Bábkarská Bystrica Tour 2018

Středa, Jiří: Žil jsem krásný život

… Vytýčit život osobností v bodech, jak to dělají internetové životopisné stránky pro maturanty, je vlastně způsob jak se o člověku nic nedozvědět. Všechna zákoutí života, chvíle na výsluní, prožitá radost i bolest, lásky, fyzické a duševní, ty ke krásným předmětům a boží přírodě, touhy a sny, uzavřená i rozkmotřená přátelství, lenošení i porce práce, to všechno patří k životnímu běhu. Když hrdina příběhu mlčí a s větším zaujetím naslouchá druhým, než aby sám předal, co zažil, nastoupí fikce, sestavená z existujících střípků životních příběhu, doplněná o zlomky událostí, které sesbíráme v krajině fantazie a sestavujeme, či lépe: doplňujeme mozaiku hrdinova příběhu…

Setkání Erika Kolára s Uměleckou loutkovou scénou Liběny Odstrčilové v roce 1919

… Se souhlasem rodičů se studenti vypravili hned následující sobotu na Václavské náměstí do paláce Adria. Tam se konalo představení, o kterém již před časem hovořil rada Sojka s básníkem Maškou, „Začarovaný les“ Zdenka Schmoranze.

Loutkové divadlo, které stálo uprostřed malého jeviště, bylo podobné tomu, jež měli ve svém pokoji Sojkovi. Stálo tam se staženou oponkou, nic jej z boku nevykrývalo. To samo o sobě vyvolávalo sugestivní dojem. V sále to hučelo jako v úle. Dětiček přišlo požehnaně. Pak z boku jeviště zazněl zvonek a klinkal tak dlouho, až se celý sál zklidnil. Zleva přišel na scénu muzikant a usadil se s violoncellem na připravenou židli. Pak na jeviště vstoupila mladá dáma v přiléhavých šatech, s účesem, který teď mladé ženy s oblibou nosily. Říkalo se mu bubikopf. Prostě: slušivé krátké, skoro chlapecké, zastřižení vlasů s vlnou nad pravým okem. Byla opravdu krásná, štíhlá a vysoká. To tři studentíci nemohli rozhodně přehlédnout. Všichni se na sebe vzájemně podívali, jako by chtěli, každý po svém, vyjádřit obdiv k té krásné herečce. Vždyť ji také bylo devětadvacet let, a na takové ženy, víc než na své vrstevnice, chlapci jejich věku hledí s obdivem a zdají se jim v prvních erotických snech. Ovšem o tom jim už slečna Liběna nedovolila dál přemítat. Poodešla za loutkové jeviště, kde přes sebe přehodila dlouhý, splývající plášť a podivně shrbená, v rukou držíc malý stoleček s měděným kotlíkem, se došourala před loutkové divadélko. Violoncellista hrál dramatickou melodii. Nástroj vydával hluboké, dlouhé tóny. Teď slečna Liběna, poodhrnula plášť a zvolna roztáhla paže. Stejně hlubokým sametovým hlasem jako violoncello, začala recitovat vstupní monolog dobrého čaroděje. Z kotlíku na malém stolku se valil dým, který ji zcela zakryl. Skloněná, cosi vkládala a míchala v kotlíku.

Z dávných let volám zpět

tebe, stará báje, na náš svět!

Zjev se zase v čisté kráse,

volám tě, zjev se zas.

Vdechni duši slovem svým

opět loutkám dřevěným,

odhal taje, oživ stíny,

v klubko zapleť taškařiny

kouzelným svým uměním!

Vzhůru k sobě zvedni nás

nad shon, život, místo, čas,

veď nás na mžik v mládí zpátky,

veď nás – do pohádky.

Sál ani nedýchal. Jen pár dětí v prvních řadách se trochu z toho kotlíkového dýmu zakuckalo, ale dál hleděly s vyvalenýma očima na jeviště. A najednou v tom dýmu odhodila herečka plášť a rázem se proměnila v krásnou paní Pohádku.

Jsem pohádka –

Svou mocí blízké oddaluji

a vzdálené zas přibližují,

sen naplňuji životem

a život snem,

skutečnost pojím s tajemnem -

Každého zaskočila ta náhlá proměna, navíc podpořená doslova rozezpívaným violoncellem. Hlas zněl jako pohlazení, něžné vybídnutí, pobídka následovat cestu do pohádky. To již slečna Liběna přecházela za loutkové divadlo a zvolna rozevíraná opona diváky uvedla do lesa. Tam v přítmí se potkal Vašek s Kašpárkem, které později víla přemluví, aby ji pomohli nalézt ztracenou dceru, unesenou zlým čarodějem. Ti divadlamilovní diváci klasického gymnázia si víc než pohádky samé všímali herečky, která hned hrála Vaška, Kašpárka, hned zas vílu, čaroděje a jeho výra, princeznu i draka. Loutky se v rukou slečny Liběny střídaly a s každou dokázala znamenitě zahrát jednotlivé postavy s takovou dokonalostí, že ani všeteční studenti neměli důvod těm dřevěným aktérů cokoliv vytknout.

Samotný příběh velice blízce připomínal donedávna nenaplněnou touhu po svobodě, vymanění se z cizí nadvlády. Jak by řekl pan profesor Smrčka: „krásná to alegorie, prodchnutá láskou“.

Na té loutkové hře bylo udivující jak se s dějem pohádkového příběhu sžívají ti nejmenší diváci stejně jako dospělí. Na závěr nebral potlesk konce. Slečna Liběna se vracela na předscénu s úsměvem a lehkou poklonou děkovala velkým i malým divákům. Snad desetkrát se musela vrátit a přinášela sebou malé loutky, hrdiny Začarovaného lesa.

Chlapci stáli opřeni o stěnu za poslední řadou a čekali, až se ti malí diváci vybatolí ven. Drželi se rodičů za ruku a nepřestávali se otáčet k jevišti, kde teď už stálo zase jen to loutkové divadélko se staženou oponou. Cellista ukládal svůj nástroj do futrálu a nějaký pán se chystal odklidit divadélko. Najednou se za závěsy uprostřed jeviště objevila slečna Liběna Odstrčilová. Lehce pokynula Vašíkovi a zvala ho na jeviště.

„Jen pojď, Vašíku, a kamarády vezmi sebou,“ polohlasně oslovila stojící studenty. „Jsem ráda, že tě vidím.“

Jakkoliv byl Václav výmluvný a mnohem ostřílenější než jeho mladší kamarádi, navíc slečnu Liběnu dobře znal, byl najednou plný rozpaků. Snad se i trochu styděl.

„Škoda, že jsi nebyl na premiéře ve škole u svatého Vojtěcha. Tam by se vám to mé představení rozhodně víc líbilo. Hrála jsem to pro dospělé. Vždyť tam byla i moje paní profesorka Hübnerová, náš divadelní ředitel, pan Gustav Schmoranz a plno mých divadelních kolegů. Vy už jste také přece páni studenti,“ srdečně se zasmála „A to mně ani ty fešáky nepředstavíš?“ dál žertovala.

„Promiňte,“ vyhrkl ze sebe Vašek, „to jsou mojí mladší spolužáci. Oba milují divadlo. Romuald Kučera a Erik Kolár.“

„Kolár, Kolár, nejste-li, mladý muži, z rodiny těch mých starších divadelních kolegů Kolárů?“

„Nikoliv, milostivá. Tatínek má také rád divadlo, ale ty pány Koláry znám jen z divadelních programů a z tatínkova vyprávění.“

„Výrazná tvář. Mohl byste být dobrý herec, Koláre. No, měl byste to zkusit.“

„Však se už ani dočkat nemohu. V kvartě budu hrát u našeho pana profesora Smrčky ve školním ansámblu. Vašík už je jeho členem,“ rozechvěle sděloval Erik.

„Copak Vašík, to je už zkušený herec. Herec s loutkou. Však jsme se často potkávali v Umělecké výchově, když ještě hrávala v Národním domě na Vinohradech. A co mi řeknete o mém představení?“

Chlapci se po sobě znovu podívali a vzájemně spoléhali, že ten druhý začne. Václav Sojka přece jen prokázal, jako starší kvartán, dostatek odvahy.

„Myslím, že je to krásně napsaná hra. Rozhodně se bude často hrát. Loutkáři na takové hry čekají. Překrásný jazyk a děj je jako z pokladnice našich pohádek. A přece zcela nový.“

„Počkej, počkej, Vašíku,“ jemně ho zarazila slečna Liběna, „nemusíš všechno chválit. Chtěla jsem jen vědět, jak to představení působilo na vás, na studenty. Nepřišlo vám směšné, že hraji všechny role?“

„To bylo právě moc krásné,“ připojil Erik, „vy jste ty postavy hrála tak opravdově, že nikoho nemohlo ani napadnout, že čaroděje, Honzu a Kašpárka hraje žena.“

„Umíte s těmi panáčky na drátcích hrát, jako by to byli lidé,“ osmělil se taky Romuald.

„Ano, loutka má neobyčejné kouzlo,“ poznamenala slečna Liběna.

„To jistě má, ale tady, tady to bylo především velké herectví, kterým jste těm dřevěným loutkám propůjčila život,“ pronesl Václav a moc mu záleželo na tom, aby to neznělo jako pochlebování.

„Všem vám moc děkuji,“ pohladila slečna Liběna Václava, „potěšilo mě už jen to, že jste přišli, ale to co jste mi řekli, je velká odměna za představení. Moc vám děkuji. A teď se pojďte podívat na to moje malinkaté jeviště, než ho pan inženýr Kopenec uklidí.“

Chlapci šli za slečnou Liběnou velice ochotně, nejenom že si chtěli prohlédnout divadélko, ale cítili se ve společnosti velké herečky Národního divadla jako v ten nejsvátečnější den.

Nestačili se divit. Divadlo bylo tak dovedně udělané, že zde téměř nechybělo nic, co činí divadlo divadlem. Boční kulisy stačilo jen protočit a změnila se scéna, všude byly malé reflektorky, táhla, uprostřed otočná podlaha.

„To divadlo mi postavil tady pan inženýr Kopenec. Bez jeho pomoci by představení tak dobře nedopadlo. Dekorace udělal náš pan šéf výpravy, Karel Štapfer,“ vysvětlovala slečna Liběna.

„Hned jsem poznal, že to není kupované divadlo, jako to naše,“ poznamenal Vašek a prohlížel si scénu ze všech stran.

„Jenom neříkej! U Sojků se hraje znamenité divadlo,“ odpověděla mu na to slečna Liběna.

Snad by tam vydrželi poslouchat slečnu Liběnu dlouho do noci, ale ona spěchala do Národního divadla na představení.

„Dneska hrajeme u nás v kapličce Čechova, Višňový sad. Doufám, že mě tam taky někdy navštívíte. Ráda zas uslyším tak pěknou poklonu od pánů studentů“ smála se a každému mládenci podala ruku. Pak ještě zavolala na jednoho z pánů, kteří pomáhali uklízet scénu. „Otíčku, přineste mi moji kabelku!“ A když ji přinesl, vytáhla tři krásné pohlednicové fotografie. Na jedné byla v roli Gazdiny roby, na druhé jako Alena z Vrchlického hry Noc na Karlštejně a na třetí jako Helena ze Snu noci svatojánské.

„Pro každého v jiné roli,“ vzala plnicí pero a každému napsala několik slov věnování. Pak už stejně krásným krokem, jako když vstupovala na scénu, rychle odcházela chodbou a ještě jim stačila zamávat…

Ze studijního pobytu Erika Kolára v Paříži 1924 – 1925

Dostat se na některá divadelní představení bylo stejně obtížné, jako v Seině vyrýžovat gram zlata. Odeon a Comédie Française byly nedobytné stejně jako dávno rozprášená Bastila. Sára měla známého rekvizitáře v Grand Guignolu, v malém divadle na Pigalle, rue Chaptal. Erik se nejprve domníval, že jde o francouzské maňáskové divadlo, které vzniklo podle populární postavičky, o které často vyprávěl Vašek Sojka, jenž také hry s Guignolem překládal, i když v nich pak místo francouzského Guignola vystupoval Kašpárek. Snad jen proto, že Guignol z Lyonu byl velký tlučhuba, pro ránu nechodil daleko a především měl mimořádnou popularitu, se dostal do názvu tohoto nejmenšího pařížského divadla. Hledat však jakoukoliv jinou spojitost s loutkovým divadlem, to by byla velká zmýlená. Divadélko pro tři sta diváků na konci slepé uličky koupil roku 1897 Oskar Metenier, který měl pro netradiční divadlo ty nejlepší předpoklady. Byl dramatik, ale inspiraci hledal ve službách policie, kde mu byla přidělena funkce posledního společníka zločinců odsouzených na smrt. Hrdiny jeho představení se tak stali vyvrhelové pařížských ulic – tuláci, prostitutky, podivné existence. Dialogy vedl ve slangu této spodiny. To sice vyvolalo u cenzury značnou nevoli, ale měl přijít obrat k ještě něčemu horším. Max Mauerey, poměrně zkušený divadelník, ale zcela neznámý v uměleckých kruzích, z divadélka udělal Dům hrůzy. Úspěch představení se měřil počtem diváků, kteří během produkce omdleli. Strach a děs se zde střídal v nepřeberném spektru variací. Duševní choroby, smrtelné nákazy, vychovatelka škrtící děti, mrtvoly na jevišti. Vynalézavost producentů a zvědavost diváků jen rostla. Efekty byly stále dokonalejší. Mezi speciality Grand Guignolu patřilo vypíchnutí oční bulvy trvající několik minut, stejně tak skalpování, znásilňování, čtvrcení lidského těla chirurgickým náčiním. Na druhé straně je nutné dodat, že slabší nátury, kterým způsobilo představení mdloby nebo srdeční slabost, byly ihned na místě předány do péče divadelního lékaře.

Ještě když Sára vedla Erika z divadla, značně pobledlého a zesláblého tím nečekaným divadelním šokem, ujišťovala ho, že takovou možnost návštěvy představení v Grand Guignolu má jen malé množství Pařížanů.

„Raději bych patřil mezi ty chudáky, kterým bylo tohle představení odepřeno,“ vypravil ze sebe Erik a opřel se o nejbližší pouliční lampu.

„Pojď, půjdem to vydýchat na Sacre Coeur.“

„Snad někam na hřbitov, abych hned nenarazil na živou společnost.“

„To není špatný nápad, půjdeme na Cimetiére du Montparnasse. Leží tam tvůj oblíbený Stendhal, snad přijdeš na jiné myšlenky.“

Jakkoliv to znělo poněkud morbidně, myslela to Sára zcela upřímně. Ráda se toulala mezi hrobkami se sochařskou výzdobou, stejně jako mezi prostými hroby na Pére Lachaise. Hřbitov na Montparnassu byl ovšem mnohem blíž. Cestou je zastavovaly květinářky a škemraly, aby Erik koupil slečně kytičku. Té třetí neodolal. Koupil hned dvě.

„Proč vyhazuješ, studente, peníze za květiny? A hned dva svazky?“

„Jednu položím Stendhalovi na hrob, druhou tobě k nohám.“

„Snad ne z lásky?“

Erik to dál nekomentoval. Loudali se uličkami směrem vzhůru, až došli ke hřbitovu, jenž protínala Rue Emil Richard. Postupně se dostali k hrobům Guy de Maupassanta, Charlese Baudelaira, Camille Saint Saense, až došli k hrobu, na kterém byl nápis: „Zde leží Arrigo Beyle, Miláňan, psal, miloval, žil.“ Tedy Arrigo Beylovi, uměleckým jménem Stendhal, položil Erik malou kytičku.

„Nevím, proč někomu nahání hřbitov hrůzu. Není to sice místo mých obvyklých procházek, ale návštěva těchto míst je rozhodně mnohem povzbudivější, než ty dvě hodiny v Grand Guinol.“

„Mohli bychom se ještě zastavit v hospodě u Mrtvé krysy. Touhle dobou tam nebývá mnoho štamgastů. Dáme si štamprličku zakázaného.“

„Čeho zakázaného?“

„Le Fée Verte!“

„Le Fée… le Fée… Zelený smutek?

“Fait ne!„ opravila Sára Erika, “Le Fée.„

Pak z jejího tanečního projevu pochopil, že nejde o smutek, ale o vílu. O zelenou vílu. Ale ani tak mu nebylo jasné, o co vlastně jde.

Ne, že by u té Mrtvé krysy, kam jej tak odhodlaně táhla, bylo zrovna prázdno, ale Sára se protlačila k volnému stolu. Jako by ho měla předem zamluvený. Stoly byly odděleny boxy, takže jeden na druhého neviděl. Což se záhy ukázalo být výhodou. Sklepník se k Sáře naklonil a ona mu něco pošeptala do ucha. Rozhodně se ti dva už několikrát v téhle hospodě potkali. Sklepník téměř obratem přinesl čajový servis. Konvici a dva čajové šálky.

“Proboha, proč s tím děláš takové tajemství? U nás také pijeme bylinky. Při nachlazení, aby ti odlehlo na prsou.„

To Sáru hrozně rozesmálo. “Ty jsi geniální. Ovšem, že to jsou bylinky. A jedna nejdůležitější. Pelyněk!„

“Ale ten je hrozně hořký.„

“V Paříži, studente, není nic hořkého. Hořké bylo jen to dnešní divadelní zklamání. A votre santé!„

Erikovi připadalo trochu komické, pozdvihovat čajový šálek, ale udělal to, co dělala i Sára. Polknutí očekávaného bylinného čaje bylo ovšem mnohem netradičnější. Doslova mu vyhrkly slzy.

“Co to pijeme?„

“Říkala jsem, že Le Fée Verte. Někteří to ovšem nazývají Zeleným nebezpečím.„

“To je mnohem příhodnější pojmenovaní.„

“Za chvíli se budeš cítit jako v zeleném ráji. Tenhle destilát je silně halucinogenní. Ještě nic necítíš?„

“Jak se ten hrozný destilát jmenuje?„

“Absint. Jeho podávaní je protizákonné a popíjení krajně nebezpečné. Tak se, prosím tě, tvař jako když piješ ten váš čaj na prsa. A votre sante!„

Vůbec se neodvážil podívat do té čajové konvice. Byla asi půllitrová. Teď jen přemýšlel, jaké množství této tekutiny je smrtelné a kolik toho musí vypít, aby dostal halucinace. Sára začínala mít výrazný náskok. Ještě jeden šálek a jen obtížně budeme policii vysvětlovat, když je to ilegální, že pijeme hořký čaj. Jen z obavy, aby Sára nezkonzumovala celou konvici, nechal si ještě nalít. Při třetím šálku, nikdy nebyl zdaleka plný, cítil, že obraz místnosti se trochu rozostřuje, byl ochoten tvrdit, že sklepník, který je přišel zinkasovat, k nim kráčí vzduchem.

“Není to krásné?„ vzala Erika za ruku a už zase pluli kolem hostů, kteří jim připadali jako rozsvícené lampiony.

“Vidíš ten měsíc?„

“Ne. To, co vidíš, je loď Kryštofa Kolumba, pluje pro indické koření. Anýz, fenykl, pelyněk, koriandr, anýz, fenikl, pelyněk, koriandr…„ rytmicky vyjmenovával koření, jehož éterické oleje byly přísadou zeleného absintu.

“Víš, studente, jak se latinsky řekne pelyněk?„

“Artemisia Absinthium. To přece byla bohyně lovu. Vzhůru na lov!„

A tak šli Paříží a bohyně lovu a plodnosti jim prošlapávala cestu do jejich ulice Růží. Nebyli opilí, ale omámení. Ta trocha absintu spíš provokovala, než aby svým složením halucinogenních látek vyvolala nekontrovatelný stav. Oba jen trochu zvláčněli a potřebovali se jeden druhého dotýkat, opírat se navzájem.

Erik Kolár v letech 1924 – 1925 absolvoval v Paříži roční kurz francouzštiny a francouzské literatury na Aliance Francoise.

Erik Kolár zkouší v Umělecké výchově hru Karla Maška Fa Presto “Pohádkový zákon„ (1932)

Už první čtené zkoušky “Pohádkového zákona„ znamenaly pro větší část souboru markantní změnu. Ne snad, že by zdejší režiséři, zvláště pak rada Sojka, podceňovali tuto fázi zkoušení (zejména on byl pedant na jevištní řeč), ale přece jen nikdo z nich nešel tak do hloubky charakterů postav, jak to činil Erik. Herci Studentské scény už jeho důkladnost znali. Velké překvapení bylo pro vodiče, že vyžaduje i od nich dokonalou znalost textu. Nemluvě o tom, že požadoval, aby byli všichni na čtených zkouškách přítomni. A to rozebíral větu po větě. Nešlo mu o to nějak větu vyslovit, barevně ozdobit, trval na jejím hlubším smyslu. Vždyť člověk v běžné debatě také nevysloví všechno, co právě v tu chvíli má na mysli. A přesto musí každá holá větička prozradit stav mysli. Všechno bylo ještě komplikované Maškovou ironií. Postavy jsou karikovány nikoliv jen svým výtvarným vzhledem, ale především tím jak se projevují. Nebylo divů, že strávili na jednom výstupu třeba i jednu celou zkoušku. Erik se bránil tomu, aby mu herci hned nabízeli hotový charakter, chtěl je přimět hledat, postupně charakter formovat. Od stolu odcházeli po čtrnácti dnech. Ale kdyby v tuto chvíli šli s “Pohádkovým zákonem„ rovnou do své rozhlasové relace, nebyl by to jen čtený text. To už by byla rozhlasová hra, které se v tu dobu v Radiožurnálu také vysílaly.

Samozřejmě, že jeho kolegové ze Studentské scény oživili starou říkánku od Vaška Sojky, který si tehdy, bylo to někdy v roce 1924, z Erika dobrosrdečně utahoval: “Erik Kolár, režisér je skvělý, scénu na čtverečky dělí.„ Pak následovalo, že po těch čtverečcích herce posouvá jako šachové figurky. Je skutečně pravdou, že každý výstup měl řádně zakreslený. Věděl předem odkud která postava přijde, kde se zastaví a kam odejde. To byl takový grafikon pohybů. Byl důležitý a přehledný. Každý pohyb měl svůj důvod. Stejně jako slovní projev. Zvedla-li loutka ruku, muselo to přijít vždy ve stejném okamžiku a ne, že by to dnes zahrál tak a zítra jinak. A to bylo ouvej!

“Je to tak důležité, jak se otočím?„ otázala se Lea. Na vodičské lávce byla převážně děvčata a tak Erik vždycky volil jemný a trpělivý vysvětlující způsob.

“Ovšem, Leuško. Ten Sedmihlásek je ti z duše protivný a přesto, že se mu snažíš odpovědět co nejuctivěji, právě v tom otočení vyjádříš pohrdání s jeho verši: ’V naší říši mají básníci úplnou svobodu nadšení a proto promíjíme.’ A teď se odvrátí, zatímco ten vlezdoprdelka zůstává a řekne: ’Och!’ V tu chvíli se na něj princezna výhružně, Leničko, výhružně otočí a řekne: ’Nuže – co ještě?’ Rozumíme si?„

“Ano, pane režisére.„

Ale to, co Erik po loutkohercích vyžadoval, nebylo jen v pohybu, který vychází z přirozené gestikulace člověka. Potřeboval souhlasně s emocemi postav tuto přirozenou schopnost člověka porušit. Vždyť šlo také o loutky, proč by se v určitých okamžicích nemohly pohybovat ve vzduchu bez přitažlivosti zemské. Královské dámy omdlí. Proč udělat – bác? Lehce nadskočí a zvolna se položí do prostoru. Stejně tak je možné chodit, vyžaduje-li to situace, po rukách. I nadšení vás nadnáší. Spěcháte-li vstříc milované bytosti, může to být “skokem deset mil„. Starším kolegům to trvalo poměrně déle, než přijali tuto poněkud expresivní metodu.

Jednání loutek pak skvěle doplňovaly různě prokomponované zvuky. Činely, různá chrastítka, píšťalky, drnkací nástroje. Tento bohatý “orchestr„ obsluhoval Adolf Glasspiegel. Znamenité byly i písničky, které doprovázel na klavír. Měly náznaky tanga a foxů a k tomu měl Glasspiegel neobyčejně blízko.

“Panstvo, je čtvrt na dvanáct. Ta vaše pimprlata už dávno chtějí spát a vy je furt taháte sem a tam„ postavil se na konci sálu pan školník Kulhánek a rázně panu režisérovi chtěl připomenout, že by měl skončit.

“Ještě pět minut, pane Kulhánek„, žadonil Erik.

“Heleďte, já těch vašich pět minut už znám. Za chvíli přijde žactvo do vyučování a vy my tu bude ještě strašit. Končíme a basta fidli!"

To nebyl ojedinělý případ. Když Erik usedl k režisérskému pultíku, v dubnu ještě zachumlaný do zimníku, chráněn naraženým kloboukem přes uši proti chladu, nevěděl o světě.

Zdaleka to nebylo běžných deset zkoušek, nestačilo ani dvacet, to byli teprve v polovině. Erik byl spokojený až po devětačtyřicáté zkoušce. To historie loutkové scény Umělecké výchovy nepamatuje a naše amatérské loutkářství jako celek už vůbec ne. Imponující bylo, že soubor příliš nereptal. Erik byl pro ně autoritou; věřili, že z jeho poctivé přípravy nemůže vzejít inscenace, která by se s diváky míjela. Erik teď napjatě čekal. Nikoliv zda se prosadí jako režisér této scény, netoužil po nějakém oslavování, jen ho zajímalo, zda si kritika povšimne snahy posunout touto inscenací poněkud konzervativní loutkářství ke tvaru moderního divadla.

Loutkář 6/2006, s. 260.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.