Malíková, Nina: Vzpomínáme

Miroslav Vildman

(30. 10. 1937 – 27. 9. 1991) – nedožitých 70 let

Asi nikdo, kdo Mirka (Míru a pro někoho něžně Mirečka) znal, si ho nedovede představit jako sedmdesátiletého. Vždycky působil jako kluk a nemělo to vlastně nic společného s jeho chlapeckým vzezřením, ke kterému v pozdějších letech přidal charakteristický bujný nazrzlý knír. Byl plný vnitřního nepokoje, k jeho husarským kouskům (a ne jednou) patřilo, že režíroval současně ve dvou, od sebe stovky kilometrů vzdálených, divadlech a ještě si cestou mezi nimi vymýšlel další a další projekty a práci. Inspiroval autory, dramaturgy (sám zdatný autor i dramaturg), pošťuchoval a provokoval herce, jejichž profesi od mládí nepřestal obdivovat. Měl spoustu nápadů, které většinou opouštěl těsně před realizací pro aktivity další. Co se nás všechny natrápil, když jsme mu klopotně přinesli hry, scénáře, sehnali lidi nebo třeba jen hledaný detail do inscenace, aby jeho neposedný duch vymýšlel pro nás už další úkoly a nakonec se trochu nechápavě díval, když jsme za získané trofeje chtěli pochvalu.

Inspiroval mnohé a mnoho. Dnes už se nepřipomíná, že s královéhradeckou činohrou v chudých 70. letech pohnul ve své provokativní muzikálové éře právě on. Jím inspirovanou Renčínovu, Čihákové a Brabcovu Nejkrásnější válku na motivy Aristofanovy Lysistraty hrála snad všechna divadla, kde byl soubor mocen zpěvu a tance (muzikálové scény tehdy ještě „chodily po houbách“, a tak se hudebním komediím zhusta věnovala především činoherní divadla).

Bavila ho práce s mladými lidmi, i když si ji často (nejen v „mateřském“ DRAKu a později v Divadle Vítězného února – dnes opět Klicperově divadle – a ještě později v Divadle Jiřího Wolkera) komplikoval nejen tím, že mladou část souboru očividně upřednostňoval před tou starší a zasloužilejší, ale i tím, že na vytoužené role do souboru angažoval hosty. Věc dnes už zdaleka ne tak ojedinělá jako tehdy.

Miloval divadlo, Libeň, kde vyrostl a kde ho uhranulo divadlo v libeňské sokolovně a svou chaloupku v Babiččině údolí, kde si jeho neposedný duch i o prázdninách vymýšlel za asistence přátel i lidí z vesničky to, čemu jsme říkali „letní slavnosti“ a co by se možná dnes dalo zařadit pod pojem soft performance.

Těch, kteří na něj vzpomínají je stále dost. Těm mladším ročníkům i vzhledem k tomu, že záznamy jeho nejlepších inscenací neexistují, je těžké pamětnicky dokazovat, že půvab jeho tvorby, nevyčerpatelné energie a hravosti, celé jeho osobnosti je nesdělitelný. Znovu jsme na něj vzpomínali letos v Ostravě při příležitosti Spectacula interesse – mezinárodního loutkářského festivalu, který byl jeho velkým neuskutečněným snem. A znovu jsme si říkali, jak nám chybí. V Praze, v Hradci, v Ostravě, v životě.

Loutkář 5/2007, s. 194.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.