Zajíc, Vladimír: VIII. Festival Radosti v brněnském Divadle Radost 2006

Festival se uskutečnil během pěti dnů od 30. října do 3. listopadu. Nabídl celkem patnáct různých inscenací, přičemž na deset dopoledních určených především dětem a mládeži Brna byl vstup volný. Hrálo se jak na velké, tak na malé scéně a vždy před plným hledištěm. Představení uváděl Tomáš Slezák teatrologickým školením, v němž specifickým humorem, jemuž rozuměly všechny věkové kategorie, objasňoval jistá „nedůležitá“ fakta nutná pro chod divadla i představení.

Festival otevíral domácí soubor Loutkové divadlo Radost Brno pohádkou Zvířátka a loupežníci, kterou napsal, režíroval a hudbu složil umělecký šéf a ředitel Radosti Vlastimil Peška. Svižně dynamická maňásková groteska zahuštěná scénickou hudbou a písničkami je provedena výrazně tvarovanými loutkami a kulisy v plošné perspektivě umožňují rychlé proměny prostředí. Díky expresivnějšímu slovníku současné mládeže nabývají situace, ve kterých se střetávají domestikovaná zvířata a jejich dvounozí páni, životnější, tedy uvěřitelnější rozměr. Příběh je traktován v příjemném v nadhledu s prvky grotesky, přesto by neškodilo některé situace drobně pokrátit.

Jarmila Vlčková z Hradce Králové předvedla ve svém Divadle U staré herečky dávný severský příběh O statečné Hildě a pyšném Hakonovi, v němž Hilda putuje zemí a hledá Hakona, kterého za pyšné chování po zásluze potrestala čarodějnice. Zajímavá výprava usnadňuje herečce obrazné proměny prostředí a umožňuje ji bez problémů hrát více postav najednou, aniž by se ztratilo kouzlo pohádky. Problematické jsou písně často retardující děj a také přílišné používání hlasové deformace, která se jeví zbytečná a rozmělňující, neboť interpretka s minimem prostředků a hereckou invencí dokáže před námi stvořit napínavý příběh.

Pondělní večer patřil Divadlu Na Jezerce z Prahy a Mandragoře od Niccolò Machiavelliho. Nenásilný posun příběhu z XVI. století do poloviny století XX. výrazně přispěl k obtažení motivů postav a postižení negativních lidských vlastností. Herecké řešení situací je výtečné, především pak Radek Holub, který svou postavu frátera Timoteje v každé situaci osobnostně a plasticky tematizuje a poskytuje tak neopakovatelný zážitek.

Úterý spustilo Bratislavské bábkové divadlo ze Slovenska v režii Josefa Krofty na Začarované gajdy od Zory Vondráčkové a Josefa Krofty. Příběh vychází z Tylova Strakonického dudáka ovšem s tím rozdílem, že čarovný nástroj Švanda nezíská od matky Rosavy, ale od pekla. Vůbec celý svět divých žen je eliminován a pokoušení mamonem se celkem logicky – i vzhledem k trendům současné doby – přesouvá do sféry, kam dle pohádek patří. Nutno podtrhnout, že báchorečné motivy i aktuálnost páně Tyla jsou ve zvoleném posunu adekvátně nahrazeny a Švanda za penězi putuje skutečně celým světem, i když prostředími a způsobem cestování do jisté míry replikuje slavné představení DRAKu z konce let osmdesátých. Inscenaci výrazně posouvá scénografie, která nás díky mobilitě a projekci snadno provádí příběhem. Členěním na plátěné „obrazovky“ evokuje Švandův příběh jako by v přímém přenosu CNN a především komunikuje výraznými metaforami, kterými vrší významy a upřesňuje smysl situací. Problémem jsou dlouhé epické pasáže a plochy, kdy se pouze vypráví a nejedná – sem spadají i dlouhé a nijak humorné situace s překlady. Na řešení situací se výrazně podílí i hudba, která naopak humor vykazuje.

Loutkové divadlo Lublaň ze Slovinska nabídlo pohádku Kdo ušil Vidkovi košilku? od Eky Vogelnikové a Franka Levstika. Drobný příběh, ve kterém zvířátka pomohou chudému Vidkovi k nové košilce byl proveden marionetami na niti ve výrazně plastické iluzivní výpravě. Na jednu stranu jsme mohli vidět virtuózní animaci marionet, jaká se z našich krajů a luhů už skoro vytratila, na stranu druhou převaha verbálních informací držela představení při zemi. Loutky v jednání eliminovaly jazykovou bariéru, ale vše se verbálně ujasňovalo či spíše nadbytečně zahlcovalo informacemi.

Večer zahrálo Divadlo loutek Ostrava Stepující stonožku aneb REVUE V + W + J, kterou režíroval a scénář z písní a textů her a předscén Osvobozené divadla připravil Vlastimil Peška. Co se týče písní, provedení hudebního partu i jevištní vizualizace, tak ty byly excelentní. Samotný text a jeho inscenační podoba však zůstaly inspiračním zdrojům leccos dlužny. V žánru revue sice představení začalo, ale asi ve čtvrtině se začalo rozpadat na fragmenty což, soudím, nutno hlavně připsat příliš rozvolněnému, nezkázněnému hereckému provedení. Samotný text je poněkud útržkovitý a měl by daleko přesněji pracovat s původními zdroji – tím nemám na mysli citace, ale obsahové celky. Jiná věc je, že absentovalo herecké pohazování si s představami onen intelektový ping-pong – řečeno slovy V + W – takže smysl říkaného přečasto unikal.

Ze Srbska přijelo Divadlo pro děti Kragujevac s pohádkou H. Ch. Andersena Princezna na hrášku. Výprava inscenaci nasměrovala do času commedie dell´arte, k čemuž dále přispíval stylizovaný pohyb a hudební složka. Scénář byl pevně dán, avšak pantomimickými vtipy a lazzi se v tvarosloví i v animaci výrazně inspirovaly loutky-manekýni. Problematická byla loutka prince – jako jediná měla nohy a navíc nad zemí -, která byla po jevišti vláčena. Škoda, že se srbský soubor více nespolehl na esteticky stylizovaný tělesný projev s velkou komunikační úrovní a zahltil inscenaci množstvím textu. Tím se nejspíše stalo, že představení chvilkami působilo, jako by bylo za sklem.

Loutkové divadlo Radost Brno uvedlo O nezbedné kometě (divadelní Star Trek), kterou napsali Jan Mikota a Vlastimil Peška a režírovala Zoja Mikotová. Propojují se zde prostředky loutkového a činoherního divadla, vtipná počítačová animace a zcela nenásilné zapojení malých diváků do děje. Pozoruhodné je, že děti vstupují na jevišti (do řídícího velínu) samy za sebe i jako zástupci lidstva – jejich třída je pro ně celý svět. Za druhé díky jejich akci lze vůbec misi začít a potom v ní, ve výletu mezi hvězdami, pokračovat. Za třetí se jejich činnost neuděje jen tak, ale viditelně probíhá v čase a prostoru a navíc v zobrazovací rovině filmu-divadla. Tím se potvrzuje hra jako taková i divadelnost jako taková, která verifikuje jejich jednání jako reálné a současně obrazné. Tato dvojdomost je pro zážitek těch, kdo jej provádějí a pro ty, kdo se dívají, nejdůležitější ze všeho, protože byli u toho, prožili to, a vše se stalo jako a zároveň doopravdy.

Klicperovo divadlo z Hradce Králové a jeho Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany a Karla Sabiny v režii Vladimíra Morávka. O této inscenaci bylo mnohokrát referováno, avšak vzhledem k tomu, že festival probíhal na půdě loutkového divadla si dovolím podotknout, že dávná Prodanka hradeckého DRAKu tuto činoherní verzi dodnes přesahuje.

Naivní divadlo Liberec a Písmenková polívka aneb Dětská encyklopedie Jana Bolka. Představení anotací i expozicí slibovalo zajímavý divadelní zážitek, ale tento předpoklad naplnila jen obří moucha svým chováním, průběžným jednáním a snahou aspoň nějak nastolit situace, které veskrze absentovaly. Situace byly pouze nahozené – snad se měly rozvíjet improvizací či podle reakcí publika? – ale byly nevypointované a technické, nehledě na to, že ať dětské publikum říkalo či volalo cokoli, herci stejně vykonávali své a nijak na děti nereagovali, pouze jednou ukazovali a volali „Pšššt!“. Též rozvíjení asociací či metafor, slovních i vizuálních, na jednotlivá písmena (mechanicky se vynořující z hrnce včetně ruky – takže kouzlo mizelo) mělo výkyvy od pouhého a ne zrovna záživného statického povídání až po zajímavou kreaci loutek v malém otočném divadélku, které se však, umístěné v druhém plánu, povýtce ztrácelo. Inscenace prostě postrádá kompozici ve smyslu záměrně uspořádaných tematických složek díla v celek.

Studio dell´arte České Budějovice s Bajajou Stanislavy Kočvarové a Sylvy Malinkové i přes zvolněné tempo přineslo zcela opačný divadelní zážitek. Respektování dětského diváka a nepodbízivý dialog s ním, pointování situací, obraznost vycházející z animace loutek a herecké zprostředkování nadhledu a komentáře k dění včetně dramaticky zakomponovaného přímého čtení pohádky z knížky. Široké spektrum humoru, který nebyl samoúčelný, ale vždy se vztahoval k situacím.

Loutkové divadlo Radost Brno a jeho Lumpacivagabundus aneb Rozverný trojlístek – sepsali Johann Nepomuk Nestroy a Vlastimil Peška, který kus též režíroval. Inscenace je vystavěna v duchu lidového divadla, nepodbízivé smíchové kultury, která nevtipkuje za každou cenu, ale jemně a zároveň drsně brnká na společenské milieu a především na člověčinu v jednom každém z nás. Principem jsou jasné významové přechody od psychologicko-realistického zachycení postavy ke stylizaci typu, přičemž herci i režie oba vyjadřovací prostředky lehce a snadno proměňují podle potřeby k vyjádření tématu, k provedení příběhu, anebo k vybudování gagů vedoucích k výbuchům smíchu v hledišti, ke katarzi patřící k lidovému divadlu. Nastolený princip, že vše je jenom jako, zde není pomůckou, berličkou, výmluvou, ale elegantním mostem mezi Nestroyem a Peškou, mezi tehdy a dnes, a jasně z něho vyplývá, že jako lidé jsme stále stejní. Výprava jde zvoleným hereckým prostředkům naproti takže scénografie a princip hraní se doplňují. Nelze samozřejmě pominout vysokou úroveň hudební a pěvecké stránky představení, kde parafráze i parodizace hudebních žánrů v manýře zpěvu, pohybu a gest téhle komedii více než sluší.

Divadlo Alfa Plzeň přivezlo Tři mušketýry dle Alexandra Dumase staršího. Motto „Všichni za jednoho a jeden za všechny“ je nutné v tomto představení vztáhnout nejen na notoricky známý příběh, ale na celý ansámbl, který tento slavný román převedl do dravé maňáskové noir grotesky beroucí dech. Inscenace je komponována principem obrazně rozvinutých klipů a kromě prvků rakvičkárny se přihlašuje k filmovým postupům němé grotesky (kardinál Richelieu atp.): to znamená jiskrné a jiskřící oblouky situací, významové komické zkratky, gagy, dravá rychlost vyprávění a většinou „nepatřičně“ ozvláštněné situace: krysy, špionážní systém kardinála, Buckingham nedává ples, ale mistr Kopecký mu hraje anglickou rakvičkárnu Punch & Judy a mnohé další. K tomu přidejme výraznou metaforičnost, několik významově používaných hracích plánů ve vestavěném divadle a živou hudbu v plánu prvním. Téma boje, intrik, lásky a přátelství je hudebně umocňováno, přičemž velký podíl na tom mají texty písní od Blanky Josephové-Luňákové, které jsou další dramatickou osobou ve smyslu introvertního zážitku a dramatickým činitelem extrovertním, komentujícím, vyprávějícím.

Divadlo Paravánek Brno – Kateřina Rakovčíková a Pavel Putna – nabídlo nejmenším diváků pohádku O Palečkovi. Poctivě udělaná inscenace vyprávějící přes rozličné typy loutek příběh malého hrdiny Palečka stojí na otevřené komunikaci s publikem. Vytknout lze jistou rozvláčnost situací a nepropracovanost některých prostředků. Je evidentní, že při přípravě nescházely nápady, ale absentovaly „cizí oči“, které by upřesnily použité vizuální i verbální prvky: tu přidaly, tu ubraly.

Festivalový týden uzavíralo Divadlo Drak z Hradce Králové inscenací Tajný deník Adriana Molea dle Sue Towsendové, který pro divadlo zdramatizovala Shelag Delaney patřící do slavné anglické divadelní éry Angry Young Men. Základním principem inscenace je paradox vycházející z pohledu na svět dospělých, na jejich problémy osobní i pracovní, skrze oči a mysl třináctiletého dospívajícího chlapce. A nejen to, on sám ve své věkové kategorii prožívá podobné existenciální problémy, načež vzájemné propojení těchto rovin a jejich komentování vyvolává jak humorný nadhled nad naším bytím, tak i uvědomění si, co je důležité a co ne, na což v běžném běhu života zapomínáme. Soudím, že v tomto provedení přesahuje divadelní zpracování DRAKu slavnou literární předlohu. Jediné, co lze ještě dodat, je to, že animace psů je absolutní ve své podstatě. Tím míním nejen to, že psi byli jako „živí“, ale byli živí především tím, že v jejich projevu byla kromě psí inteligence zahrnuta i představa nás lidí, jak se psi chovají, jak nám rozumí, prostě onen vzácný vztah mezi člověkem a individualitou domestikovaného zvířete!

Toto představení bylo více než důstojným zakončením brněnského divadelního festivalu a nezbývá než se těšit, jaký program nám Divadlo Radost za dva roky nabídne.

Loutkář 6/2006, s. 273–274.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.