Peřina, Vítek: Slovo dramaturga

Slavný román Franse Gunnara Bengtssona (1894 – 1954) Zrzavý Orm s humorem zachycuje Dánsko v období kolem roku 1000, kdy Vikingové na svých drakkarech pustošili anglické, normandské i hispánské břehy, zatímco na jejich území pomalu ale jistě pronikalo křesťanství. O jeho dramatizaci a následnou inscenaci se v libereckém Naivním divadle pokusil Petr Vodička. Schopnost výrazného autorského vkladu prokázal již při úpravách jiných děl – dramatizaci Bédiérova románu Tristan a Isolda (opět pro Naivní divadlo) skvěle oživil připsanou rolí ironické glosátorky a hybatelky dějem – Smrti, Pitínského Betlém (v plzeňském Divadle Alfa) získává další (a především funkční) rozměr díky přidané dějové lince ze současnosti atd.

Není důležité, které epizody či postavy z dějově bohatého Bengtssonova románu musel Vodička ve své dramatizaci oželet. Nakonec se zaměřil na Ormovo zajetí v Andalusii, oslavu Vánoc na dvoře čerstvě pokřtěného krále Haralda a loupeživou výpravu do Anglie. Podstatné je, že se rozhodl upozadnit motiv, který v románové předloze hraje výraznou roli, to jest vikingskou konfrontaci s různými náboženstvími. Svět Vikingů se stýkal se světem keltským, románským, arabským, židovským i slovanským. Co kraj, to jiný Bůh, který však v očích hlavních Bengtssonových hrdinů nikdy nestojí výše, než Bůh nejvyšší, totiž pivo. Petr Vodička (který vynechal například Ormovi vnucené přijetí Alláha) se v tomto směru zaměřil výhradně na postavu misionáře Willibalda, jenž se svérázným způsobem potýká se svým úkolem kristianizovat pohanský sever. Další výrazný románový motiv – skládání oslavných hrdinských básní, kterážto schopnost byla mezi Vikingy velmi ceněna – inspiroval Vodičku k vytvoření postavy Skalda, jenž svými verši posouvá děj kupředu.

Samotná struktura hry má velmi symetrický charakter. Dvě zjevně patrné poloviny začínají pokaždé výstupem Na statku, v němž Matka dle tradice „brání“ Ormovi, aby se s Thorkelem vydal na novou výpravu. Vždy o dvě scény později následuje v obou půlích první akční vrchol – bitva s Andalusany, respektive s Angličany. Druhý takový dynamický moment lze zase nalézt vždy těsně před konci obou půlí – tentokráte se jedná o Svenovy akce (vražda Haralda a následná honička s Willibaldem v půli první a závěrečný souboj s Ormem na samém konci hry). Závěrečný výstup je v tomto směru naopak slučující, sumarizující – během marné Willibaldovy snahy oddat Ylvu s Ormem přicházejí na scénu postupně všechny přeživší postavy.

Jelikož román osloví čtenáře v první řadě svou jazykovou bohatostí, peprností a krásou, vtipnou demytizací romantických představ o Vikinzích, svéráznou sondou do náboženské problematiky raného středověku a až teprve potom samotným dějem, byla práce s vnitřním rytmem textu při dramatizaci velmi důležitá. Proto si Vodička na straně jedné pomohl již popsanou symetrickou strukturou celku, na straně druhé však v detailu pracoval i s rytmickým kontrastem v rámci jednotlivých promluv (viz například květnatý úvod a následný lakonický průběh vyjednávání o peníze s Angličany, či podobně rozdíl mezi nekonečně dlouhým kastilským „útokem“ na al-Mansúra a následným prostým a úderným Ormovým zásahem). Jen tímto způsobem mohl Petr Vodička ve své úpravě zachovat vše výše jmenované, aniž by přitom své hrdiny utopil v pouhé kumulaci vtipných promluv.

Loutkář 1/2007, s. 43.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.