Loutkar.online

Zdeňková, Marie: Říše loutek Bohumíra Koubka

K 75. narozeninám připravila Umělecká scéna Říše loutek svému dlouholetému členovi a bývalému principálovi Bohumíru Koubkovi v Muzeu hlavního města Prahy bilancující výstavu. Sál plný dřevěných nebo hadrových postaviček, doplněný několika kulisami a dalšími objekty, vytváří uprostřed rušného města malou oázu klidu a duševní čistoty. Jako by se zde zastavil čas. A přesto nejsou loutky jen svědkem minulosti. Provázejí život svého autora od roku 1957 a titulek poslední inscenace nese datum 2000. Historie života zasvěceného loutkám však začala mnohem dříve.

Bohumír Koubek se narodil v roce 1931 v Březových horách u Příbrami, v kraji betlemářů (je také sám tvůrcem Betléma, dokonce i keramické Křížové cesty), jeho loutkářské prazážitky jsou však pražské. Dětské návštěvy kočovného loutkového divadélka Vojtěcha Kopeckého na Letné u známého starodávného kolotoče s dřevěnými koňmi, hostování Skupova souboru se Spejblem a Hurvínkem a hlavně soustavné sledování repertoáru loutkové scény Říše loutek, kde tehdy vládl mistr sochařský a loutkářský Vojtěch Sucharda, se staly pro Koubka zážitky osudovými. V letech 1946 – 1949 studoval řezbářskou speciálku na Státní ústřední škole bytového průmyslu a po té v letech 1949 – 1954 užitou plastiku na VŠ UMPRUM u profesora Josefa Wagnera. I když je autorem sochařských bust známých osobností (mimo jiné sochal portrét svého učitele Suchardy a vysochal též Kašpárka na pamětní reliéf k založení Říše loutek), jeho domov evidentně zůstával po dlouhá léta mezi loutkami, v divadle, které už svým archaickým názvem zve do země zaslíbené. Jak odolat?

Do Říše loutek vstoupil Koubek v roce 1947 ještě jako student řezbářství. Byl prostě povšimnut a naverbován jedním ze členů souboru (dramatik a režisér Vladimír Šmejkal) pro svou podezřelou diváckou vytrvalost (bylo mu tehdy „už“ patnáct let). Začínal jako osvětlovač a prosadil se zde nejen jako tvůrce a realizátor loutek a scénografie, ale též jako režisér a loutkoherec. V letech 1957 – 1971 měl na svých bedrech po Vojtěchu Suchardovi umělecké vedení milovaného divadla. Po předání principálského žezla kolegyni Haně Zezulové nadále se spřízněným divadlem spolupracoval a spolupracuje.

Košatá rodina loutek v muzejním sále disponuje rozmanitostí podob. Rané loutky z roku 1957 (Hračky na cestách, Pošťácká pohádka) nesou na sobě ještě rošťácký punc pánů kluků meziválečné republiky. Loutky konce 50. a první poloviny 60. let (Budulínek, Perníková chaloupka) jsou velice mladičké: kulaté hlavy, kulaté červené tváře, oči jako knoflíky. Nevinné, čisté, veselé, přátelské bytosti na hraní. I ten chlupatý olysalý čert z Čertova mlýna (1959) příliš strachu nevzbudí. Už v této době však dochází k rozlišení charakteru, k náznaku karikatury. V Pohádkovém zákonu (1961) klasika loutkové pohádky Karla Maška Fa Presto má Kašpárek pršák, pihatý rozčepýřený kluk kouká trochu přihlouplým pohledem a černokněžníka by se snad mohl i někdo leknout. I roztomilý kulaťoučký lvíček Bambi (1963) je obklopen lidmi ne vždy krásnými, jejichž křivka úst se stáčí i směrem dolů. Jistě, každá pohádka potřebuje své půvabné i ošklivé bytosti. Dramatičnost řezbování, které dodává loutce poněkud strašidelné rysy, vnesl do Koubkovy tvorby vliv českých lidových loutkářů, patrný od druhé poloviny 60. let. Dva slavné tituly spojující svět loutkového divadla se světem literární klasiky filosofických rozměrů – Johanes Doktor Faust (1968) a Don Šajn (1977) – opatřil výtvarník dřevěnými tvory vpravdě impozantního výrazu. Nejúžasnější je tlupa roztodivných čertů málem čpějících peklem, vyzbrojených dlouhými rudými jazyky a bílými hrozivými tesáky, které jednomu pekelníkovi vyrůstají přímo z břicha. Cestou k loutkářským kořenům Kašpárek zestárl do podoby bradatého zakrslíka, ale zřejmě pobral i na chytrosti: jeho bezelstný výraz se změnil na kukuč lidové podšitosti.

Dá se říci, že Bohumír Koubek je loutkář – tradicionalista: v tom smyslu, že považuje loutku za hlavního, ba i jediného protagonistu představení. Plně ji důvěřuje a opatřuje ji vším, co považuje pro cestu do života za dobré. Je to láska a pokora, co vedlo Koubka k tomu, aby sebe jako umělce – individualistu neupřednostňoval, a dal svůj um v pravém slova smyslu do služeb loutkového divadla – té kouzelné Říše. Loutky Kašpárků, čertů, princezen a dalších bytostí, ať jsou jednoduché nebo zdobné, vyzařují auru milovaného dítěte, dotékaného starostlivými a pozornými prsty, posílaného do světa s nejupřímnějším požehnáním. Jsou to malí lidé s vlastním výrazem tváře (byť ji tvořila pouze koule poznamenaná knoflíky očí, bambulkou nosu a křivkou pusy), začarovaní dobrým kouzlem. Lpí na nich však i pavučinka melancholie: mají daleko k naší technokratické době. O to je milejší, že jsou na výstavě kromě loutek k vidění i zcela zaujatí malí návštěvníci.

Loutkář 2/2007, s. 54.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.