Malá, Zuzana: O rackovi a kočce, která ho naučila létat

Je to velmi čistá inscenace. Srozumitelná, a přitom tématicky košatá. Výtvarná a stylová, přesto nevyumělkovaná. Ve fabuli poutavá, v ději logická, v tempu pomalá. Dětinská, ale neulepená. Prostá a samozřejmá, umělecky neexhibuje.

„Rodinné loutkové představení“ je rodinné hned ve čtyřech rovinách. Zaprvé je přístupné a zajímavé téměř univerzálně. Tvůrci literární předlohu přirovnávají k Exupéryho Malému princi. Ještě bych přidala metafyzičtějšího Racka od Richarda Bacha. Zadruhé se tématem rodiny, komunity, společnosti intenzivně zabývá. Jako ideální model očekávatelně funguje rodina nebiologická – respektive anti-biologická: racčí mládě v kruhu toulavých koček. Zatřetí je inscenace rodinným způsobem výchovná. Začtvrté je „rodinný“ i tvůrčí tým. Knihu chilského prozaika Luise Sepúlvedy přeložila Tereza Hofbauerová, která je zároveň jednatelkou produkční agentury Dell´Arte. S množstvím loutek hrají jen dva herci: Kristýna Franková a Justin Svoboda (zároveň textaři písní). Literární předlohu upravil režisér Filip Jevič spolu s Václavem Špalem. Ten je při tom autorem výpravy a tajemnou třetí osobou na scéně. Je snadno čitelné – a tvůrci se tím v rozhovorech netají – že si „Racka a kočku“ hýčkají jako své dítě.

Luis Sepúlveda (1949) je spojený s politickou a ekologickou aktivitou. Žil v exilu, byl vězněn a určitou dobu strávil na lodi Greenpeace. V jeho příběhu psaném pro děti hraje podstatnou roli lehký existenciálně-ekologický přízvuk. Hned na začátku se objevuje motiv smrti, před kterým je dětský divák často nesmyslně chráněný. Racek uvízne v ropné skvrně a těsně před uhynutím snese vejce, které svěří první bytosti po ruce. Kocour, zavázaný slibem, nesmí ptáče sežrat, ale spolu s ostatními přístavními kočkami vychovat až k létání. Že se to podaří, vyplývá z titulu.

Čtyři hlavní kočky jsou těžcí dřevění manekýni, kteří se pohybují podobně jako velké panenky. Mají přesně vyměřené typy (neefektivní boss, zmatená intelektuálka, vášnivý konzument…), dohromady fungují jako homogenní jednotka. Jsou směšné, ale se vší závažností překonaného pudu.

Inscenace má silnou atmosféru, postavenou na prostých metaforických zkratkách. Ropnou skvrnu hraje černý igelit, krysy jsou vyrobené z mopů na podlahu (vytírání, vtírání, špinavá vlhkost). Hejno racků je zmenšené na množství klapajících zobáků. Herci létají na teniskách s výsuvnými kolečky – efektnost a divadelnost takového nesmyslu z vietnamské tržnice je zarážející. Barvy, zvuky, světlo, hudba vytvářejí až fyzický pocit severního přístavu. Používá se mnoho kontrastů. Hraje se o létání, nebeských výškách. Nacházíme se ve stokách plných netříděného odpadu. Splašky přicházejí v průběhu představení trubkami. V chladném hamburském přístavu se kočky motají kolem italské restaurace a zahřívají se mafiánskými manýry (včetně psích deček).

Samozřejmě, že je hra zvířat především o člověku. Lidskost může být dokonce hlavním tématem. Loutky koček mají téměř lidské tváře. Člověk je v kočičím světě celkem postradatelný, vnější tvůrce životních podmínek. Člověk zkazil a ochočil šimpanze, který se upíjí na bazaru. Kočky ale ochočené nejsou, žijí v klidné symbióze, dovedou mluvit lidskou řečí, ale nepoužívají ji. Nedovedou-li samy kočky naučit racka létat, volí člověka na pomoc. Jediným přípustným člověkem se ukáže básník (Václav Špale). S pomocí básníka mladý racek rotuje kolem majáku vysoko nad scénou.

Ta je funkční, šikovně vymyšlená i provedená. (Sestává hlavně z otvíracích panelů a závěsných ploch na řetězech, nechybí ani prostor pro projekci.) Šikovnost je vůbec společným jmenovatelem herecké, režijní a výtvarné práce, která z „Racka a kočky“ dělá příjemný divadelní zážitek.

Sdružení Serpens a Agentura Dell´Arte

Luis Sepúlveda: O rackovi a kočce, která ho naučila létat

Překlad: Tereza Hofbauerová

Úprava textu: Filip Jevič a Václav Špale

Režie: Filip Jevič

Výprava a loutky: Václav Špale, spolupráce Lenka Mašková a Marie Strahovská

Kostýmy: Lenka Mašková

Hudba: Kristýna Franková, 6Polnic

Texty písní: Kristýna Franková, Justin Svoboda

Psáno z reprízy 9. 3. 2007

Loutkář 2/2007, s. 70.