Slunečko, Petr: Vzpomínky na Chrudim

Vzpomínky na Chrudim

Mnoho let jsem se vyhýbal chrudimským setkáním s porotou. Snad proto, abych neslyšel pořád to samé, abych nemusel znovu a znovu uvažovat, zda to, co dělám, má vůbec nějaký smysl. Jakési vnitřní puzení mě však letos donutilo své zásady porušit. Nelituji toho, protože to, co jsem slyšel, mě neudivilo, ani mé přesvědčení nezpochybnilo. Tím nemám na mysli jen porotu a její soudy, ale i vše kolem.

Napřed tedy k ní. Nepůsobí právě radostně, když se porotce vyzná z toho, že loutkám nerozumí, nebo když s jásavým pocitem chválí práci loutkáře, jehož loutka leží na stole a ani se nehne. Kdeže jsou hodnocení Cinybulků, Malíků a Bezděků, kterým i při jejich velké kritičnosti divák věřil?! Dnes zaslechne spíše přisprostlá slova než moudré soudy (např. že maňásek musí mít vždy dvě ruce – otvory pro dvě pazoury).

Mám už řadu let téměř odpor k chrudimským seminářům, jejichž účastníci často čekají na to, aby říkali to, co se od nich ke slyšení čeká. Více pokory by jim slušelo, a také více píle v práci s loutkou a lepší vztahy ke kolegům. Že se v Chrudimi také někdy hraje loutkové divadlo bez loutek, na to jsem si již zvykl a nijak mě to nepopuzuje. Kam to však půjde, to záhy popatříme.

Nuže a konečně: takový vpravdě děsivý zpravodaj, letos zvaný Valderon, jsem snad ještě nikdy nezaznamenal. Názory spíše hloupé než chytřejší a spousta zbytečného čtení na úkor potřebného.

Navzdory tomu všemu, až mě ti všichni mými slovy popuzení „loutkáři“ dostatečně zmlátí, musím přesto prohlásit, že do Chrudimi jezdím rád, a pokud mi Bůh ještě dovolí, budu tak činit i nadále.

Loutkář 4/2007, s. 154.