Loutkar.online

Pavlovský, Petr: Přelet spíše hororový než dušičkový

Hororem tu nemám na mysli umělecké kvality, naopak, i letos měla dramaturgie přehlídky šťastnou ruku. Horor jako umělecký žánr (z angl. horror – hrůza, zděšení), po česku snad strašidelný nebo hrůzyplný příběh, k tradičnímu svátku dušiček docela patří, není jistě náhodou, že nejinscenovanějším titulem dějin českého divadla je Mlynář a jeho dítě (E. B. Raupach, 1830), bez kterého se snad sto let neobešel žádný český divadelní podzim. Jistě, je to sentimentální kýč, ale jako parodie by se to loutkami určitě dalo hrát s dobrým výsledkem – nabízím jako tip pro naše dramaturgy (za „normalizace“ se hrálo s velkým diváckým úspěchem v Divadle Na zábradlí).

Horory lze samozřejmě pojednat i humorně, jak jsme toho byli na Přeletu několikrát svědky, a v tom smyslu tu převládl spíš anglosaský Halloween nad uplakanými dušičkami. Pokud to byl projev kulturní globalizace, výjimečně jej považuji za docela pozitivní. Konečně, kombinace strachu a legrace není žádnou zahraniční specialitou, i v naší tradiční literatuře jí nalezneme bohatě, od klasických pohádek až třeba po Josefa Váchala.

Horory svého druhu jsou většinou i akční filmy a seriály. Parodií na ně byla i Černá kukla souboru Tate lyumni z Prahy. Dle reakcí publika parodie fungovala docela dobře, jenom já jsem byl divák nevhodný, neboť parodované neznaje, moc jsem se neorientoval. V každém případě se ale potvrdilo, že televizní komerce se úspěšné parodii nabízí jako málo co v současné kultuře.

Praktickým dokladem dramaturgicky „šťastné ruky“ (lépe snad dobrého kritického čichu či nosu) pořadatelů bylo zařazení laureáta putovního Erika do programu přehlídky. To letos nebylo zdaleka tak snadné, jako loni a po mém soudu ani zdaleka tak jednoznačné.

Ohlasy na plzeňskou inscenaci ke mně dolehly samozřejmě už dlouho před Přeletem a musím přiznat, že příjemně čechraly mou kritickou ješitnost. V článku Loutky na největší divadelní přehlídce v ČR (Loutkář LV, 2005, 4, s. 172) jsem před více než dvěma lety psal: „[…] představení inscenace Klicperova divadla Pohádky pro zlobivé (autor a režisér Arnošt Goldflam) bylo svým způsobem dokonalé […]. Divadlo pro publikum všeho věku, barevné, humorné, muzikální […], málokdy hraje neloutková činohra text, který by se tolik nabízel loutkovému divadlu. Kolegové: nenechte si ujít, tohle bude evergreen!“ (Umělecká kritika má vždy do jisté míry charakter predikce, její autor jakoby své čtenáře odkazoval na čas, který mu dá za pravdu.) Představení, které jsem tehdy v samém začátku přehlídky Theatre European Regions zhlédl, byla derniéra, vyprovokovaná (prý) hradeckými učitelkami. Osud bude k plzeňské inscenaci zajisté milosrdnější, paradoxně možná právě proto, že její představení nejsou emocionálně tolik atakující. Alespoň to na Přeletu rozhodně nebylo a musím se tu přiznat k jistému zklamání. Byl jsem natěšený na gejzír loutkářských evolucí, ke kterým text nesporně inspiruje, ale místo toho jsem zhlédl v pozadí něco dosti konvenčního loutkového divadla, zatímco neloutkářské výstupy v popředí zcela převažovaly. Pravda, některé byly docela úspěšné (především klaunerie), ale často šlo o příslovečnou „nezvládnutou činohru“, která dodává munici nepřátelům „živáčků“ (mezi které opravdu nepatřím).

„Všechno zlé pro něco dobré“; jak už dávno ze zkušenosti víme, k nešvarům českého profesionálního loutkářství patří strach z úspěšně inscenovaných titulů. Zatímco jinde v našem divadelnictví úspěšné inscenace přímo provokují k dalšímu nastudování téhož titulu jinde (někdy i k tzv. přenesení inscenace), v našem loutkovém divadle tomu bývá naopak. Jakoby si ostatní inscenátoři říkali: „Když se jim to takhle povedlo, tak my do toho nepůjdeme, pravděpodobně bychom byli horší.“ Tento předsudek snad vyplynul z většího vzájemného přehledu po relativně malém domácím loutkářském světě (běžné diváky by to nemohlo nikdy napadnout), ale každopádně: na Goldflamových „pohádkách“ zůstalo ještě hodně loutkářského masa na kosti. Navíc je tu dráždivá univerzální divácká adresa, lze je hrát pro publikum dopolední i půlnoční.

Pohádky

Příběhy Krvavého kolena ovšem pohádkami v užším slova smyslu nejsou, jsou to humorem a fantazií odlehčené příběhy strašidelné. Na Přeletu však byly tři opravdové pohádky či spíš aktualizační variace na ně. V Loutkáři se o nich už dost psalo, a proto jen pár poznámek. Nejspornější je kladenský Budulínek, jehož autoři si o malíkovském aktualizačním gestu mohou opravdu nechat jenom zdát. Změněná motivace úplně mění etiku příběhu, která je v žánru pohádky to nejdůležitější. Nevadilo by, že liška už na počátku vstupuje do děje jako pronásledovaná postava (to ještě nevylučuje její rafinovanou zločinnost), ale není tu vůbec využito svádění Budulínka hrou. Rozehrávání motivu hrášku je zcela samoúčelné, ve skutečnosti je to pouhé reziduum starého rýmovaného textu („Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku.“). Není opravdu jediný rozumný (pravděpodobný) důvod, pro který by odchozí prarodiče ponechávali vnoučeti doma k jídlu právě hrách a proč by o něj měla stát masožravá liška. Že jde „jen o pohádku“? Jistě, ale i v té mají být nepravděpodobnosti funkční a ne zbytečné jak z obsahového tak i z formálního hlediska. Zcela souhlasím s dramaturgickými výhradami Z. A. Tichého (Loutkář 2007, 4, s. 169, jenom nevím, co myslí pojmenováním „spodové marionety“; loutky vedené zespodu prostě marionetami nejsou). Hasiči jsou jaksi „z jiné operety“ a jejich bloudění po lese s hudebními nástroji působí jako nechtěná parodie Jiráskovy Lucerny. Když už aktualizace, proč nenahradit hudební nástroje nějakým přenosným reprozařízením, jak je dnešní děti zcela běžně znají a používají?

Jsou tu ale i vady inscenační, např. uprostřed horizontu bytu jsou jediné dveře, které jsou jednou dveřmi od bytu, podruhé dveřmi do kuchyně. (V pohádkách se syžetem „nebezpečí zvenčí“ je otázka dveří a jejich identifikace zcela elementární.) Přitom by stačilo druhé dveře nahradit třeba jen odchody do portálu.

Pohádka Neposlušná kůzlátka (Buchty a loutky) má s pohádkou O Budulínkovi téma zcela totožné: neposlušným dětem hrozí v nepřítomnosti „jejich dospělého“ zlo z vnějšku. Zde byl ovšem do tradiční pohádky motiv neposlušnosti přidán dodatečně, původní syžet se rozvíjí pouze jako střet dětské naivity a zločinecké lstivosti. Zatímco Budulínek je za neposlušnost trestán bezprostředně (oproti zákazu vpustí do bytu někoho cizího), kůzlátka Buchet a loutek jsou sice darebové až hrůza, ale pokud jde o sežrání vlkem, není to následek jejich neposlušnosti, nýbrž jeho lstivosti. Opět se ztotožňuji s Tichým (Loutkář 2007, 4, s. 169), „zcizovák“ s nespolknutými vahadly marionet kůzlátek nemá chybu. Jedno z nejlepších představení přehlídky, vyrovnané ve všech složkách, dramaturgicky i herecky bezchybné.

Herecky vynikající bylo i představení liberecké inscenace Hrnečku, vař! Zato dramaturgicky je inscenace značně nedovařená. Happyend první části má spíš charakter ekologické katastrofy, v té druhé, která je vlastně jakousi podnikatelskou agitkou (jak najít volnou „niku“ na trhu a uspokojit poptávku), se vnáší dětem do hlav zmatek jazykově i zoologicky. Úsloví „žába na prameni“ předpokládá žábu jako něco v této situaci elementárně škodlivého. Přenesením do „pohádkového reálu“ s tím, že žába je hodná, zatímco čáp je zlý, vzniká etický galymatiáš, tím spíš, že ve skutečnosti jsou předmětem ochrany oba živočišné druhy (na rozdíl třeba od myší a dalších hlodavců, které čápi po polích hojně loví). V dnešní ekologické době je prostě se zvířaty v pohádkách potíž, což prozíravě vytušil už autor Míčka Flíčka.

Navzdory názvu nelze mezi pohádky zařadit inscenaci Divadla DNO LAPOhádky, protože zde jde zjevně o mýty a nikoli pohádky. Reflexe A. Exnarové (Loutkář 2007, 3, s. 120) je přesná, dodal bych jenom, že je zde i sympatická dávka humoru, často těženého ze souhry herců a muzikantů, resp. z přechodu B. Kratochvílové od saxofonu k loutkám a zpět, jak o tom píše J. Hulák (Loutkář 2007, 4, s. 182). Samozřejmě i mystifikace s údajnou laponštinou a promítáním titulků je komicky nosná a pro postupy DNO příznačná.

Inspirace kvalitní literaturou

Ukázala se nosná prakticky ve všech případech, jakkoli ne vždy vedla ke špičkovým výsledkům. V tom smyslu se shoduji se shora zmíněným článkem J. Huláka, i já soudím, že Fialový vítr svitavského Céčka nepotvrdil divadelní inspirativnost použitých Charmsových textů, představení na Přeletu dostávalo místy – s prominutím – charakter vysoce estetizované nudy. Chyběly napětí, proměny rytmu, živost. Postupně upadal i kontakt s publikem, které přitom bylo od počátku výrazně vstřícné.

Výtečně se naopak osvědčila Sepúlvedova próza v inscenaci Sdružení Serpens O rackovi a kočce, která ho naučila létat. Podobenství na hranici bajky a lyriky v sobě neslo i notnou dávku dramatičnosti, kterou inscenátoři dokázali velice účinně zdivadelnit. Strhující etické téma přátelství, pomáhajícího překonat nedostatek sebedůvěry zjevně koresponduje nejvíc s dospívající mládeží, které loutkové divadlo zpravidla moc neříká.

Experiment Z knihy džunglí Divadla Minor přináší zážitky velice zvláštní a odlišné pro různé vrstvy diváků. Jsem přesvědčen, že úplně jinak představení chápou ti, kteří Kiplingovu povídku důvěrně znají (k těm se dovoluji přiřadit) a jinak ti, kteří nemají o jejím syžetu ponětí. V představení je totiž epika téměř totálně nahražena lyrikou; nesporně úchvatnou po výtvarné i zvukové stránce, tajemná atmosféra spojená s intenzívním a originálním kontaktem jednotlivých performerů s malými skupinkami diváků, to bylo něco nevídaného a svým způsobem uchvacujícího. Nemá smysl opakovat důkladný rozbor Z. Malé (Loutkář 2007, 3, s. 112), spíš je tu na místě klást otázky: jaký je následek naprosté eliminace lidských postav? Jak se tu řeší otázky dobra a zla? Vždyť příroda sama etiku nezná, živočichové mimo lidský svět nemohou být mravní nebo nemravní. Je zde tato filosofická otázka řešena vnitřní antropomorfizací munga? Pro toho, kdo prózu zná, určitě ano, ale co pro ty ostatní? Nevím.

Některá literární díla ovšem nejenomže nejsou divadelně nosná, jsou dokonce handicapující. Patří k nim po mém soudu i Traubovy bajky, které použili Čmukaři jako podklad pro inscenaci Zvyřátka za to nemůžou. Žánrově jde o satiru, ovšem dosti bulvární, plnou nevynalézavých a násilných metafor, marné snahy o humor. To se projevilo i při přehlídkovém představení – smíchové reakce publika byly minimální.

One Woman Show

Na přehlídce byly dvě a obě patřily k jejím vrcholům. V úvodu to byl Vetřelec Kristiny Maděričové, dokonalé představení, kterému mohu vytknout jen jediné – zavádějící název. Téměř hodinové nonverbální střetávání jediné postavy se sebou samou. U stolu sedí herečka se svým dvojníkem – jí podobnou loutkou (manekýnem 1:1), s relativní iluzívností loutku animuje, vede s ní akční dialog. Záhy pochopíme, že jde o jakési druhé já, které není ani lepší, ani horší, jenom prostě vyjadřuje jiné stránky téže lidské bytosti. Je to tajemné, strhující, napínavé. Jaké bude vyústění? Jde o střet (jak by napovídal název) nebo o cestu ke splynutí? Herecký výkon hodný vrcholného obdivu, inscenace, s jakými se objíždějí mezinárodní festivaly.

Druhou přehlídkovou inscenací jedné herečky byl titul Pokoj vám, předvedený na Přeletu ve dvou komorních představeních jeho stálicí, Hanou Voříškovou z Chocně. Základem byla vlastně klasická literatura, jedna z nejklasičtějších, Kniha knih. Četbu několika úryvků z kralického překladu Lukášova a Matoušova evangelia Nového zákona střídaly miniaturní stínohry s tématem narození Krista, to vše na ekranu velikosti obrazovky notebooku, na kterém právě teď píši. Něžné představení, spíš dojemné než roztomilé, miniaturní, minimalistické a přitom jaksi samozřejmě patetické. Něžnost obrazů skvěle korespondovala se zvolenou hudbou z produkce Komorního orchestru Leoše Janáčka a Hradišťanu. Syntéza světové a české kultury na minimálním prostoru v omezeném čase dvaceti minut dala vyniknout trvalým hodnotám etickým i aktuálním kvalitám estetickým. Pohlazení po duši, za které snad ani nelze dost poděkovat.

Loutkář 6/2007, s. 264–266.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.