenská, Kateřina: Dobráci / Goodies v Minoru

Pražské Divadlo Minor se zapojilo do mezinárodního projektu, jehož tématem je „přiblížení cizích jazyků prostřednictvím pohádek“. V rámci projektu se uskutečnil Mezinárodní pohádkový festival, u jehož příležitosti vznikla inscenace spojená s workshopem Dobráci/Goodies v režii mladého talentovaného režiséra Jiří Havelka, který má s mezinárodními projekty, improvizací a tvorbou na principu hry ze své domovské Ypsilonky bohaté zkušenosti.

Jak se rodila podoba celé inscenace Dobráci, když zkoušení trvalo pouhých deset dní?

Divadlo Minor bylo osloveno Mezinárodním festivalem pohádek, aby vytvořilo vícejazyčnou pohádkovou inscenaci s cílem naučit děti vnímat, nikoli používat, cizí jazyk. Aby si děti uvědomily jazykovou rozkošatělost minimálně na území Evropy skrze divadelní pohádkový tvar. Chopila se toho dramaturgyně Minoru a moje spolužačka Petra Zámečníková a přizvala ke spolupráci Markétu Richterovou, která má velkou zkušenost s mezinárodními projekty. Ta dala dohromady tým zajímavých herců, kteří měli čas v oněch inkriminovaných deseti dnech, kdy se projekt dělal. Oslovila i mě, a tak jsme vytvořili tvůrčí tým, kde bylo kromě České republiky národnostně zastoupeno Irsko, Německo, Švýcarsko, Argentina a Slovensko.

Samotné zadání bylo poměrně jasné a dávalo jasné limity – máme pouze 8 dní na zkoušení a je nutno používat cizí jazyky států, které se na Mezinárodním pohádkovém festivalu podílí – tedy hlavně angličtinu a němčinu. Což bylo poměrně složité a zároveň lákavé a napínavé, třeba i proto, že pro mnoho z nás, včetně mě, to bylo vůbec první setkání s dětským publikem. Mě to zaujalo ale i kvůli té desetidenní koncentrované práci s lidmi z celého světa, kteří nebyli rozmělněni žádnou jinou povinností v Praze. Ta koncetrovaná dostředivá energie se vždycky na výsledném tvaru pozitivně odrazí.

Asi nejtěžší bylo vymyslet celou koncepci, podle níž se v těch osmi dnech dá nazkoušet něco, co bude srozumitelné pro české děti, i když tam uslyší cizí jazyky, které zatím neznají, a přitom aby to bylo dramatické a dějově zajímavé. Myslím, že jsme nakonec přišli na docela zajímavý sujet, ve své podstatě poměrně jednoduchý, což ale bývá nejlepší: lidé ztrácí víru v dobro a pohádky přestávají mít ve světě lidí vliv, proto se Institut dobra rozhodl vyhlásit mezinárodní konkurz pohádkových postav, z něhož ty nejlepší projdou určitým školením a vydají se do reálného světa vrátit lidem víru ve šťastné konce.

Poměrně brzy jsme si všichni vzájemně porozuměli a vytvořili tým schopný jakési kolektivní tvorby. Mezi sebou jsme komunikovali v angličtině, i když při zkouškách nakonec svištěly i tisíce jiných jazyků. V tomto ohledu to bylo hodně inspirativní. Díky té určité nemožnosti přímé komunikace typu myšlenka – pusa – akce a reakce, kdy šlo veškeré dorozumívání přes více jazyků, vlastně vznikala spousta zajímavých nápadů pro představení.

Jaká byla jevištní podoba? Měli jste na scéně loutky a objekty, nebo jste kladli důraz třeba na kostýmy? Jakou formu jste zvolili?

Celé to vlastně začínalo tím, že jsme v ulicích kolem Minoru natočili anketu a ptali se lidí, jestli věří pohádkám, věří ve šťastný konec, kdy naposledy četli nějakou pohádku a jestli někdy naživo viděli pohádkovou postavu. A z toho vznikl vtipný autentický tříminutový dokument, který jsme pustili na úvod konference jako důkaz upadajícího vlivu pohádkového světa. Při příchodu si u vchodu každé dítě mohlo vybrat, jakou postavu bude představovat, takže konkurzu v sále se opravdu účastnily pohádkové bytosti z celého světa. Pouštěli jsme jim kromě toho minidokumentu také různé grafy znázorňující vývoj víry v dobro, zkrátka jako na klasické firemní powerpointové prezentaci. To, že jsme se k dětem chovali jako k seriózním účastníkům konference, respektive jakéhosi castingu, způsobilo, že to děti vzaly vážně a do konference se aktivně zapojily.

Ta prezentace probíhala v češtině?

Probíhalo to hned v několika jazycích – už tam začal náš systém jakéhosi podivného překladu, jehož základní principem bylo, že jsme si hráli na to, že mají na konferenci všichni sluchátka a přecvakávají si kanály angličtina – němčina – čeština. Vlastně jsme všechno vystavěli tak, aby to bylo pochopitelné ze tří základních slov, která vždycky Markéta Richterová alias šéfka konference zopakovala v angličtině, němčině a češtině, jako že se sluchátka postupně přepnula na všechny ty jazyky.

Z toho našeho „castingu“ nám nakonec vyšly čtyři charaktery – Princ v podání Pavola Smolárika, tlustý Král, což byla těhotná tanečnice Rahel Savodelli, Víla neboli argentinská tanečnice Tatiana Eva Saphir a Irka Nicole Kealy představovala Skřítka. Pak se strhla opona a objevila se tělocvična, kde byla švédská bedna, můstek, koza, žíněnka a lano, na nichž se naše postavy fyzicky zdokonalovaly. Víla se učila létat a čarovat, Skřítek se snažil neztratit klíč od pokladu, bylo tam třeba za úkol natrénovat přeskok přes hradní příkop nebo boj s drakem – loutkou na ruce a vypadalo to spíš jako když se cvičí pes, na koze se trénovala jízda na koni, zkrátka to všechno mělo formu trenažeru. Tělocvična je jakýsi model či simulace reality, a my jsme tedy do ní aplikovali modelové situace – ty nejzákladnější pohádkové minizápletky, které znají děti na celém světě a poznají je, ať už se tam bude mluvit jakoukoli řečí.

Nejdříve jsme byli čistě v tělocvičně, ale postupně jsme přidávali na iluzívnosti, zapojili jsme divadelní ruchy, jako třeba klapot kopyt, divadelní světla a takhle jsme se postupně propadali do světa divadla, až děti na tělocvičnu postupně zapomněly, a na konci se z těch situací, které se natrénovaly, a postavy už je zvládali, vytvořila pohádka. Byla to klasická asi sedmiminutová pohádka o princi, který jde zachránit zakletou princeznu zavřenou ve věži, což byla švédská bedna, a musí projít nějakými překážkami. V tu chvíli už děti myslím zapomněly na počáteční otevřenost konference, kdy to téměř nebyl divadelní tvar, která se postupně uzavírala přes jednotlivá cvičení až do podoby regulérní pohádky, a cele propadly iluzi a staly se opravdovými diváky.

Jak jste celý projekt uzavřeli?

Na závěr, když nastal v naší pohádce šťastný konec, jsme se vrátili k projekci. Natočili jsme asi šestiminutový film, jak ty naše pohádkové postavy bojují v reálném světě, což byla velká legrace. Princ soupeří s jedoucí tramvají, snaží se osedlat motorku, skřítek se pokouší vyloupit zlatnictví na Václaváku a podobně. A k tomu překvapené reakce reálných lidí všedního světa, jejich určité oživení a řekněme chvilkové zinfantilnění.

Potom měly děti možnost navštívit tělocvičnu, což se stalo hitem, ale i jednotlivé dílny, které vedla zkušená čtyřmi jazyky hovořící učitelka, kde se mohly učit jednotlivá slovíčka, která si pamatovaly z naší inscenace. Dlouho jsme přemýšleli, jak vlastně ty děti naučit vnímat ten cizí jazyk. Protože dětská koncentrace je spíše jednorázová, nezvládají vnímat víc věcí naráz a musí je opravdu zaujmout. Zjistili jsme, že nejvhodnější bude opakování. Protože když třeba náš hloupý Král na každou otázku odpověděl: „Ich bin der König.“, tak to opravdu byla jedna z těch vět, které si děti pamatovaly a nám se to navíc hodilo jako charakterový rys postavy. Je to trochu hloupý král a tak pořád opakuje, že je král. A na tom workshopu už jim stačilo jenom říci, že „ich bin“ je „já sem“ a pochopily stavbu věty a architekturu jazyka vůbec. Myslím, že se nám tak povedlo skloubit dětský divácký zážitek s určitou edukativní osvětou.

Jaké byly reakce dětí? Lišily se třeba pokud přišla školní třída a když zavítali rodiče s dětmi?

Lišilo se to zásadně, což pro mě bylo velké zjištění. Přišly nám děti velice různého věku, na první představení byly děti strašně malé, pěti- nanejvýš šestileté, a to jsem tušil průšvih. Ale ta jejich reakce byla tak bouřlivá, až to bylo nepřirozené. Hodně se zapojovaly, vnímaly to intenzivně, ale zároveň mluvily do děje, komentovaly ho atd. Protože to byla třída, tedy homogenní skupina, tak tam perfektně fungovalo třídní bavičství, kdy se chce každý předvádět a všechny reakce jsou uměle vyhnané do extrému. Kdežto večer, když přijdou děti s rodiči, tak naopak vládne stud, nikdo se nehlásí a naopak rodiče mají tendence ty děti vyhánět, ať se toho účastní, což bylo hodně zajímavé srovnání. Když přišla jazykovka, tak jsem úplně zíral, jak jsou ty děti jazykově vybavené. Ty pak samozřejmě vnímaly ještě tu linku, co byla jakoby nad představením – když někdo rozuměl, tak mohl sledovat ještě jeden děj, který ale nebyl nutný pro pochopení toho základního.

Říkal jsi, že byl váš projekt velice úspěšný a nazkoušeli jste sevřený tvar, který patřičně rezonoval s publikem. Neuvažuje Divadlo Minor, že by se Dobráci přezkoušeli a zařadili do běžného repertoáru jako divácká lahůdka třeba pro zmíněné jazykové školy?

O něčem takovém se v Minoru mluvilo, ale já myslím, že podstata tohoto projektu tkví v tom, že se ho účastnili právě tihle lidé, jejichž přirozeným jazykem je angličtina a němčina. Ve chvíli, kdy by to byli Češi, tak by museli ten jazyk perfektně ovládat nebo mluvit česky, čímž by se změnila celá koncepce a asi by vznikla i dost jiná inscenace. To bych potom raději znovu prošel alespoň částečně tím zkušebním procesem, protože ten je vždy v inscenaci pevně otisknutý a jenom nějaké rychlé přezkoušení ho nenahradí. To by myslím působilo roubovaně.

A nebo můžete ty původní herce za nějaký čas zase všechny sezvat a Dobráky několikrát znovu zahrát.

Měli bychom s tím teď vyjet na nějaké festivaly do Irska a do Německa a kdyby se to znovu zopakovalo v nějakém bloku v Praze, tak bych rozhodně nebyl proti.

Říkal jsi, že to byla tvoje první zkušenost s divadlem pro děti – inspirovalo tě? Chceš se k němu ještě vrátit?

Určitě. Ta bouřlivost a spontaneita reakcí třeba pro mě byly něco úplně nového. Ale já moc nerozlišuju, pro jaký druh diváků to je. Mě zajímá každé publikum a čím rozdílnější, tím lépe se zkoumají komunikačních možnosti divadla. Podstatné je, jací lidé se sejdou a jaký to pro ně má smyl, co to může přinést nového tvůrcům i divákům.

Kateřina Dolenská

Malá scéna Divadla Minor, Praha

Mezinárodní pohádkový festival – Dobráci/Goodies

17. – 21. října 2007

Supervize, koordinace: Petra Zámečníková a Markéta Richterová

Režie: Jiří Havelka

Výprava: Jakub Zich a Dagmar Urbánková

Hudba: Santiago Blaum

Hrají: Nicole Kealy (Irsko), Markéta Richterová (ČR), Tatiana Eva Saphir (Argentina), Rahel Savodelli (Švýcarsko), Santiago Blaum (Argentina), Pavol Smolárik (SR)

Loutkář 6/2007, s. 278–279.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.