Malíková, Nina: Spectaculo interesse 2007 - loutky, panáci, figuríny, androidi nebo jen rekvizity?

V hlavní roli loutky

Před dvěma lety nahlížel Vladimír Just ve svém článku o ostravském Spectaculu interesse 2005 (Loutkář 6/2005) tento festival zejména z hlediska využití loutky a jejího vztahu k partnerství s hercem, v rozehrání a akcentování divadelního prostoru a zvoleného tématu. V bohaté nabídce letošního Spectacula, kde zářila představení i osobnosti domácího loutkářského nebe (za všechny plzeňští Mušketýři, kteří už rok kralují na domácích i světových loutkářských přehlídkách) a dvě skutečné osobnosti současného světového loutkářství – Neville Tranter a Eduardo de Paiva Souza (shodou okolností oba působící v Nizozemí) loutky rozhodně nechyběly. Linka aktuálních témat, sólových vystoupení, rozmanitých loutkářských technik, kterou zejména v posledních ročnících ostravské Spectaculo naznačilo, skutečně pokračuje. A pokračuje se zde i v hledání atraktivních hostů, pro které si pořadatelé neváhají sáhnout nejen do Evropy, ale až do vzdálené Brazílie či Izraele. Na letošním Spectaculu byla loutka zřetelnou spojnicí všech představení a prosazovala se jak v inscenacích pro publikum dětské, tak i dospělé, a dokonce v tak pestré žánrové směsici jíž mezinárodní loutkářských festival v Ostravě byl. A právě v tak široce představeném akcentu na loutku a její možnosti si bylo možné klást u jednotlivých představení otázku: kdy loutka posouvá dramatický účin divadelního jednání a kdy se stává jen prázdnou rekvizitou, kdy je její přítomnost na jevišti jen jakýmsi alibi pro herce či pro účast na loutkářském festivalu?

Nejčastěji jsme se na Spectaculu setkávali s loutkou v základní funkci vztahu k animátorovi, s následnou otázkou kdo koho zde vlastně ovládá a proč? Na takto položenou otázku, která se dotýkala jednoho z nejpřitažlivějších témat loutkového divadla vůbec, totiž manipulovatelnosti, a to v nejrůznějších vazbách (člověk animující loutku, člověk ovládaný „vyšší instancí“ a tudíž manipulovaný jako loutka, loutka ovládající člověka), odpovídalo hned několik inscenací, které právě pro svůj hlubší filosofický náboj upoutaly publikum i kritiku. Byly to inscenace Vampýr (Stuffed Puppet, Nizozemí), Jitřenka (Theatre Group Duda Paiva, Nizozemí), Příběh osamělého muže (Theatre Group Ofer Amram, Izrael) a Fasáda (Theatre Group Duda Paiva a Białostocki Teatr Lalek, Polsko). Při podrobnějším ohledání těchto jmenovaných inscenací vyplýval na povrch zcela zřetelně ještě jeden problém – problém osamění a jeho satirické či tragické předvedení právě skrze loutku – ať už to byl manekýn (zejména Vampýr a Jitřenka) či androidní figurína (Příběh osamělého muže) nebo maňásek využitý v komiksově pojatých výstupech plošného jevištního leporela v představení Punchových Vánoc.

S loutkou se zde ale zacházelo také v duchu inspirativního rozvíjení loutkářské tradice (v případě Tří mušketýrů tradice u nás ne zcela běžné hry s maňáskem, v Puchových Vánocích ve spojení maďarské a anglické maňáskářské tradice), v metaforickém pohrávání si se známou látkou – ať už ve scénografii, či v dramaturgickém posunu.(V inscenaci Jak si hrají tatínkové jde o umnou transkripcí známé pohádky o Sněhurce do „mužského“ světa dílny s využitím všech možností, které toto prostředí nabízí, v případě 8 dnů stvoření světa jsou to etudy volně parafrázující bibli, v divadelním sólu Spící krasavice Colette Gariganové herečka předkládá svou moderní variaci Šípkové Růženky, také Popelka rakouského souboru Moki nepracuje s pouhou ilustrací, ale s variacemi předpokládajícími základní znalost známé pohádky) – i v experimentech s novými médii (využití technologie přímého snímání kamerou, počítačové efekty v LAPOhádkách a Příběhu děvčátka v modrém).

Loutka byla na Spectaculu mnohokráte také erotickým objektem (Vampýr, Jitřenka, 100 Shakespeare, Příběh osamělého muže, Puchovy Vánoce). Erotismus, satirické i závažné otázky týkající se zápasu člověka se sebou samým, to všechno bylo předloženo divákovi právě prostřednictvím loutky.

Vezměme to ale po pořádku. Ne že bych nějak podceňovala pouliční vystoupení – a letos jich bylo v Ostravě opravdu požehnaně (Komedianti, Maskarádek, O stvoření světa, Velký anděl, Otesánek, Kára komediantů, Vzplanutí), ale přece jen mě tyto spíše průvodové atrakce sloužící k oživení centra města a festivalové atmosféře zase tolik nefascinují. Také mě už nepřekvapují dramaticky neinvenční dovednosti jako jsou chůze na chůdách či nejrůznější eskamotérství (při vší úctě k báječným kouskům Vojty Vrtka). Zajímal mě návrat k hlubšímu využití významu loutky, k jejím znovu objevovaným možnostem. V Ostravě v roce 2007 se to projevovalo především v symbióze herce a jeho loutkového dvojníka, v zápase herce s figurínou lidských rozměrů, která se často s hercovým tělem prolínala a spájela. Není to nic tak úplně nového. Publikum tím okouzlil před časem už Philippe Genty, ale u nás jsme podobným kreacím Elke Schönbeinové, Nevilla Trantera, Nicole Mossoux a dalších mohli apludovat jen výjimečně.

Ostravské hvězdy

Skutečnými zážitky, s přihlédnutím ke všem výtkám a zejména dramaturgickým nedotaženostem, byla v Ostravě nesporně představení dvě: Vampýr Nevilla Trantera a Jitřenka (Morningstar) Eduarda de Paiva Souzy, který zasáhl svým Andělem před dvěma lety ostravské a o rok později festivalové publikum Skupovy Plzně. Obě inscenace v sobě skrývají ovšem jedno nebezpečí – okouzlí toho, kdo se s jejich způsobem soužití s loutkou setkává poprvé.

Neville Tranter fascinuje publikum především brilantní prací s loutkou, tím, jak eskamotérsky ovládá jasné oddělení loutky-figuríny a herce v jednom prostoru a to dokonce při simultánní manipulaci. Tranter vede své figury – mimické loutky – jednou rukou (málokdy pracuje se dvěma loutkami současně), a ačkoli mluví za loutku a samozřejmě mluví jako herecká postava i on sám – není v jeho výkonu nic z „břichomluvectví“, prostě vás donutí sledovat jen tu figuru, která právě jedná. Výběr jeho témat však už dnes v sobě skrývá trochu manýru – pokaždé totiž vystupuje v roli jakéhosi sloužícího, tichého svědka podivně morbidních příběhů – jednou je sluhou u Salome, jednou Frankensteinovým asistentem, jindy osobním Hitlerovým pucflekem. Tentokráte je loajálním sluhou draculovského pána a jeho mladičkého syna – vampýra, navíc ale i manipulátorem vzájemně propojených osudů, vypravěčem groteskního příběhu z přítmí života a smrti. Již jeho jméno Gabriel navozuje přímou souvislosti s Andělem smrti, se kterou se ostatně v celém příběhu od počátku dramaturgicky žongluje. Tranter je mistrem atmosféry zručně využívajícím sugestivního zvukového i světelného doprovodu svého hereckého výkonu. Slabinou obdivuhodně animačně i mluvičsky odvedeného výkonu je překomplikovaná stavba celé inscenace, kdy je navíc divák maten několika konci a ne zcela čitelným finále. Je to schizofrenní sen osamělého muže? Je jeho závěrečné gesto osvobozující, ironické, vítězné nebo jen šílené?

Dvojdomost dobra a zla předvedl v pozoruhodně vystavěném příběhu bezdomovce a andělíčka z hřbitovního náhrobku Eduardo de Paiva Souza už ve své inscenaci Anděl, tentokráte si vybral pro svou košatou oneman show Ďábla (proč název Morningstar – Jitřenka se mi nepodařilo pro danou inscenaci dodnes vysvětlit). Příběh člověka a jeho alter ega začíná zrozením podivného živočicha, se kterým posléze protagonista splývá v jedinou, pštrosu podobnou bytost. Sledujeme prolnutí s Mistrovou osobností, podivný zápas Mistra a jeho plivníkovského učně, jejich souboj měnící se v milostný akt až po závěrečné Ďáblovo zničení. Jde o zlo v nás, o neschopnost zbavit se něčeho, čemu jsme věnovali kus svého života? A jak to souvisí s aktualizací danou na jevišti simultánně přítomnou projekcí či závěrečným odhalením kostýmu protagonisty ukrývajícím teroristickou výzbroj? Na tyto otázky inscenace neodpovídá. Perfektní herecký a taneční výkon, obdivuhodné pohybové etudy na pomezí varietních čísel, ve kterých dává herec své figuře nejen vlastní ruce (jako Tranter), ale nakonec i nohy.

Další podoby loutky – Loutka závažná

Izraelské představení Příběh osamělého muže zaujalo atmosférou a soustředěností, se kterou naléhavě sdělovalo téma osamění. Tentokráte to byla loutka-manekýn či robot, která hlavnímu hrdinovi sloužila jako náhražka skutečného partnera. Osamělý muž si za asistence podivného voyeurského sluhy vytváří umělou ženu–figurínu, se kterou prožívá všechny peripetie rodinného života. Kloubový manekýn, se kterým dosti realisticky obcuje, ho zcela pohlcuje, přítomnost a lásku skutečné ženy, která se v závěru příběhu objeví, však odmítá. V představení hraném beze slov byla skryta velká morální otázka, která se objevuje v čitelnější formě v science fiction: kde končí a začínají lidské možnosti a city, do jaké míry může být člověku partnerem pouhý robot? Potřebujeme nějakou citovou odezvu, kterou si sami neřídíme, osud, kterým nemanipulujeme? A kdo koho vlastně ovládá? Inscenátoři se pokoušeli kromě hlavního tématu sdělit toho příliš mnoho najednou, a tak je v lepším kontaktu s publikem a konečně i ve spontánnějším ohlasu zradil nezvládnutý celkový rytmus představení a nepříliš obratná manipulace právě s androidními loutkami v životní velikosti.

Cenu za osobitý, herecky suverénní výkon a autorský vklad do inscenace Spící krasavice si po právu odnesla Colette Garrigan – irská loutkářka žijící ve Francii. České publikum ji mohlo vidět už na letošní Loutkářské Chrudimi, tehdy ale prošla její nesporně zajímavá inscenace bez povšimnutí recenzentů. One woman show není na festivalech žádné novum, interpretka však dokázala zaujmout jak moderním posunem příběhu Šípkové Růženky, tak využitím předmětů i forem stínového divadla pro vizuálně atraktivní podporu svého jevištního vyprávění. Zjednodušit informaci o jejím výkladu známého příběhu na to, že jde o pubertální zvědavost dívky, která svou životní iniciaci na divokém drogovém večírku málem zaplatí smrtí, by byla pustá vulgarizace daleko promyšlenější autorčiny výpovědi. Colette Garriganové jde totiž i o vnímání postavení ženy (pozor! nejde o žádné násilné emancipační paralely) o zachycení problémů citově uzavřené dívky od jejích prvních střetů s rodinou až po překonávání nástrah života, před kterými ji nikdo nevaroval. To, že v závěru protagonistka, která je zároveň hrdinkou příběhu i jeho nezaujatou komentátorkou, přiznává, že jde o její vlastní životní osudy, logicky uzavírá dramaturgicky pečlivě vystavěný příběh.

Variacemi technologických možností loutek se snažili publikum ve svém představení 100 Shakespeare (spíše však 100x Shakespeare nebo Shakespeare stokrát jinak) zaujmout krásní a sympatičtí mladí lidé z Theatre Group Pia Fraus z Brazílie. Jejich nástup v dobových renesančních kostýmech byl impozantní, vytahování divadelních elementů z tajemně vyhlížejících beden a následná práce s rozestavěnými figurínami slibné. Postupně se však diváci uondali v rozkrývání jednotlivých Shakespearových děl, pozornost se ztrácela při technicky špatně zvládnutých scénách, kdy herce zcela zradilo špatné nasvícení, atd. Zkrátka: z celého představení si kromě počátečního entré pamatuji jen skvěle zahranou bitvu hranou prostřednictvím válečnických štítů, které v rukou čtyř herců vytvořily dokonalou iluzi početného vojska.

Zvláštní „študýrkou“, volnými etudami čerpajícím z principu hry s loutkou Eduarda de Paivy Souzy, který se na inscenaci podílel jako režisér i hlavní interpret, byla Fasáda białostockého loutkového divadla. Překomplikovaný děj odehrávající se v hororovém penzionu, ve kterém jeho bizarní majitelka postupně zabíjí pokojské, nabízel řadu epizod, které by byly mohly fungovat stejně dobře samy o sobě. Rozvolněný rytmus, špatná orientace v rozdrobených příbězích – to všechno způsobilo, že se inscenaci dostalo od diváků patřičného ocenění jen za poctivé zvládnutí práce s loutkami-figurínami různých velikostí a především za taneční výkon Paivy Souzy jako všudypřítomného zla provázejícího ústřední postavu.

Loutka komediální a groteskní

To tedy byly loutky závažné, ale samozřejmě, že se v Ostravě objevila i odlehčenější, veselejší nota. Třem mušketýrům plzeňské Alfy vůbec nezazlívám, jako někteří moji kolegové kritici, to, že jsou „jen zábavou“. Samozřejmě, že jde o zábavu, ale zábavu inteligentní, precizně vygagovanou, která zraje jako víno. A to, co „loutka závažná“ předvádí v pomalu plynoucím divadelním čase a většinou na potemnělé scéně, zde sdělují loutky ve zkratce, v jemné špičce, za plného nasvícení, s posměškem i pochopením pro všechny lidské neřesti a slabosti, které publikum okamžitě dešifruje. Prostě tahle inscenace nesděluje o nic míň než ty na první pohled filosoficky hlubší. Jen to sděluje jinak. A ještě něco – kdysi jsem napsala, že jsou doprovodné písňové texty u Tří mušketýrů příliš sofistikované. Odvolávám. Je pravda, že si je napoprvé nelze zcela vychutnat. Jejich rockovo-folkovo-hiphopový- rapový rytmus to prostě dost dobře nedovoluje.

Podobný cíl, jen s poněkud složitější cestou, si vybrala maďarská inscenace Punchových Vánoc (možná přesněji Vánoc s Punchem i punčem). Nedotknutelná rodinná vánoční atmosféra reprezentovaná obrovským plátnem s portréty členů rodiny – Punche, jeho ženy Judy, miminka a psa – je konfrontovaná s brutální maňáskovou fraškou odehrávající se ve výřezech jejich obrovských hlav a naplňující spíše „mládeži nepřístupné“ představy o vytoužených vánočních dárcích těchto protagonistů. Drsná erotika pouťové podívané, někde i pro otrlejší festivalové publikum na samé hranici vkusu, je v ostrém protikladu se záměrně sentimentálně obřadným vánočním prologem i epilogem. Loutka je zde využita ve své groteskní podobě, ale právě ta je zde zapouzdřena v ambicióznějším, obecně kritičtějším celku, jehož smysl není pro sebe vstřícnějšího diváka dostatečně čitelný.

Loutka v zajetí techniky

Na festivalu bylo několik pokusů představit loutku v kombinaci s moderními technickými a čím dále tím více i divadelně využívanými prostředky. Nemohu se zbavit dojmu, že jde o pokusy plné dobré vůle, ale v použití nových médiích ještě dostatečně neusazené, někdy nemotorné, spíše slibující a někdy i samoúčelné. Technické zrady číhají na každou nepřesnost, která pak může ovlivnit i kvalitu různých představení jedné inscenace. Oč víc se věnují tvůrci technickým problémům, oč víc jsou oslněni novými možnostmi, o to méně věří divadelním prostředkům a o to méně se věnují dramaturgické stránce inscenace. V Ostravě jsem si to znovu ověřila na obou inscenacích, které jsem měla možnost vidět už několikrát předtím – jak u LAPOhádek královehradeckého DNA, tak u poněkud přeestetizovaného Příběhu děvčátka v modrém maďarského souboru Ciróka.

Bez loutky?

V Ostravě byla také představení, ve kterých by strážci odkazu klasického loutkového divadla či kdysi neblaze proslulí počítači loutek na jevišti s jejich zařazením na loutkářský festival asi spokojeni nebyli. Byla to však shodou okolností představení, která pracovala s loutkářskými principy a loutkářskou estetikou důmyslněji a hlavně efektivněji než mnohá představení takzvaně loutková.

Taková byla Popelka rakouského divadla Moki, jejíž moderní transkripce přivádí diváky do prostředí krejčovské dílny. Krejčovské modely jsou také výchozími artefakty pro „hru na Popelku“ – do šatů visících na ramínkách se obléká král, královna, macecha i sestry (stylizovaná ramínka pak tvoří reliéfní paruky nad jejich hlavami)- jen Popelce slouží rozešité šaty jako kostým bez dalších atributů. Víla, která Popelce pomáhá je krejčovská panna, místo oříšků jsou tu čarovné špulky, místo přebírání hrachu selektuje Popelka knoflíky – je tu celá řada nápadů pracujících se zvoleným prostředím i jeho metaforickými proměnami, navíc i komediální persifláž loutkového divadla využívající loutkovitého chování královského manželského páru.

Nápad zahrát dnes už kultovní představení hostitelského Divadla loutek Z deníku Ostravaka mimo domácí scénu také v prostředí Hornického muzea na periferii Ostravy byl neobyčejně šťastný. Také zde loutky chyběly – pokud nepočítám dva panáky (jednoho sestaveného z tlačítek počítačové klávesnice a druhého z plechovek) a troufám si tvrdit, že by mi nevadila ani absence těchto dvou. I když literární předloha, která anonymního autora a jeho dílo vystřelila v poslední době na přední příčky bestsellerů, mohla být jen záminkou k volně loženým „bakalářským“ příběhům a jejich zpracování koketovat s estrádou, představení Ostravských dokázalo, že má na víc.

Dravý rytmus, hořký pohled na současnost Ostravska i jeho obyvatel – tento skupinový portrét chutnající jako ostrá pálenka, po které však druhý den hlava nebolí. Je tu všechno: málo peněz, chrámy modeního spotřebního zboží, ve kterých se lidé perou o pofidérní slevy, generační problémy, ztracená důstojnost kdysi preferovaného hornického povolání, ale také obyčejná lidská radost i hrdost na město ve kterém žiji. Pocit kolektivní improvizace posiluje i šťastné dramaturgické řešení které rozkládá hlavní postavu glosujícího Ostravaka mezi všechny účinkující. Prostor hornické šatny s autentickými šaty visícími jako podivné relikvie doby u stropu, vykachlíčkovaný prostor bývalé umývárny – to všechno hrálo pro tuto směsici groteskních i dojemných příběhů, písniček i téměř kabaretních scének, v nichž vynikají tragikomické vstupy školícího bezpečáka v inzitním a nezapomenutelném provedení Antonína Šimely.

Každý festival má své vítěze a své poražené. Nepovažuji za příliš fér podrobit ostrému odsudku představení Ferdinanda Nádherného z Katovic, které se v skupině těch předchozích ocitlo jaksi nepatřičně a také se tak – přes neodbyté výkony herců – cítilo. Publikum bylo loajálně slušné, ale i ono vnímalo tuto nepatřičnost a na sebevědomí hercům nepřidalo.

Představení brněnských O nezbedné kometě rozhodně utrpělo malou návštěvnosti, ale i tak nedostálo své „regionální“ pověsti. Podobně si trofeje vítězů neodneslo ani slovenské představení nitranského souboru O pejskovi a kočičce, které předcházela pověst invenčního zpracování známé literární předlohy.

Ale abych nechodila kolem horké kaše a těm, kteří absolvovali celý festival, nepřipadala jako host na svatbě, který se stydí kritizovat nevěstu, musím se přece jen zmínit o sice nesoutěžní, ale na festivalu uvedené, čerstvě premiérované Fidlovačce hostitelského Divadla loutek. Nemá cenu popisovat všechny peripetie zmatků kolem narychlo řešené situace s brazilským souborem, místo kterého ostravští v náhradním termínu hráli (Brazilcům se zdržely pověstné kufry v Paříži, a tak na své vystoupení čekali až do konce festivalu. Veselili se a byli kupodivu – na rozdíl od organizátorů – celý týden docela v pohodě). Využití loutek a jejich druhého plánu ve Fidlovačce považuji prostě za nadbytečné. Pro muzikální soubor, který dobře zpívá, v němž je spousta mladých tváří, které osvědčují svůj komediální talent v již zmíněném Deníku Ostravaka, je najednou celý ten vlastenecký kus strašně nahatý a neaktuální. Využití masek a loutek je spíše jen výtvarným, nevýznamovým koloritem, který divákovi, který by se chtěl dobrat hlubšího významu pořádně zamotá hlavu. Jedna scéna ve Fidlovačce však opravdu stojí za to (a domnívám se, že mohla být klíčem k modernějšímu traktování celé hry) a sice právě vstup slepého Mareše zpívajícího píseň, která tuto nepříliš zajímavou hru proslavila. Zpívá se totiž uprostřed bitky, která se na slavnosti rozpoutá, a ono češství i „zemský ráj to na pohled“ se zde dostává do hořkého kontextu. Slepce doprovází sličná drobná Romka a zpěvák si v závěru písně pozvedne tmavé brýle, aby se „na vlastní oči“ přesvědčil o skutečné hodnotě almužny. Jediná etuda, která vypoví o českém národním charakteru víc, než všechno předtím.

Ostrava nejen Ostravakum

Spectaculo interesse 2007 přesvědčilo o tom, že své dětské střevíčky už dávno odložilo. Umí klást divákovi otázky k zamyšlení nad stavem a možnostmi současného loutkového divadla a činí tak neokázale, jaksi skromně, ale s vehemencí. Vůbec je v Ostravě – a nejen na festivalu – co vidět. Skupinový vzorek mladých návštěvníků plnící sál všech festivalových představení svědčil o tom, že se Ostrava chce bavit a baví a že práh zábavy nekončí jen v proslulé Stodolní. Berte to jako pozvánku nejen na příští ročník Spectacula.

Nina Malíková

Mezinárodní porota Spectacula interesse 2007 ve složení: Nina Malíková (Česká republika), Zofia Dworakowska (Polsko), Géza Balogh (Maďarsko), Stefan Kulhanek (Rakousko) a Pavel Uher (Slovensko) udělila následující ceny:

Hlavní cena

Divadlu DRAK, Hradec Králové za režijní koncepci přepisu známé pohádky do současného divadelního jazyka (Jak si hrají tatínkové)

Individuální ceny

Colette Garrigan za působivé a aktuální autorské zpracování známých pohádkových motivů (Spící krasavice)

Divadlu Alfa, Plzeň za kolektivní práci s využitím poastupů tradičního loutkového divadla (Tři mušketýři)

Nevillu Tanterovi za vynikající loutkoherecký výkon v inscenaci Vampýr – Stuffed Puppet Theatre, Nizozemsko

Divadlu loutek Ostrava za režijně-dramaturgické zpracování aktuálního pohledu na středoevropskou současnost v inscenaci Z deníku Ostravaka

Cena diváků – Cena Františka Řezníčka

Inscenace Jitřenka/Morningstar Theatre Group Duda Paiva

Loutkář 6/2007, s. 256–259.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.