Zobačová, Hana: Čarovala ryba, čaroval rak

Režisér Vlastimil Peška se každou inscenací snaží nejprve dostát svému uměleckému světu charakterizovanému slovním a situačním humorem, hereckým přehráváním, parodií, bohatou a dobře zvládnutou hudební složkou a perfektní scénickou výpravou. Pak teprve na jevišti nově kouzlí – tentokrát černým divadlem.

Čarodějná škola scénáristy Vladimíra Zajíce a režiséra Vlastimila Pešky otevřela dne 12. ledna nový kalendářní rok brněnského Loutkového divadla Radost. Z původně literární povídky se narodila inscenace o velmi nadané a sebejisté žačce čarodějné školy, která kvůli učitelce prchá z „jinosvěta“ a svá školní škamna vymění za třídu někde v našem světě. V podstatě náhodou si s sebou mladá Modrá čarodějka (Martina Pichová nebo Kateřina Höferová) bere i nenáviděnou pedagožku Úču – tu ale zanechává rozčtvrcenou kdesi v meziprostoru. Do světa lidí tedy vstupuje sama a jako dítě od cirkusu se dostává až do první lavice třídy 8. B. Po různých dobrodružstvích se svými novými kamarády i protivníky se jí ale přece jen začne stýskat a vrací se zpět do vlastního světa kouzel. Cestou nezapomene z meziprostoru vyzvednout a zkompletovat rozřezanou Úču, která se jí při snaze o návrat nakonec ukáže být dobrou rádkyní.

Syžet Čarodějné školy není po Macourkově a Vorlíčkově Dívce na koštěti a rovněž Macourkově Machovi a Šebestové nijak nový. Děj Peškovy inscenace je rozštěpen do dvou rovin. V jedné linii se Modré stýská a snaží se dostat zpět, ve druhé před třídou dětí kouzlí, bere je na hodinu přírodopisu pod mořskou hladinu, mění spolužáky v různá hospodářská zvířata atd. Tyto dva příběhy se ke své škodě vůbec neprolínají, ale i přesto představení děti přímo magneticky přitahuje.

Vlastimil Peška nasadil do repertoáru divadla text, který je v době Harryho Pottera samotnou svojí tematikou velmi populární. Připočteme-li k tomu výborné vystižení třídního kolektivu (slangová mluva, pošťuchování v lavicích, napovídání, silácké řeči atd.) a využití klimatu našeho školství (chrchlající školní rozhlas, osobité naturely učitelek a jejich vyjadřovací stereotypy), je úspěch inscenace zaručen. Třebaže vykreslení třídy místy vychází více z uměleckého klišé takovýchto zpodobňování, než z reálného prostředí škol. Dětský divák a učitelský doprovod se na prknech kulturní instituce dívá sám na sebe – což je nejen v této inscenaci velká devíza Peškových režijních počinů.

Hra se ale svým provedením odlišuje od režisérovy ostatní tvorby minimálně dvojím způsobem. Jednak nenese dětem žádné zjevné poučení, jak to Pešky bývá obvyklé, a druhé se mu po dlouhé době podařilo vytvořit představení vskutku cílené pro první stupeň základní školy – na vnímání Čarodějné školy je myslím vhodné mít zažité školní prostředí, ještě ne však zcela zbavené kouzla něčeho tajemného.

Svůj osobitý slovní a situační humor zde Peška také neopustil, ani v rovině scénické ani hudební (za všechny jmenujme např. parafrázi „Komáři se dusili“ po přiotrávení loutkového komára chemickým prostředkem). Školácký slang prokládá vtipnými nadávkami do „starých vazelín“ a „čertových babic“. Humor je prostý a jednoduchý bez přesahu dále, což v dětském představení není vada na kráse.

Inscenace je ale bohužel nedotažená. Modrá získává od svých čarovných přítelkyň jejich osobní amulety (šátek, brož, vlasy a hřeben). Z představení pak tyto až pohádkové rekvizity naprosto mizí. Stejně tak je hlavní hrdinka na počátku příběhu sebejistá a drzá, avšak ani s tímto motivem se dále nepracuje. Chaoticky a samoúčelně působí i pohyb Modré a Úči v meziprostoru, kdy se jedna druhou z nějakého důvodu snaží rozřezat nebo srazit kulometnou palbou. Také pojmenování Modrá působí spíše jako špatný překlad z angličtiny než jméno hlavní hrdinky. Zvlášť když si autor se jmény jejích kouzelných kamarádek tak pěkně vyhrál (Štětina rorýs, Šupina ledňáček, Tůje krkavec, Pírko sova). Modrá má sice být jiná, ale přesto do kouzelného světa patří.

Kukátková scéna Tomáše Volkmera pracuje s otočnými kulisovými dílci, malovanými ve stylu karikování antických sloupů a volut s jasnými, jakoby z prken vytvořenými liniemi a nesourodou perspektivou. Mezi tyto panely je pak do středu jeviště vsunuta šikma sloužící jako podlaha třídy, či mořské dno, ale také jako vtipná a účelná demonstrace školních lavic. Po minimální úpravě, pozvednutím několika částí šikmy do vertikální polohy, vznikají jednak čtyři žákovské „stolky“, jednak čtyři paravány pro loutkovodiče. Jednoduché a chytré.

Herecké výkony ve hře potvrzují Peškovo několikaleté směřování od souhry hereckého kolektivu k větší individualitě postav. Nejvíc mi učarovala Nicole Maláčová jako potrhlá učitelka Žirafa vznášející se třídou tu vpravo, tu vlevo. Stanislava Havelková ze začátku ještě jako Štětina rorýs měla tendenci pisklavě karikovat svoji postavu, když ale herecky přesedlala na žačku Pavlu, veškerá pitvořivá snaha ji naštěstí záhy přešla a coby povrchní Pavluša se v tom nejlepším slova smyslu chovala nesnesitelně. Sandře Riedlové v roly Magdy se pouhým soustředěným podupáváním podařilo vytvořit malou trémou postiženou holčičku, jediným pohledem pak na duši raněnou mladou dámu, to když její milý František odchází pomoci jiné „ženě“. Ani nemusela následně klopit hlavu a plakat. Milan Viléma Čapka by si jako ranař a hulvát mohl vydělávat nejen v divadle. Především jeho postava se na jevišti vyjadřuje slangově („vysmahni“, „hustej nářez“ atd.).

Loutek Tomáše Volkmera režisér opětovně používá pouze jako výtvarný doprovod herců, přesto je jejich výskyt četný a různorodý. Naprosto nově a záslužně je dětem představen svět černého divadla, v němž mají všechny loutky kromě svých velkých rozměrů ještě dominantní karikaturní charakter. Tmavého pozadí bylo využito k podtržení a zmnožení lehce děsivého kouzelnického světa plného kostí, pavouků, chrobáků, lebek a draků. Kromě postupů černého divadla se na scéně objevují i spodové tyčové loutky ptáků ovládané zpoza paravánů/školních lavic. Nad scénou poskakují na gumičkách upevněné marionety kostlivců a chobotnic, jejichž rozevláté závoje asociující záhrobní rubáše nebo mořský svět. Pod hladinou jsou přítomny vycpané látkové makety ryb a později obří maňásková žába. Proměna Pavly ve fialovou krávu Milku je vtipně vyřešena jako obrovská obdélníková maketa čokoládové tabulky.

V hudbě se režiséru Vlastimilu Peškovi vlastní stín překročit nepodařilo. Veselé a rozverné písně jsou doprovázeny přímo na scéně herci na hudební nástroje. Perfektně zvládnutá muzika ale z obecně vysokého standardu Peškovy hudby nijak nevybočuje. Děj inscenace hudba neposouvá, slouží spíše k drobným digresím (o básnickém střevu a uhranutí rýmem, o snění nad obědem, nad letadlem a autem atd.).

Ve zkratce řečeno: Peškova inscenace je pro něj po všech stránkách typická – na platformě grotesky je plná písní, školního humoru a loutek, které maximálně a účelně propojuje s živými herci. Typicky definuje prostředí, ve kterém se děti pohybují (přesto je nenudí). Obsahuje typické písně a typický režisérův slovník obracející se k jazyku nastupujících adolescentů. Nová je u Pešky pouze práce s černým divadlem. Inscenace je to dobrá. Zůstává otázka, je-li jedna novinka hodně, nebo málo.

Loutkové divadlo Radost, Brno

Vladimír Zajíc: Čarovná škola

Režie a hudba: Vlastimil Peška, scéna a loutky: Tomáš Volkmer, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, choreografie: Jiří Ouřada, dramaturgie: Eva Janěková.

Psáno z reprízy 6. února 2007.

Loutkář 2/2007, s. 65.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.