Bábkarská Bystrica Tour 2018

Malíková, Nina: Bábkarský jarmark aneb Bábkarská Bystrica 2006

V Banské Bystrici, poté co po zdlouhavé cestě z Prahy dorazím na dnešní působiště loutkového divadla do krásné secesní vily Dominiky na Skuteckého ulici (ano, tam, kam se musely vměstnat dílny, administrativa, architektem při rekonstrukci ještě vykouzlené minicafé, šatnička a obnovená zimní zahrada, ale především sálek, ve kterém se hraje), pravidelně mě přepadá nostalgie.

Ti, kteří do Banské Bystrice jezdili před rokem 1989 na pověstné přehlídky (tehdy jen národní a s nepsaným pravidlem české účasti většinou vítěze ze Skupovy Plzně) vzpomínají na rozlehlou budovu s normálně kapacitním hledištěm, pro niž byla tato vila „jen“ administrativní budovou. Ostatně i první ročníky porevoluční Bábkárske Bystrice se ještě odehrávaly na tomto místě, které posléze padlo za oběť restitučním nárokům.

Dnes je tedy vila Dominika útočištěm „Mezinárodního festivalu bábkových divadel v konfrontaci s bábkovým divadlem v strednej Europe a vybranými súbormi světa“(tak zní celý oficiální název festivalu) už pěknou řádku let. A protože malý sálek, do kterého se kupodivu vejdou komorní i náročnější inscenace Bábkového divadla na Rozcestí, nemůže vyhovovat všem (nebo spíše většině) přizvaných hostujících souborů, odbývá se festivalový program i v budově místní Státní opery, v Domě kultury a v posledních ročnících i ve velkém cirkusovém šapitó přímo pod památníkem Slovenského národního povstání. Nejinak tomu bylo i letos a nešlo jen o vyřešení technických požadavků hostujících divadel. Bohatě nabitý program prostě nutně vyžadoval i množství hracích prostorů využívaných od časného rána do hlubokých nočních hodin.

Festival, který se konal v nádherném počasí pravého babího léta od 8. 9. – 12. 9. představil 21 divadelních souborů v 46 představeních pro děti a dospělé. Soutěžních bylo 14 a hned na úvod mohu říci, že některá mimosoutěžní představení byla zajímavější a podnětnějších než ta, která aspirovala na oficiální ocenění. Kromě masivní francouzské divadelní „invaze“ z Burgundska patřil festival především zemím Visegrádské čtyřky: Polsku, Maďarsku, Česku a samozřejmě hostitelskému Slovensku.

Jakousi ouverturou celého festivalu byla vernisáž výstavy uspořádané ze sbírek chrudimského Muzea loutkářských kultur „Dvě století s českými loutkami“, která se po celou dobu festivalu těšila zasloužené pozornosti festivalových hostí i bánskobystričanů. Historické loutky i loutky ze současných inscenací českých profesionálních i amatérských loutkových divadel zaplnila dvě patra Státní galerie na čestném místě v centru města. I v tomto ohledu měli organizátoři festivalu šťastnou ruku. Zapojili totiž řadu festivalových akcí (včetně zmíněné výstavy) do souběžně probíhajícího tradičního Radvanského jarmarku, který kulminoval v prvních festivalových dnech a do centra města přitáhl stovky lidí z Banské Bystrice i okolí.

Festival – den první

Vlastní festival zahájila soutěžní one man show Norberta Nédera (Ládafia Bábczinház, Biatorbágy – Maďarsko) Dlouhý, Široký a Bystrozraký hraná v plenéru přímo před Státní galerií. Ti, kteří znají populární českou pohádku o třech chlapících s podivuhodnými vlastnostmi, princeznou a čarodějem, zde po pár zmatených minutách identifikovali spíše pohádku Obušku, z pytle ven!. Podstatnou výtkou je, že Nédera hrajícího s obrovskou vervou na pražícím slunci nepodpořilo ve větší míře aspoň orientační tlumočení, a tak se řadě vtipů komentujících vděčné pohádkové situace smál jen reprezentant Maďarska v porotě – Szilard Boraros. Škoda, herec pracoval s krásnými řezbovanými nekolorovanými loutkami, důvtipnou scénou s maličkou točnou, pokusil se silou své herecké osobnosti zapojit jako figuranty pohádky i lidi z publika, ale marná sláva – hra v plenéru má své zákony a nutný kontakt pro takové tržištní vystoupení zde nebyl. Zbyl jen dobrý dojem z výpravy, neohroženého herectví a dobrého živého hudebního doprovodu (K.Bálint) využívajícího různých historických folklorních hudebních nástrojů.

O inscenaci Lorcovy Krvavé svatby posluchačů VŠMU z Bratislavy se v Loutkáři už psalo (Loutkář 4/06 str.157). Pohotové využití obnaženého jeviště Státní opery jako prostoru pro komorní představení hrané herci a loutkami-manekýny však představilo další možnosti této inscenace. Tmavé kostýmy a loutky- dvojníci, které mají herci připevněné na těle (jde o jakousi variantu krosnových loutek, ale tentokráte navlékaných zepředu), v něčem připomínaly Kantorovu Mrtvou třídu. V první třetině představení se pracuje hodně s bílou „tváří“ loutek a zejména jejich naddimenzovanými, bílými, až lidsky upracovanými rukami. Akcent se však postupně z loutky přesouvá na herce, kteří si své dvojníky z vlastního těla svlékají, aby se jich nakonec zbavili úplně a pohodili je jako nepotřebné panáky. Konec představení je pak ryze činoherní. Hudba i písně jsou napojené spíše slovenským než španělským folklorem, Španělsko se zde připomene jen ve významotvorném tangu a rytmickém podupávání, které se u figury Matky mění až v obřadný válečnický tanec. Na rozdíl od jiných inscenací tohoto textu zde nejde o drama vášní, ale nejspíš ze všeho o přehlídku zbabraných životů a nechtěných ženských osudů. I když v celku zajímavé inscenace zarazí poněkud nepatřiční vpád plebejců -„technikářů“ likvidujících nejen spoušť po právě dokonané tragédii, ale nechtěně i pracně zbudovanou atmosféru představení, výsledný dojem zůstává silný. Je to díky dobrém živému hudebnímu doprovodu sledujícímu rytmus představení, zajímavému výtvarnému řešení i vnitřně zaujatým hereckým výkonům.

Bohatou nálož zážitků prvního dne festivalu rozmnožila činoherní inscenace Ivanova Slovenského komorního divadla z Martina. Stručná charakteristika inscenace uvedená v programu –„ od 15 let, činoherné, s prvkami bábkového a černého divadla, nesoutěžní“ nelhala. V ambiciozním, převýznamovaném představení byly duševní stavy titulní figury doprovázeny jeho loutkovým alter egem – naddimenzovaným panákem vedeným třemi herci ve stylu divadla bunraku, černé divadlo „zabodovalo“ v salónní scéně, kdy byly postavy sluhů představovány jen několika páry rukavic obsluhujících tlachající panstvo. Zařazení této inscenace na festival bylo předmětem kuloárových debat, pro mne však to byl výrazný důkaz toho, že si jiné divadelní druhy v poslední době všímají postupů loutkového divadla možná více a promyšleněji než loutková divadla samotná. Ta naopak pošilhávají čím dále tím více po činoherním sebevyjádření. Nedá se nic dělat, jde o dobový paradox, který vytváří mnohoslibné napětí a ani nejsmělejší divadelní prognostici si v tomto smyslu neodvažují odhadnout další vývoj!

Brněnská Husa na provázku, přesněji její sekce opřená o nové členy z Divadlo DNO, neměla v nočních hodinách v malém stanu záviděníhodnou situaci. Publikum utrmácené cestou i předchozími divadelními zážitky se dařilo v soutěžním Kabaretu Gaga jen pozvolna rozehřívat a Jiří Jelínek musel několikrát citlivě do celku zasahovat, aby se „trapno jako estetická kategorie“, které je základním principem tohoto retro recesního kabaretu, neproměnilo v rozpačitou nudu na hranici nechtěné trapnosti. Ale i přes drhnutí v temporytmu byly čitelné jemné příběhy nešťastné boubelaté dívky (Kateřina Mančalová) hledající ženicha, smolařského kouzelníka (Tomáš Sýkora), podpantofelního kapelníka (xxxxx) a dravé šansoniérky (Andrea Buršová), quasimodovsko-karloffovského démonického zřízence (xxxxx) i užvaněného konferenciéra (Petr Jeništa), který se marně snaží rozpadávající se kabaretní pořad zachránit. Divadelní směsice balancování mezi drzostí a plachosti, okázalostí i skromností, trapností a dojemností, krutostí i něhou, a to vše pro diváka s pochybnostmi o tom, co je zde vlastně hrou na neumětelství a co nedokonalostí samotnou. Kabaret Gaga nutně počítá se „svým“ publikem. Takové v Bystrici první den nebylo, ale podle divadelní zákonitosti druhý den představení (soudě podle výpovědi hodnověrných svědků) fungovalo výborně. I to je jeden z rysů nejen divadla, ale i provokativních kabaretních produkcí, na které se právě Kabaret gaga v řadě složek odvolává.

Festival – den druhý

Neříká se mi to lehce, ale soutěžní Večerníček Bábkového divadla ze Žiliny (také o něm se v Loutkáři 4/06 na str. 156 referovalo) byl pro mne snad ve všech punktech absolutním omylem. Původně šlo zřejmě o poctivě zamýšlenou parodii na nevkusné televizní show pro děti, která se však vzhledem k síle tohoto média a k jisté sugestivnosti atmosféry (od počátku se buduje iluze autentického natáčení právě dětské televizní soutěžní show) zvrtla v pravý opak a inscenátoři se stali obětí vlastního nápadu. Po počátečním vystopovatelném ironizujícím odstupu od forem i prostředků obdobných soutěží začne soutěž a zejména obě protagonistky – „sestričky-dvojičky“ děti i jejich rodiče v publiku opravdu bavit. Je už docela jedno, jestli se ve zvoleném rámci televizního natáčení odehrají čtyři nesourodé pohádky. Zábava je zábava a končíme-li rytmickou závěrečnou písničkou a děkovačkou, vděčné publikum už dávno zapomnělo na jemnou kritiku či původní dobrý úmysl inscenátorů. Divadlo v tomhle souboji s televizí prohrálo na celé čáře.

Zcela jiné ambice mělo soutěžní představení Zlaté pierko Bábkového divadla z Košic. Folklorně laděná inscenace zřetelně navazuje na úspěšného Bračeka jelenčeka, kterého toto divadla představilo na Spectaculu interesse v r. 2005 (a o kterém podrobně referoval Petr Pavlovský v Loutkáři 3/06xxx). Výtvarné prostředky, které zaujaly v předchozí inscenaci však tentokráte nejsou tak jednotné a stylově čisté a velkým problémem je především dramaturgie. Natahovaná pohádka o hadovi, který dá chlapci tři kouzelné dary, je proložena lidovými písničkami a tanečky a o přestávce dokonce přímou hrou protagonisty s dětským publikem. Mísí se zde motivy z pohádek o Bajajovi, Pyšné princezny a Pasáčka vepřů, řada motivů padá pod podlahu (ztracená figura hada, která je na počátku bohatě exponovaná, charakterově problematická princezna, která si své osvobození ani ženicha příliš nezaslouží, atd.). Sympatická, i když v představení nezdůvodněná, je komunikace s dětským divákem, která zřetelně poukazuje na koncepci divadla přinášet dětském publiku nejen kontakt se ztrácejícím se folklorem, ale i taktilní zkušenost kontaktu s přírodním materiálem, v tomto případě loutkami-hračkami.

Dalším titulem v pestré paletě festivalových představení bylo nesoutěžní činoherní představení Divadla G.Felérpataky-Belopotockého z Liptovského Mikuláše Murlin Murlo. Černá, bezvýchodná tragikomedie současného ruského dramatika Nikolaje Kulajdy v provedení slovenského amatérského souboru byla oceněná na Scénické žatvě v r. 2005 v Martině a do Banské Bystrice přijela i s cenou za nejlepší představení z divadelního festivalu UniFestTv v Rusku. Myslím, že po právu. Tato krutá výpověď o současném světě zaujala především hereckým výkonem protagonistky L.Klimkové a jistě splnila očekávání organizátorů festivalu představit vedle loutkových inscenací i podnětné počiny z dalších oblastí slovenské divadelní tvorby.

Pochmurná závažnost byla charakteristickým znakem i dalšího festivalového, tentokráte opět soutěžního představení, kterým se uvedli polští hosté. Opolski Teatr Lalki i Aktora im. A. Smolki přivezl do Bystrice inscenaci Ohalila jsem noc. Ne vždy srozumitelné, i když beze slov hrané představení útočilo na diváka především řadou výtvarně zajímavých obrazů vypovídajících o duševních trýzních ženy, která přišla o dítě. Její noční můry a vize se odehrávají v kubusech či spíše naznačených manzionech vytvořených na jevišti kovovou konstrukcí. Do tohoto prostoru také prolínají ženiny mučivé představy: děvčátko na houpačce, chlapec na houpacím koníku, figurína připomínající postavu Sněhové královny. Stále se opakující situace: bloudící žena ve svém smutku a šílenství. Zdánlivě bezvýchodné představení pracující především s vizuální stránkou však má přece jen smířlivý konec: v samotném závěru proměněná, již znovu těhotná žena otvírá symbolicky okno do světa a tím i ze samoty svého psychického vězení.

Po fyzické i psychické únavě z předešlých představení jsem si od nesoutěžních Sofiiných neštěstí Compagnie José Manuel Cano Lopez z francouzského Tours příliš neslibovala. Ale jak dovede divadlo překvapit! Stejně tak, jak na vás umí v několika vteřinách únavu seslat, tak ji také z vás umí jako mávnutím čarovného proutku zase sejmout. Jednou větou: Sofiina neštěstí pro mne byla z mnoha důvodů překvapením! Nešlo přitom o loutkové představení v klasickém slova smyslu, dokonce ani o činohru. Sofiina neštěstí (v originále Les Malheurs de Sophie jsou možná spíše Sofiininými trampotami či maléry) byly zpěvohra, čtyřčlenným chórem zpívaný a také komentovaný příběh či spíše rozvíjení jednoho jediného tématu jímž byl vyvíjející se charakter malé, zlobivé, poněkud asociální holčičky Sofie přímo přitahující katastrofy nejrůznějšího druhu. Malá Sofie má se svoji maminkou a také svým kamarádem Paulem a jeho maminkou odjet do Ameriky. „To je vše,“ říká odcházející chór, který drží v rukou hadrové panenky, ale pak se přece jen na scénu vrátí a rozhodne se nám povědět o Sofii něco víc. Byla to zlobivá holčička, která mučila zvířata, neposlouchala vychovatelku ani maminku, ostříhala si dokonce i obočí, experimentovala s kucháním zvířátek i hraček, roztavila panenku z vosku a dokonce zbila svého jediného kamaráda Paula. Prostě dětská antihrdina se vším všudy. „Ale polepší se,“ slibuje na počátku chór. Přijde to jako rána z čistého nebe když zbitý kamarád předstírá, že rány od Sofie utržil pádem do křoví. Sofie objeví význam slova soucit a přátelství, a to vše je ještě podepřeno Sofiiným nočním snem, ve kterém jí anděl ukáže cestu dobra a zla. Nic víc už se nestane.

Je to jen prostinký příběh, v jehož vyprávění se bizardní chór střídá. Hraje komentátora, stává se Sofií, chůvou a nepřestává sled Sofiiných „malérů“ jako prostou dětskou melodickou říkanku zpívat na jednoduchý nápěv. Vypovídá se zde naléhavě o tajemnu a krutosti dětského světa, o krutosti, která je ve srovnání s krutostí světa dospělých jen hloupoučkou dětskou odrhovačkou. Pracuje se zde s tím, že děti mají rády „nehodné holčičky“ a „zlobivé kluky“, že je mnohem víc baví příhody zlobilů než vzorných jedničkářů. Pracuje se zde i s motivem smrti – Sofie pořádá okázalé pohřby svých obětí – hraček i zvířátek a tušená smrt – Sofiina dospělost, je naznačena i v samotném závěru představení. Nezvedá se zde pro diváka okázale vychovatelský prst a když, tak jedině v konfrontaci s další Sofiinou „pochopitelnou“ lumpárnou.

Tempo, charakteristika dalších postav, kterou podivní felliniovští klauni, či spíše Sofiini oškubaní hadroví paňácové v panenkovských šatičkách předvádějí, to všechno se s provokativní sugestivitou hrne z jeviště do hlediště. Co na tom záleží, že příběh Sofie je příběhem z jiného století a byl napsán podle literární předlohy hraběnky de Ségur! Trpká hudebně divadelní komedie a její zpracování má divadelní atmosféru, vtip a metaforou sdělovanou výpověď o světě dětí i dospělých. A je třeba dodat, že k diváckému úspěchu v Bystrici notnou měrou přispěl fakt, že měl francouzsky mluvený text výtečné a přesně se „strefující“ české titulky na čtecím zařízení, které pořídila pro jiný festival Lucie Němečková.

Festival – den třetí

Na soutěžní Začarované gajdy Bratislavského bábkového divadla jsem šla s neskrývanou zvědavostí. Reference o představení včetně obsažné kritiky Vladimíra Predmerského (vit Loutkář 4/06 str. 158- 159) byly mnohoslibné a jméno režiséra Josefa Krofty už předem zárukou. Musím se upřímně přiznat, že nadšené ohlasy bezvýhradně nesdílím. V dobře jdoucím celku je pro mne příliš mnoho nedopovězeného, herecky nedohraného a i dramaturgicky nedotaženého. Především se mi ale někde ztratila ona čarovná moc hudby reprezentovaná tady obdivovanými dudami a kouzlením s nimi. Neuspokojí mě ani makabrský taneček se zesměšněným mocnářem, milionářské intermezzo a už vůbec ne za vdavekchtivou Zuliku přestrojený čert. Životní zkouška je zde tady jen jakýmsi seriálem pokoušení, nikoli napínavým zápasem o duši, o lásku, o poznání. Co se však v představení, které jsem v Bystrici viděla, zcela míjelo s publikem, byly ony jemně nastíněné česko-slovenské vztahy reprezentované v inscenaci milostným špičkováním mezi českým Švandou a slovenskou Dorotkou. Profesionální parametry inscenace neztrácí, čertovská kapela hraje ostošest, vděčné jsou některé proměny Švandovy a Dorotčiny-Šavličkovy cesty světem a zejména použité dopravní prostředky, z překvapivých divadelních momentů prozrazující známý režisérův rukopis mi však utkvěla především proměna černých beranů v čerty na samém počátku představení.

Pro ty, kteří viděli Tři mušketýry plzeňské Alfy, byla tato inscenace v Banské Bystrici zcela určitě našim nadějným polínkem v soutěžním ohni. A Tři mušketýři opravdu nezklamali. Svedli úspěšnou bitvu o přízeň „obyčejných“ diváků, poroty i přítomných kritiků a hostí. I když se ozvaly výtky, že sofistikované šansony jsou přílišným kontrapunktem k profánnímu a jednoduchému převyprávění známého příběhu „o třech mušketýrech, kteří byli nakonec čtyři“, že byly další hrací plochy (ekranová okénka ve druhé třetině paravanu) málo využívané, že jednotlivé tváře mušketýrů už ze druhé řady poněkud splývají, že nemá rafinovaný Richelieu výraznějšího protihráče a že je tudíž hlavním hrdinou příběhu on, že by zde viditelněji měla zvítězit životní realita nad politikou, že by to chtělo stejně razantní zakončení jako je razantní šermířské otevření příběhu, že … Ale to všechno padalo až druhý a třetí den po představení, když se diváci snažili dopátrat toho, čemu že se tak bez zábran celou hodinu smáli? Tři mušketýry zná snad každé malé dítě a ve fabuli se neobjevilo nic nového! Čím je okouzlil maňáskář na Buckinghamově dvoře či veslující kůň, kterého pár okamžiků předtím musel do Paříže d´Ärtagnan doslova donést na zádech? Odpověď jsme hledali až do konce festivalu. A bylo vůbec potřeba ji hledat? Proč se většina z nás stydí za to, že se s chutí a upřímně baví?

Figurina Bábszinház z Tinnye v Maďarsku (tento soubor známe i u nás, předvedl před lety na Mateřince inspirativní variace Grimmových pohádek)se uvedla soutěžním představením s názvem Historie. Šlo o papírového panáčka a jeho dramatická dobrodružství na kancelářském stole. Jeho papíroví předchůdci sice postupně skončili v kancelářské řezačce, ale tento hrdina si poradil jak s počítačovou myší, která se snažila vyrobit jeho elektronického mutanta (jediný pozoruhodný moment inscenace!), tak s drakem-stolní lampou. Panáček uniká před nástrahami náhle se objevivšího manipulátora tím, že se promění v papírovou lodičku, čelí větru, vodě a nakonec marně ohni, když se pokouší zachránit papírovou panenku vězněnou drakem na řetěze z kancelářských svorek. Představení hrané beze slov už průvodními anglickými titulky naznačilo, že je zřejmě koncipované především pro zahraniční festivalové úublikum. Škoda, ve dřevě provedená dekorace technicistní kanceláře včetně počítače, hra s předměty i vlastní loutkářská manipulace byly zajímavé, přesto byl tento jednoduchý příběh zapouzdřený ve vlastní exhibici interpretů a rozhodně postrádal kontakt s publikem.

Další soutěžní inscenace Svatý Oidipus teatru Wierszalin ze Supraslu potvrdila letitý polský trend příklonu k závažným tématům s náboženskou tématikou. Otázky viny a trestu, pokušení a zatracení, hříchu a pokání či variace na desatero přikázání se objevují u režiséra Piotra Tomaszuka jako naléhavá témata, která neopustil ani tentokráte. Tomaszuk v komplikované, na výtvarné obrazy a symboly bohaté inscenaci pátrá po lidské sexualitě a odkazuje na vztahu muže a ženy ( v tomto případě matky a syna) k oidipovskému mýtu. Lidské tělo je zde pastí, prokletím, přítěží, které se lze zbavit jedině smrtí. Figuruje zde katolicismus i ortodoxie, dvě religie, jejichž sevření dává režisér vlastní vysvětlení. Inscenace zaujala nedýchající publikum soustředěnou prací herců, otevřenou sexualitou, urputností sdělovaného tématu a závažností přesvědčení. Naléhavost výpovědi a herecká technika zde mnohým připomněla Grotowského, celek však spočíval ještě dlouho po skončení představení na publiku jako balvan. Očistný moment zde nebyl, nebylo výdechu, jen mnoha obrazy dlouze sdělované existenciální lidské zoufalství nad daným údělem. Pro mne šlo o zajímavé představení ale pro zcela jiný druh festivalu, a to samozřejmě nemám na mysli, že zde na loutkářském festivalu byla absolutní absence loutek či loutkářských postupů.

Po tak náročném představení nemělo „scénické čtení“ Prečo nie som aniel hostitelského Bábkové divadla Na rozcestí, které pořadatelé umístili z jejich mateřské scény do festivalového cirkusového šapitó, velkou šanci na diváckou pozornost. Přiznám se bez mučení, že jsem v chladnoucím stanu sledovala scénickou koláž ze dvou knížek švýcarské autorky Aglaji Veteranyi se zimou a únavou oslabenou pozorností. Ale i přes pozdní noční hodinu a únavu si zpětně uvědomuji jak mě představení oslovilo. Samozřejmě, umístění do cirkusového prostředí, ve kterém se navíc osudy hlavní hrdinky odehrávají, je vždycky něčím provokující. Provokující byly hrdinčiny osudy, ale i jejich zpracování, které „scénickému čtení“ dalo přitažlivý divadelní rozměr. Ano, provokující Prečo nie som angel patřil i přes výhrady k opakujícím se motivům a pasážím (tedy délce představení), přes občasnou hereckou exaltaci a bezděčný kalkul s atraktivitou prostředí k mým festivalovým zážitkům. Přesně k těm, o kterých jsem se zmínila na začátku, že pro svou „nesoutěžnost“ nestály v programu a priori v centru zájmu.

Festival – den čtvrtý

Pro vážné onemocnění v souboru odpadlo soutěžní představení Teatru Banialuka z Polska Kráska a zvíře, kterou režíroval Marian Pecko a které jsem měla možnost vidět loni na podzim na Spectaculu interesse. Mohla jsem alespoň zaregistrovat další dva doprovodné programy – shodou okolností v obou případech sólová vystoupení – Volpino (hraný v témže červeném autobuse, se kterým zaparkoval před časem i před radnicí na liberecké Mateřince)a Grónskou písničku, kterou hrála Hanka Voříšková v zimní zahradě vily Dominika. Volpino zaujal diváky nezvyklým prostředím hracího prostoru i nevtíravým „antirasitickým“ příběhem o přátelství dvou mláďat – králíčka a vlka. Hana Voříšková, která dorazila nočním vlakem z pražské přehlídky Maličkosti, byla pro diváky objevem. Její divadelní miniatury, které se těší v poslední době pozornosti u nás, ale i v zahraničí, jsou komorním obřadem a zde byly dalším barevným kamínkem ve skládačce české reprezentace v Bystrici.

Francouzská skupiny Compagnie José Manuel Cano Lopez, která se představila už Sofiininými neštěstími, pozvala tentokráte diváky do komorního sálu Domu kultury na své další, rovněž nesoutěžní představení Mama Luna – Mama Noche. V potemnělém sálku se od počátku navozovala atmosféra snění. Podivný muž – Pan Morfin nám umožnil nahlédnout do uspávání a posléze snu malé snědé holčičky. Nešlo o dramatická dobrodružství, jen jakousi vizuální ukolébavku s projekcí na dlouhý šál kostýmu Paní Noci. Představení zřejmě funguje jako jemné setkání nejmenších dětí se snově uklidňující divadelní atmosférou, absence příběhu však byla pro přítomné dospělejší a dospělé publikum mankem.

Čtvrtý festivalový den byl dnem Burgundska, a tak jsme mohli ještě téhož odpoledne vidět další francouzský soubor – Compagnie En attendant z Dijonu, který uvedl nesoutěžní představení s názvem Tam, kde fouká vítr, Mezi dvěma místy a mezi dvěma bytostmi. Šlo o tři stínoherně zahrané příběhy – o muži, kterému splní tuleň tři přání, o ptáčkovi, který se chtěl stát otcem a o manželském páru, jehož problémy nakonec nečekaně vyřeší zloděj. Z celého triptychu anekdotických příběhů nejlépe fungoval příběh třetí a to nejen překvapivou pointou (bázlivý muž považuje zloděje za vítr – jde o slovní hříčku, ve francouzštině znamená „voler“ létat i krást – a spřátelí se s ním), ale i nápaditou animací s vizuálním vtipem, který je pro dvojrozměrnou stínohru podstatný.

Ve Státní opeře uvedlo maďarské divadlo Ciróka Bábszínház z Kecskemétu, které známe i u nás, soutěžní inscenaci Příběh děvčátka v modrých šatech. Patřila do řady inscenací jejichž silou je právě výtvarná výpověď. Hrálo se beze slov a na scéně se představila koláž výtvarných prostředků – vedle rychlého sledu Picassova díla proměněného z části v oživlé obrazy (jedním z nich byl právě obraz s dívenkou v modrých šatech, který dal název inscenaci), tu byly vedle sebe použity lidové hračky, ale i staré loutkářské techniky a trikové loutky („loutky na prkénku“) i plošná stylizovaná „kubistická“ loutka vycházející rovněž z Picassova díla. Šlo o řadu „fíglů“ loutkového divadla poskládaných mozaikovitě stejně jako Picassovy obrazy, které byly pro inscenaci východiskem. Chyběl mi zde ale znovu (a na celém festivalu už po několikáté!) dramatický prvek, což nic nemění na faktu, že zde byla práce se zprostředkováním výtvarného umění dětskému publiku na nepodbízivé, neškolometské úrovni.

Noční představení Příběh slaný košického Divadla na peróně v pozdních nočních hodinách vycházelo ze známé pohádky Sůl nad zlato. V komorním obsazení – dvě ženy a jeden muž – jsme mohli vidět převážně vtipné variace na známé téma, které herci rozehráli ve stylu komedie dell´árte. Možná, že bych byla k samotnému představení za jiných okolností asi přísnější, ale příval závažných témat a inscenací „k zamyšlení“ na festivalu natolik převažoval, že jsem této nesoutěžní hříčce i přes pokročilý noční čas mnohé odpustila.

Festival – pátý a závěrečný den

Festivalový vlak událostí cválal neúprosně ke konečné a organizátoři nepovolili žádné zvolnění rytmu. Naopak. Už podle programu a předběžných kuloárových diskuzí se dalo soudit, že se teprve v závěrečném kole objeví několik favoritů.

Ranní start patřil Starému divadlu z Nitry a soutěžní inscenaci Havrana z kamene (českého autora Tomáše Pěkného, v jehož adaptaci je Preusslerova Malá čarodějnice známá i u nás). Inscenace pracující prostředky černého divadla a využívající pro řadu postav i jejich proměn přírodní materiály, se velmi pomalu sunula k dramatickému vrcholu. Všechno ponořené do tmy anonymního jeviště Státní opery, navíc s nevyzkoušeným pruhem světelné rampy, dopadalo nejen tíhou příběhu na publikum složené z festivalových hostí a školní mládeže. Křehké etické poslání ukryté v příběhu i inscenaci se lámalo o čtvrtou stěnu nekomunikace a ze vzdálenosti mezi jevištěm a hledištěm se dalo jen těžko usuzovat na hodnoty představení, které na Slovensku okouzlilo

v domácím nitranském prostředí publikum i kritiku. (viz recenze Vladimíra Predmeského v Loutkáři 2/06 str. 65)

Pokud jsme se při nočních představeních v cirkusovém šapitó přes veškerou péči pořadatelů klepali zimou, pak polední uvedení soutěžního představení Gulliverovy cesty bánskobystrického Divadla Na rázcestí zkoušelo diváckou i hereckou fyzickou zátěž na opačném teplotním pólu. Obdivovala jsem herce, kteří v rozmáchlé adaptaci známé Swiftovy předlohy podstoupili svůj souboj s nepříznivými klimatickými podmínkami (hráli v náročných kostýmech a v poslední části představení i v obrovských maskách a na chůdách!), nezvyklým prostředím (inscenace se běžně hraje na mateřské scéně ve vile Dominice) i nesourodým publikem. Autorka scénáře Iveta Škripková nezapře, že zastává celou svou tvorbou především etická východiska, pro která hledá adekvátní divadelní vyjádření. Její a režisérovy (Marian Pecko) Gulliverovy cesty nejsou jen sledem Gulliverových příhod, ale především cestou za pravdou, ctí a tolerancí, které Gulliver formuluje hned na počátku a po všech peripetiích znovu i na konci své pouti jako zkušeností prověřené životní zásady. Všechny tyto principy jsou však nějak příliš čnějící, vytčené před závorku a jejich divadelní zdůvodnění, které se odbývá skrze Gulliverovu pouť, zdlouhavé a nepříliš přesvědčivé. Škoda, snad ublížil celku prostor, ve kterém se herci snažili dohnat tempo a nebyl tedy čas na preciznější „vyhrávky“, možná bylo cílem celkové vyznění spíše než hlubší propracování charakterů. Do rozporu se tak zřejmě dostala tato velkopodívaná s původním dramaturgicko-režijním záměrem předat mladým divákům divadelně srozumitelné a přitažlivé poctivé a prosté životní zásady.

Nespoutaný talent Márie Šamajové, členky Bábkového divadla Na rázcestí, dostal v komorní sólové nesoutěžní loutkové inscenaci pro nejmenší Anička ružička a Tonko modrinka příležitost předvést se v další divadelní poloze. Téměř anekdotický příběh o klukovské holčičce a neklukovském klukovi, kteří dělají svou netypickostí starosti především svým rodičům, byl pro herečku záminkou k rozehrání někdy až příliš rozběhnutých etud. Interpretka hýří temperamentem i pohybovou vybaveností, ale zbytečně jednoduchý text „zdobí“.

Vystoupení hradeckého DRAKU bývá na festivalech už předem očekáváno se zvědavostí na to, jak renomovaný soubor obhájí svou neotřesitelnou pozici špičkového divadelního uskupení. A nejinak tomu bylo i v Bystrici. Jak to u výborně hrajícího teamu přicházejícího předvést sobě i divákům pro radost samotnou hru bývá, i tentokráte suverénně předvedli „své“ variace na známou pohádku o Sněhurce – soutěžní Jak si hrají tatínkové. Již vzpomínaný nehostinný prostor Státní opery chválenou a několikrát oceněnou inscenaci nepoškodil a hrající team nezaskočil. Spokojené publikum festivalových hostí i rodičů s dětmi se bavilo Poulovou sebevzhlíživou zlou královnou, Vyšohlídovým utrápeným tatínkem i statečným princem Jirkou a vůbec mu nevadilo, že slavných sedm trpaslíků bylo jen šest. Není žádným tajemstvím, že se ti, kteří se snažili tipovat vítěze Ceny Henryka Jurkowského, začali právě po tomto představení dělit na „tatínky“ a „mušketýry“.

Posledním představením festivalu byly soutěžní Paramisa brněnského Divadla Líšeň. Na trávníku před cirkusovým šapitó, za uhasínajícího dne a s bánskobystrickým „obyčejným“ publikem jim to slušelo a vyšlo mnohem lépe, než v Komorním divadle na letošní Skupově Plzni. Tohle vyprávění jako by do plenéru patřilo a taky se i na klouzající mokré trávě patřičně před spokojeným publikem roztančilo. Paramisa dokonce tak zaujaly některé festivalové hosty, že chtějí tuhle originální „rómsko-gádžovskou polívku z líšeňského papiňáku“ ukázat znovu za českými hranicemi.

A je tu závěrečná

Nevím, jestli každý festival končí takovým galopem, ale tenhle rozhodně ano. Sotva skončilo poslední představení ve 20.00, sotva porota stačila vyřknout rozhodující slovo, už tu byl závěrečný večírek s vyhlášením vítězů. A aby to těm, kteří zůstali a čekali na závěrečný verdikt nebylo líto, zakončili organizátoři stylově a pozvali na slavnostní večer do stanu jako tajuplné překvapení špičkového artistu. Ale pak už přišla závěrečná poděkování, ceny a nakonec pro všechny společně báječná a vydatná gulášová polévka. A „rozlúčková“ nostalgie. Ta, na kterou po celých pět dní pro všechno to hemžení nebyl čas.

A jaké byly ceny?

Haštericu – cenu za tvůrčí čin ve slovenském loutkovém divadle dostala inscenace Havran z kameňa Starého divadla v Nitře, Cenu diváka v garanci Bánskobystrického samosprávného kraje Divadlo Alfa z Plzně za inscenaci Tři mušketýři. Tatáž inscenace

Tři mušketýři si odnesla navíc i Cenu Henryka Jurkowského v garanci Mezinárodního vyšegrádského fondu udělenou na základě rozhodnutí poroty ve složení: Henryk Jurkowki (předseda poroty),Géza Hizsnyan, Szilárd Boráros a autorka tohoto článku.

A jaká byla Bábkárská Bystrica v několika větách?

V mimosoutěžních představeních se povětšinou objevilo více nových a inspirativních loutkářských prvků a postupů než v představeních soutěžních. Aniž by bylo třeba „počítat loutky na scéně“, jak tomu bylo u strážců loutkářského odkazu v nedávné minulosti a řada dnes progresivních a uznávaných loutkářských souborů musela častokrát díky takovým verdiktům oplakat udělení prestižní ceny, dokonce i pouhý oficiální vstup na loutkářskou přehlídku (ano,. takové časy to byly!), loutek v loutkových inscenacích ubývá. Ale u činoherních inscenací se zase objevují, takže: žádný strach, loutky se ze světa hned tak neztratí! Loutky jsou metaforou člověka, ne jeho nápodobou a jejich využití zaujme především celkovou výpovědí, ne jen použitými prostředky. Tak teď jde o to, komu budou loutky připadat natolik zajímavé, aby jejich možností využil.

Nina Malíková

Úplně na závěr a mimo obraz:

Nostalgie – nenostalgie, v Bystrici bylo tradičně dobře. Jen prosím, Iveto, ať se z toho nestane slovenský Avignon. Je potřeba mít přece jen trochu času na setkávání, povídání a to, čemu se říká „neformální diskuze“. A klobouk dolu před talentovaným a disciplinovaným souborem Divadla Na rázcestí. Nejen, že bravurně zvládá chodit, ale i celé hodiny stát bez odpočinku na chůdách, pěkně zpívat, skákat na trampolíně, výborně a vtipně uvádět jednotlivá představení a ještě k tomu se do poslední chvíle usmívat.

Loutkář 5/2006, s. 234–241.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.