Dolenská, Kateřina: Nejradši jsem pohádkář

S hercem, vypravěčem, loutkářem a muzikantem Víťou Marčíkem jsme se sešli po představení Setkání před Betlémem, se kterým putoval celý advent po všech koutech republiky. Naše povídání jsme zahájili otázkou, jak se tenhle živelný a ryzí komediant – v tom nejlepším slova smyslu – vůbec dostal k divadlu.

Po divadle jsem od malička opravdu netoužil a nedovedu odhadnout, kolik let mě divadlo vůbec nebavilo. Museli jsme tam totiž chodit se školou a já byl z těch, kteří si připravovali nejrůznější schválnosti, protože mě štvalo, že herci hráli jakoby za sklem a vůbec nevnímali diváky. Takže mě bavilo napínat gumičky a čekat, až se trefím, za což mě ale ani jednou nepokárali. Později, když jsem šel na učňák jako elektrikář do Tesly do Rožnova, mě bavila muzika. V Tesle jsem dělal mechanika elektronických zařízení a tak jsem si mohl montovat zesilovače. Ale nebyl jsem na to vůbec talentovaný a byl jsem spíš „mistr studených spojů“. Kluci když něco spájeli, tak to perfektně fungovalo, zatímco mně jenom chvíli. Takže jsme zkoušeli tak, že jsme napřed hodinu něco zapojovali, chvíli to fungovalo a pak jsme šli domů. Po učňáku jsem šel na průmyslovku a pořád mě držela ta muzika, ale pak jsem se ve třeťáku seznámil s Evičkou. Potkali jsme se v říjnu a v dubnu jsme se brali. Chtěli jsme dvě děti a měli jsme Katku a pak Vítka. Ale abych se dostal k divadlu – v osmdesátém třetím roce jsem se rozešel s klukama, protože na ně nebylo spolehnutí, a tak jsem si říkal, že budu místo muziky radši hrát divadlo. Ale vůbec nevím proč, byl to takový náhlý nápad. Napsal jsem tenkrát pohádku Čert a Káča a přemluvil jsem kolem dvacítky lidí, aby to se mnou hráli.

První představení začalo: „Všichni lumpi a podvodníci mají strach, vždyť jsou hříšníci, že dostanou se k branám pekelným. Tfuj!“ Měli jsme synpor, což je okysličený papír, a jak jsme plivli, vyšlehly obrovské plameny. Měli jsme tam i suchý led, zkrátka iluze pekla byla dokonalá. Ale ta děcka začala okamžitě hystericky řvát a opona šla dolů hned asi po třiceti sekundách. Paní učitelky hned volaly: „Ne, ne, my ty malé děti dáme dozadu, velké půjdou dopředu, to bude dobré.“ Tak se znovu otevřela opona, ale děti začaly znovu strašlivě křičet, i když už jsme nehráli čerty, ale anděly. Byl to docela fiasko a tak jsme si říkali, že už dál hrát nebudeme. Asi po půl roce jsem ale potkal učitelku z mateřské školy a ona se mě zeptala, kdy uvedeme novou pohádku. „Já už pohádky hrát nebudu, to byla hrůza, jak ta děcka řvala.“ „Ale ne, ne, bylo to výchovné. Teď když děti neposlouchají, řekneme jim: když budete zlobit, půjdeme zase do divadla.“

Tak jsme začali zkoušet Sůl nad zlato, Čachtickou paní a pak Vinnetoua. Bylo to ve velké partě, jmenovali jsme se Divadlo SOS a hráli v kulturáku. Pro mě to jsou nádherné vzpomínky, protože to bylo takové období, že všichni dělali všechno zadarmo – já jsem to napsal a Standa Lichnovský zrežíroval, protože já nemám tu trpělivost a ani neumím vysvětlovat, jak si to představuji. To mám dodneška, že třeba když někoho vidím, tak nerad hodnotím jeho představení ani výkony, protože neumím říct, co se mi na tom nelíbilo. Můžu říct jenom věřím – nevěřím, ale nevím proč. Tak radši neřeknu nic, protože bych toho člověka zranil. A navíc věci, které třeba mě vůbec nedojímají, mohou sousedku v divadle rozplakat a naopak.

Takže od toho osmdesátého třetího roku do devadesátého jsem hrával v Rožnově. Mezitím jsem dělal lidovou konzervatoř v Ostravě u herečky Marie Pištěkové a pak jsem ještě jezdil na víkendy za Vaškem Martincem do Pražského kulturního střediska. Stýkali jsme se ve Mlejně ve Stodůlkách. Vašek Martinec pak vyhrál konkurs na ředitele Malého divadla do Českých Budějovic a proto jsme v září v devadesátém já, Pepík Kašpar a ještě další kamarádi odjeli do Budějovic a tam jsem pak dva roky hrál. První rok to bylo úžasné. Po půl roce se za mnou přistěhovala moje žena s dětmi, protože nebylo možné neustále přejíždět. Strašně si Evy vážím za to, že byla ochotná prodat náš třípokojový byt v Rožnově, přestěhovat se na ubytovnu a být doma s dětmi, abych já mohl hrát.

Ale ten druhý rok už to nešlo. Já mám problém, že nemůžu být hercem, který jenom splňuje požadavky režiséra a výtvarníka. Ti jsou v divadle obrovsky svobodní, tedy samozřejmě, že je limitují peníze, ale omezení je podle mě pro umění důležité, protože se pak přinutíte udělat to jinými prostředky. Ale já jsem neuměl splnit požadavky režiséra, který si dal téma, jaké on si vybral, a nutil mě, jak to mám ztvárnit. Takže jsem věděl, že musím odejít, ale vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Modlil jsem se za to s Evčou, protože jsem věřící, a pořád mě trápily myšlenky, že přece nemůžu z divadla odejít, když živím dvě děti, že budeme muset opustit i byt, a měl jsem strach pustit se na volnou nohu. Říkal jsem si, že můžu dělat cokoliv a nemusím zrovna hrát divadlo, protože v tom druhém roce angažmá jsem třeba někdy s úlevou zjistil, že nehrajeme představení. To se mi nikdy nestalo, já divadlo miloval. A najednou po roce a půl v profesionálním divadle jsem zjistil, že jsem unavený a že mě vlastně těší, když děti nepřijdou – jako kdyby ze mě něco spadlo. A to bylo znamení, že je něco špatně. Sedm let jsem byl ve fabrice, dělal jsem v Tesle na tři směny a tenhle pocit jsem znal právě odtamtud. To byla ta poslední kapka, kdy jsem se utvrdil v tom, že musím odejít. A pak se to náhle začalo všechno urovnávat – dostali jsme ubytování na Hosíně a už v září 1992 jsem začal hrát Šípkovou Růženku. V červnu, když jsem byl ještě zaměstnancem Malého divadla, jsem na kole objížděl mateřské školky a ptal se jestli, když budu hrát Šípkovou Růženku, jí budou chtít? A asi z padesáti školek mi jenom dvě řekly, že si mám přijít ještě jednou v září, zbytek to rovnou potvrdil a dokonce jsme si zapsali do deníčku, kdy jim tu pohádku zahraji. A pak jsem potkal Renatu a Tomáše Štolbovy, kteří dělají loutky – Tomáš řeže a Renata maluje – a oni mi přes prázdniny úplně za hubičku vyrobili výpravu. Vlastně ani nevím, jaká byla tahle inscenace na začátku, protože ji hraji dodneška a určitě jsem to dřív hrál úplně jinak. Pro mě je strašně důležité, že jsou ty věci neustále živé, že se dál vyvíjejí a že je každé představení jiné. Protože každý den jsou jiní diváci a jiný jsem i já.

Takže abychom to zrekapitulovali: počátky Teátru Víti Marčíka se datují na začátek devadesátých let, když jste odešel z Malého divadla a pustil jste se do vlastní divadelní práce. Jaké byly další osudy vašeho divadla a jaké tituly vám přibyly do repertoáru?

Věděl jsem, že musím hrát i po kostelech, protože jsem nechtěl uvádět jenom pohádky. Tak jsem hrál inscenci Ten, který hledá smrt, o vojákovi, který probodl Ježíše a pak nemohl zemřít. Pak jsme hráli Sněhurku a sedm trpaslíků, Jidášovo pokušení, obojí ve dvou lidech, potom Markovo evangelium, Bajaju, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, O Zlatovlásce a Robinsona Crusoe – toho hraju sám a je určený spíš pro větší. Dalším titulem na mém repertoáru jsou Mysteria buffa Daria Fo a Setkání před Betlémem, které uvádím po celý advent. Pak mám také zvláštní projekt Elektrické divadlo, kdy jsme natáčeli pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký jako film. Je to o jednom bláznivém promítači, který touží natočit vlastní film, chce být viděn na plátně a objíždí s tou svou pohádkou po hospodách. My jsme tenkrát natočili asi dvacet hodin materiálu a teď to stříhejte… Je zvláštní, že je tohle představení pro spoustu lidí nezajímavé a nefunguje. Když lidi baví, že je ten promítač blázen, tak je to hezké, ale když se nesetkají s tou poetikou, což se nám párkrát stalo, tak jsou úplně naštvaní. To pak nevím, proč neodejdou a zůstávají tam celí otrávení.

Ale třeba po představení v Olomouci mi jedna divačka řekla, že její patnáctiletý syn, který divadlo absolutně odmítal a jen z donucení zhlédl pouliční představení Elektrického divadla, jím byl úplně uchvácen a začal do divadla chodit pravidelně. To bylo pro mě krásné zjištění, protože si myslím, že všechny druhy divadla mají obrovský význam. Třeba my jsme nezávislé divadlo víceméně na ulici, protože nemám svůj vlastní divadelní prostor, a tak hrozně rád využívám prostředí, ve kterém hraji. Takže mě mrzí, když musím hrát v tělocvičně, kulturácích nebo sokolovnách. Je to dobré na vesnici, kde není jiný prostor, ale spíš mě baví hrát v sadech, pod hradbami nebo ve starých divadlech. Tak jsem rád, když mě vidí někdo na ulici, zažije nějaké mystérium, nějaké tajemství divadla a pak řekne: to divadlo je živé a pak jde se dívat i jinam. To je úžasné. Já se také pamatuju, že jsem nenáviděl divadlo, protože mi nic neříkalo. A pak, nevím proč, jestli z trucu, jsem si řekl: budu hrát. Myslím si, že každé divadlo má obrovský význam, jenom to mrtvé mi vadí, kam herci chodí jako do fabriky a hrají něco, co je nebaví, a přenáší to i na diváky. To mě opravdu štve.

Už jste se zmínil, že hrajete v sokolovnách, tělocvičnách, kulturácích i na ulici. Jakým způsobem to vaše divadlo funguje během roku? Putujete republikou, jezdíte na festivaly… Zkrátka, jak celý provoz organizujete?

Tak já to neorganizuji, protože Pavel Šmíd, on to nerad slyší, je teď náš manažer. A od toho devadesátého druhého asi dva, tři roky jsem hrál sám. Ale nejen sám – třeba Sněhurku a sedm trpaslíků se mnou hrála Katka Šusterová, nyní Valtrová, pak s Pepi Kašparem a s Alenou Kašparovou–Švecovou, kteří teď hrají jako Divadlo Studna. S Pavlem jsme se domluvili, že on to bude organizovat, já jenom hrát, a budu mít tím pádem i čas na psaní a hlavně na svou rodinu, protože mezitím se nám narodila Evička a Jarda, vzali jsme si Davídka a pak se ještě narodila Terezka, takže teď mám doma tři holky a tři kluky. A i když jsem věčně pryč, tak cítím, že bych měl být spíš s nimi. Takže mi teď moc nejde psát a zkoušet další inscenace a nemám ani takový ten tvůrčí přetlak. Mám sice v hlavě asi tři věci, které by mě hrozně bavily, ale vím, že všechno má svůj čas a jestli mi bude dán, tak je zrealizuji. Na druhou stranu mě strašně baví hrát. Když jsem šel v devadesátém roce do Budějovic, tak jsem se sám sebe ptal, jestli mě bude bavit hrát představení třeba padesátkrát, protože v amatéráku jsme všechno hráli maximálně jedenáctkrát. A to už při osmém, devátém představení jsme si dělali schválnosti a bavilo nás spíš vyvádět ty věci kolem. Teď už ale vím, že to pro mě není problém – některé věci jsem hrál snad tisíckrát a pořád mě to baví.

Takže Pavel Šmíd to všechno organizuje a má na starosti termíny a kde se bude hrát a já zodpovídám za to, aby se zahrálo co nejlíp. Přes rok hrajeme na festivalech, v divadlech i na ulici, a v létě putujeme s Komedianty – to je náš společný projekt. Účastní se ho Vojta Vrtek jako kejklíř, kapela Péro za kloboukem a já hraju jako Teátr Víti Marčíka. Máme to jako projekt komediantů, kteří přijedou do města, postaví prakťáky a hraje se pohádka, kejkluje se, muzicíruje a večer uvádíme kabaret – naposledy jsme udělali Romea a Julii. Je tam ale jenom jediná žena, babička Juřičková, která hraje chůvu slečny Julie, a slečnu Julii hraje pan Šmíd. Ale hraje jí opravdově! Úplně nesnáším prvoplánové legrácky typu že se bude nakrucovat v sukýnkách a mluvit infantilně. Je zvláštní, že na začátku lidé pukají smíchy, když ho vidí, ale pak zjistí, že nám jde spíš o filozofii toho vztahu, a berou to vážněji. Myslím si, že dřív měli lidé větší schopnost oddělit obraz a myšlenku, jako diváci si to sdělení hledali – že chlapi hráli muže i ženy jim vůbec nevadilo, protože to s nimi dokázali prožít. Ale teď máme všechno polopaticky naservírované a jsme na tom se soustředěností daleko hůř. Dřív byli lidé schopni se soutředit třeba pět hodin. A dneska? Hraju pohádku a musím do ní záměrně dávat zcizováky a úplně programově odvádět pozornost, aby byla děcka schopna sledovat děj.

To mi nahrálo na další otázku – jaké divadlo děláte a jaké vás nejvíc baví? Jak byste charakterizoval inscenace, které jste doposud nastudoval?

Hlavní klíč je oslovit diváka. Já věřím, že láska je víc než smrt a že dobro vítězí nad zlem, což samozřejmě směřuje tomu, abych hrál pohádky, protože kdybych to hrál v normálních kusech, usmívali by se lidé hned od začátku. Baví mě, že si napíšu nějakou pohádku a můžu v ní lidem říkat všechna tahle svá témata – třeba Bajaja je pro mě láska a Šípková Růženka odpuštění. A tak divákům na konci představení Bajaji říkám: „A byla svatba, trvala tři dny a tři noci, a já věřím, že jestli se milují, že žijí dodnes.“ Protože věřím tomu, že ten, který miluje alespoň jednoho, má život věčný. Když jsem hrál jednou na Křivoklátě, tak na mě jeden chlapík zavolal: „Pane, milovat jednoho je strašně málo!“ To mě bavilo a křikl jsem na něj: „Hele, pane, milovat jednoho je strašně moc!“ A stane se to, že lidem vyprávím a vyprávím, a najednou mě začne zvláštně mrazit, a vím, že to, co říkám, je pravda. Najednou k nim mluvím, oni mi věří, a to je ten zázrak, který se neděje každý den, a pro který vím, že má smysl hrát.

To téma je pro mě důležité, protože já víceméně nejsem loutkář, ale elektrikář. Když jsem potřeboval loutky k Šípkové Růžence, tak je dělal Tomáš Štolba, který sice vyrábí loutky, ale ne divadelní, nýbrž dekorativní. Jenomže jak nejsem loutkář, tak mi to vlastně vyhovovalo, protože jsem nemusel dodržovat, aby ta loutka chodila a sedala – já jsem ji měl jako rekvizitu. Já mám loutky rád, ale – a někdo z loutkářů mi to může vyčítat a asi i vyčítá – používám je jenom jako rekvizitu. Protože když mluvím za krále, já jsem tím králem. Já bych nejradši hrál divadlo jednoho herce nebo byl jenom vypravěč – pohádkář jsem nejradši. Ale dítě potřebuje i obraz, takže když vyprávím, že jsem král, tak vidí tu loutku. Pak vezmu královnu a tak to různě mydlím. Mě to vyprávění osvobozuje, a když vím, že to ty děti berou, tak jsem šťastný. Takže loutkové divadlo jsem zvolil protože jim chci pomoci, aby to vnímání bylo jednodušší. Ale vyprávění je mi asi nejbližší.

Jste tedy sám sobě režisérem, dramaturgem a ještě interpretem.

Asi to tak je, ale mám spoustu kamarádů, kteří mi pomáhají a bez kterých bych to vůbec nezvládl. Témata si ale vybírám sám. Jenom Mysteria buffa mi přinesl před bůhví kolika lety režisér Honza Borna. To je strašně hodný člověk, jsem mu moc vděčný a mám ho rád, a mrzí mě, že se s ním už nevídám. On mi to dal přečíst, abych si to mohl upravit, že by se na to pak podíval a řekl mi, co a jak. Jenomže já mám nedůvěru k režisérům a všechno hrozně rád probírám sám se sebou a tak jsem si to nakonec udělal sám. To je takový můj velký prohřešek na celý život, protože jsem mu tím ublížil.

Ta Mysteria mi tedy dohodil Honza, jinak si většinou píšu všechno sám. Mě totiž baví si to napsat, vymyslet, pak dělat s kamarády výtvarno – zajímá mě ten proces vzniku, já totiž sám o sobě neumím namalovat ani vyrobit nic. Mou poslední pohádku o Popelce jsme dělali jako rodinné divadlo, takže moje žena Eva malovala kulisy a náš syn Vítek řezal všechny loutky. Myslím, že se mu moc povedly, ale nechápu, kde vzal ten talent, asi po dědovi nebo po strejdovi.

Nikdy jsem nechtěl, aby moje děcka dělala divadlo, ale teď si říkám, že kdyby někdo z nich chtěl, že bych mu hrozně rád něco předal. Ale já nemám co, nemám to řemeslo – neumím řezat, nejsem ani vyučený loutkář a umím jenom vyprávět. Zrovna Vítek mi ve svých čtrnácti řekl, že nikdy komediantem nebude a utíkal pryč. Pavel ho tenkrát chytal na schodišti, to byly hrozné rvačky. A teď spolu hrajeme představení!

Se svým divadlem hrajete často i v zahraničí. Kde už jste hráli a jak to řešíte s překladem představení?

V roce 1999 jsem hrál Zlatovlásku na přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem, nějak se to povedlo a získal jsem cenu Erik. Byl tam režisér Jacques Félix, po představení za mnou přišel a říkal, že se mu to líbilo a že by mě pozval do Francie. Bylo kolem toho strašně papírování, ale měli jsme v ruce pozvánku a tak jsme tam nakonec odjeli. Těsně předtím jsme hráli ve Slovinsku, kde mi řekli, ať hraju česky, že to nevadí. Vadilo to, vůbec mi nerozuměli. Odtud jsme jeli do Francie, kde nám tenkrát představení překládal Pavel Brožka. Uváděli jsme Zlatovlásku, kterou hraji normálně sám, a kde během představení neustále komunikuji s lidmi a improvizuji. Jenže když se Pavlovi něco nezdálo, tak to občas nechtěl přeložit – třeba když jsem po divácích chtěl, aby mi dali vodu nebo něco na svačinu. Tak jsem se tam s ním uprostřed představení hádal, že to musí přeložit, a on že ne. Tak jsem začal řvát: „Vasr! Vasr!“ – já neumím jazyky – vletěl jsem do lidí a tam mi někdo tu vodu podal. To bylo první představení, nebylo na něm mnoho lidí, ale byl tam Julio Michel ze Španělska a hned po představení nám řekl, že se mu to strašně líbilo a jestli bychom nechtěli přijet. Já španělsky neumím, ale moje dcera Káťa ano, tak jsem si řekl, že tam pojedu kvůli ní, aby se procvičila v jazyce.

Tak jsme jeli se Zlatovláskou do Segovie, další rok s Bajajou na Malorku a pak jsme nazkoušeli Sněhurku a sedm trpaslíků ve španělštině a začali se tam vracet. Ono má to představení potom mnohem větší švih a Španělé také oceňují naší snahu. Navíc jsou Hispánci takové děti v tom, že když přijdou na představení, jsou okamžitě ochotni přijmout jeho pravidla a spolupracují. Já když hraji představení, tak jsem kolikrát lidem nepříjemný, takový vousáč škaredý. Dřív mě úplně přitahovali ti, kteří se v publiku kroutili a nebavili se – něco mi vždycky říkalo: „Dej mu nějaký úkol.“ Ale teď už to nedělám – někdo mi řekl, že je dobré hrát pro ty, které to baví, a ti ostatní, ať si klidně odejdou nebo neodejdou.

Stejně tak mě mnohem víc baví hrát na ulici pro obyčejné lidi. Festivaly mě moc neberou, protože tam jsou lidé, kteří divadlo znají a rozumí mu, a úplně nešťastný jsem z festivalových porot. Já jsem dost lidové divadlo, obyčejně to povyprávím, zašmrdolím, blabla a je konec. Lidé, kteří nechodí do divadla, jsou z toho nadšení, ale ti, kteří to trošku znají, už to určitě někde viděli a nebo si řeknou: „Ty brďo, vždyť on neumí ani mluvit.“ Musím se učit, že jsou různí lidé a já jako komediant hraju pro všechny. A ta ulice je úžasná v tom, že když někoho nezaujmeš, tak se sebere a odejde.

Potkal jste se na svých cestách světem s lidmi, kteří vidí divadlo stejně jako vy?

Potkal jsem spoustu herců a divadelních skupin a krásné na tom bylo právě to, že jsme byli rozdílní. Když se někdo nebo něco začne podobat, mám z toho trochu obavy. A také si čím dál víc uvědomuji, že ani vkus, ani estetické cítění není to nejdůležitější, co by mě mělo zajímat. Mám pár známých a vážím si jich, ale jejich divadlo nemusím. No vidíš, a zase jsem úspěšně odpověděl na něco jiného, než ses ptala. Správná odpověď tedy je: Nepotkal jsem se s podobným nebo stejným divadlem, ale viděl jsem spoustu lepších.

Mně dělá divadlo hrozně dobře – jak jsem říkal, je to pro mě doslova svátek. Ale na prvním místě je pro mě moje žena a děti. Chtěl bych říct Bůh, ale jsem asi hrozně špatný, když ho neumím milovat tak, jak bych si představoval. Vím, že bych svou rodinu kvůli divadlu nikdy neopustil. Ale zase bez divadla bych nebyl tím, kým jsem, protože kdybych byl elektrikář, tak bych asi nebyl tak šťastný a možná bych ani je neudělal tak šťastné.

Loutkář 1/2007, s. 35–37.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.