Loutkar.online

Čejková, Kateřina: "Mladoloutkáři" a "staroloutkáři" v dvojměstí Bielsko-Biała

Ve dnech 20. – 24. května 2006 se konal v městě Bielsko-Biała 22. mezinárodní festival loutkářského umění, který od roku 1966 pořádá místní Divadlo loutek Banialuka. Nabídl divadlo pro děti, pouliční divadlo, pohybové divadlo, stínové divadlo i divadlo s počítačovou animací a divadlo světelného designu. Dramaturgie festivalu odvážně zahrnula do programu i inscenace, které bychom již těžko řadili do tradičního loutkového divadla. Díky tomu jsme mohli zhlédnout veškeré kvalitní inscenace, které pracovaly s loutkami, maskami a animovanými předměty, mezi něž bylo zařazeno i lidské tělo. ł

Škola Franka Soehnleho

První pozoruhodnou inscenací festivalu pro mě byla Liqiud Skin (Tekutá kůže), kteráž to inscenace je koprodukce tří divadel: australského Igneous, německého Figuren Theater Tübingen a belgického Des Airs Productions. Inscenace spojovala loutkové divadlo s počítačovou animací i s tanečním divadlem.

Scénu tvořila vodní plocha, ve které se zrcadlily předměty a lidé kolem ní a poloprůhledná opona, na níž se promítaly počítačové animace. Inscenace začala projekcí lidského obličeje, ze kterého byla stažena vrchní kůže – maska. Po rozhrnutí opony jsme byli účastni hry vodních živočichů, ptactva a člověka, jakoby těsně po stvoření světa. Hra světel, zrcadlení vodní plochy a poznávání jednotlivých živočichů působilo na diváky prvotní rajskou naivitou. Na konci se zatáhla opona, na které se zobrazily počítačové výpočty a poté závěrečný nápis: No life detected (nerozpoznán žádný život). Na režii inscenace se podílela Suzon Fuks žijící v Austrálii a Němec Frank Soehnle. Loutky vodil Bruce Ellison a tančil James Cunningham, který prostřednictvím své nepohyblivé levé ruky vytvořil svůj vlastní pohybový jazyk.

Další inscenací, na které se režijně podílel Frank Soehnle, byla Seule au bain. Das Geheimnis des Blaus. (Sama ve vaně. Tajemství blankytu.) Compagnie Vanessa Valk ze Stuttgartu. Vanessa Valk absolvovala touto inscenací Vysokou školu výtvarných umění a hudby ve Stuttgartu v roce 2002 a od té doby jezdí po festivalech a získává ceny. V Bielsku-Białej získala spolu s F. Soehnlem cenu hlavní poroty za nové divadelní formy. Inscenace začíná příchodem ženy s kufrem, cigaretou, sklenkou vína a poloplnou lahví alkoholu do svého prázdného bytu – na scénu s vanou a horizontem vyplněným dvěmi průsvitnými šály, většinou nasvícené do blankytu. Ve vaně a okolo ní se odehrávají snové erotické vize hlavní hrdinky. Erotika je až ve druhém plánu, vše je vypraveno s ženskou něhou, takže případné děti v hledišti by nebyly nijak ohroženy ve svém mravním vývoji. (Tedy kromě mužské loutky se vztyčeným pyjem, kterou však mohou vidět ve většině etno-obchodů.) Žena zcela skryta ve vaně nejdříve hraje „s předměty“ – jednou svou vztyčenou nohou a jednou nohou dřevěnou, což ve hře scénických světel není zcela patrné. Pak vyleze z vany a setkává se s různými postavami – loutkami. S na hrudi velmi vyvinutou smrtkou, ďáblem i bývalým milencem. Vedení asi 40 cm vysokých loutek připomíná Toccatu od Figurenteatru Wilde-Vogel. Inscenace hrou světel, zvládnutým hereckým i loutkohereckým řemeslem a hudbou Stefana Charisia působí velmi esteticky a přináší hluboký emoční zážitek. Inscenace je z obchodních důvodů uváděna v němčině i v angličtině.

Další žák Franka Soehnleho, Michael Vogel, vytvořil režii k inscenaci Salome na motivy povídky Oscara Wilda. Inscenaci připravili bývalí studenti Divadelní akademie v Białymstoku, kteří si po absolutoriu založili svoji nezávislou skupinu Kompania Doomsday z Białystoku. Představení začalo v dusném studiovém prostoru Teatru lalek po dlouhém dni vyplněném divadlem, což se bohužel podepsalo na divácké pozornosti staršího publika. Studentské publikum při závěrečném aplausu málem zbořilo divadlo. Expozice začíná pohybem všech osmi členů po neutrální bílé scéně, postupně se rozebíhá děj. Všech osm členů souboru se na chvíli vystřídá v roli setnutého Jana Křtitele. Výměny hlav na špalku se dějí během krátkého zhasnutí světel. „Výstup“ první dívčí hlavy na špalku je pro diváky šok, neboť se pomocí zrcadla inscenátorům daří vytvořit iluzi samostatné lidské hlavy bez těla položené na stole. Diváci přemýšlí, zda je hlava dřevěná, nebo jak je to tedy udělané, a najednou dívka začne dýchat, což pro diváky znamená další obrázek z hororu. Za mnoha tanečních kreací se na chvíli všichni stanou Janem Křtitelem, a představení končí a jdeme spát.

Škola Nevilla Trantera

Další výraznou osobností, jejíž tvorbu jsme měli možnost na festivalu zhlédnout, byl Holanďan australského původu Neville Tranter. (viz L 5/05) V Bielsko-Białej uvedlo jeho divadlo Stuffed Puppet z holandského Amstelveenu inscenaci Vampyr, jejíž holandská verze měla premiéru 17. 2. 2006, anglická verze pak o dva měsíce později.

Vampyr je pohádka okořeněná prvky komedie a hororu. Vypráví o dvou neúplných rodinách, lidské a upíří. V lidské rodině má otec strach o svou dceru, která při cestování onemocněla, a museli tak uchýlit do prvního kempu, který potkali. V šlechtické upíří rodině má otec strach o budoucnost svého šestnáctiletého syna, který je mrzáček, neboť má jen jeden upíří zub. Upíří otec se zahledí do lidské dcery, která je ve svých šestnácti letech děvče k nakousnutí. S dívkou se setká i upíří syn, který se do ní okamžitě zamiluje. Generační spor v upíří rodině tak získává další rozměr. Starý upír vše konzultuje se svým komorníkem, ani ten si však neví rady. Starý upír nakonec dívku zakousne tak, že se z ní stane upírka, a sám odejde do věčných upířích lovišť. Dívka-upírka se hned chopí příležitosti, provdá se za mladého upíra a začne řídit jejich společný život.

Neville Tranter nás okouzlil svým bezkonkurenčním vedením loutek-manekýnů. Příběh se odehrává na neutrální scéně, kde je jen postel s nemocnou dívkou a v pozadí několik hnědých šálů. Sám Tranter má neutrální silný hnědý kabát a silné brýle se širokými černými obroučkami, což mu umožňuje lépe se upozadit a dát prostor loutkám. Tranter dokáže navodit dokonalou iluzi samostatně se pohybujících a mluvících loutek. Sám Tranter, „živák“, je jen jejich služebníkem.

Od polského střediska mezinárodní nevládní organizace UNIMA získal Neville Tranter cenu za mistrovské vedení loutek.

Neville Tranter se podílel značně čitelně jako loutkovodičský konzultant i na další festivalové inscenaci, Morningstar (Jitřenka) holandského divadla Duda Paiva z Amersfoortu, jejíž scénář a režii připravil Paul Selwyn Norton. Jediným aktérem divadla Duda Paiva je brazilský tanečník Eudardo de Paiva Souze, miláček festivalového publika loňského Spectacula Interesse v Ostravě, kde získal hlavní cenu za svou inscenaci Anděl. (viz L 6/05) V Bielsko-Białej měl značně ztíženou pozici, neboť hrál až po všech špičkách festivalu. A tak byla inscenace Morningstar hodnocena značně rozpačitě. Navíc tato druhá de Paivova inscenace neodbytně působila jako odvar prvního Anděla. De Paiva je tentokrát upravený muž z lepších kruhů, který se rozhodne stvořit ďábla. Aktér si nejdříve vybere z uzlíků visících ze stropu jeden, z kterého vybalí nejprve bezduchou loutku – hadrového manekýna. Herec vstupuje do loutky jako do kostýmu, aby tak snáze manipuloval jejím tělem i oživenou duší. Učeň se však odmítá stát pravým ďáblem, neustále nutí svého animátora chodit hezky oblečen do společnosti, pořádat party, tančit a vůbec projevuje nežádoucí ženské vlastnosti, a tak je nezbedník záhy zavěšen zpět do uzlíku. Pohybová zdatnost de Paivy a zdařilá animace loutky ho však přesto řadí mezi evropskou špičku.

Ostatní zahraniční produkce

Absolutním vítězem festivalu byla neloutková inscenace Vivisector Klause Haringa a Chrise Obermaiera z Vídně. Dramaturgie obhájila její účast jako loutkářskou práci s předmětem, v tomto případě lidským tělem. Ortodoxní loutkáři inscenaci odmítli, ostatní byli rádi, že toto pozoruhodné dílo mohli vidět. Jednalo se o pohybovou inscenaci beze slov, pouze se čtyřmi tanečníky, světlem a počítačovou animací promítanou na jejich těla. Inscenace přesto po celých 50 minut udržela pozornost publika. Chvílemi nám běhal mráz po zádech, neboť bylo jasné, že zde jsou lidská těla otroky všemocné techniky. Rakouský Vivisector získal hlavní cenu hlavní poroty a cenu mladých kritiků.

Mezi další vysoce hodnocené inscenace festivalu patřily i Bradshaw shadows australského divadla Living Dodo Puppets z města Bowralu. Richard Bradshaw, který se svým divadlem sklízí úspěchy již 34 let, získal cenu profesionální poroty za loutkoherectví a cenu dětské poroty za vtipnost jednotlivých scének a veselé písničky. Sled scének Bradshawova stínového divadla chvílemi působil jako animovaný film, a to chvílemi již jako dosti únavný film. Přesto se jeho inscenaci nedá upřít vysoká řemeslná zručnost a brilantní vtipné pointy asi poloviny scének.

Na festivalu mohli diváci zhlédnout i Volpina francouzského Théâtre du Risorius, Moiry, Francie, který sklízel obdiv i na liberecké Mateřince 2003, Lakomce španělského souboru Tabola Rassa z Barcelony, který i zde získal několik potlesků na otevřené scéně, stejně jako na loňském Spectaculu Interesse v Ostravě.

Osamělost života ve městě byla tématem i několika inscenací, La pasajera španělského souboru La Cònica/Lacònica z Barcelony, francouzské Mitoyen divadla LàOù z Rennes a izraelského divadla Galia/Train Theatre z Jeruzaléma. Posledně jmenované divadlo vzbudilo svou inscenací The Rain Bird rozporuplné reakce. Na jedné straně jsme obdivovali použitý materiál – scéna byla z papíru a loutky a objekty vznikaly na scéně jako skládačky origami, na druhou stranu jako blesk z čistého nebe působil nahraný text puštěný z CD přehrávače, který značně zpomaloval zajímavý příběh o zemi Děšťového ptáka.

Z festivalové produkce se trochu vymykalo Credo Theatre z bulharské Sofie, které hrálo zdatně v angličtině. Jedná se o cestovní divadlo dvou aktérů, Niny Dimitrové a Vassila Vassiljeva-Zueka. V autorské úpravě a režii připravili adaptaci pohádky H. Ch. Andersena Daddy´s Allways Right. Přes loutkářské nápady a vtipné pointy většiny etud jsme se neubránili dojmu, že jde o komerční kýč.

Litevské divadlo Lèlè z Vilniusu přijelo s pohádkou Music Box. Loutky vedené odkrytými animátory se pohybovaly ve starodávných předmětech, jako je hrací skříňka či starý šicí stroj. Jednalo se o standardní inscenaci pro školy. Příběhu jsem neporozuměla.

Běloruské Loutkového divadlo z Brestu se zúčastnilo s příběhem Holstomer, příběh koně podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého. Zaujaly výstupy Holstomera a jeho matky – klisny, a pitky carských důstojníků, jinak jsem inscenaci shledali nesdělnou.

Dalšími zahraničními inscenacemi byla pouliční Bizzarium. Street Aquarium kanadské skupiny Les Sages Fous z Trois-Rivieres a Iva sa vie francouzského souboru Médiane ze Strasbourgu.

Vydařenou studentskou recesí, kterou lze jen těžko nazvat inscenací, byla Babel-Fish-Laboratorium německé Babelfish-company z Berlína. Tři protagonisté, dva mladíci a dívka, se rozhodli předvést vědeckému auditoriu svůj seriózní výzkum v oblasti práce se vzduchem, vysavači a gumovými obleky (lze sehnat v každém sexshopu). Materiálem k výzkumu jsou jejich vlastní těla oděná do gumových obleků, do kterých je v různých pozicích pumpován vzduch. Cílem výzkumu je určit, jaký velký atmosférický tlak tělo či oblek vydrží. Tlumočníkem a průvodcem sledovanou demonstrací byl člen Kompanie Doomsday, jehož komentáře se trefovaly do dění v laboratoři a spolu s ním vytvářely velmi komické situace. V druhé fázi pokusu začali lít výzkumníci do obleků i vodu, v které se, v prostoru mezi tělem jednoho z aktérů a jeho oblekem, zjevila plovoucí ryba babylónská (natažená klíčkem). Tato neuvěřitelná ptákovina zachránila již značně zdevastovanému festivalovému publiku život.

Česká účast

České loutkářství, která má stále ve světě velmi dobrý zvuk, bylo na festivalu zastoupeno dvěma inscenacemi. Krásným nadhasičem aneb Požárem Národního divadla Naivního divadla Liberec a Domovním requiem brněnského divadla Líšeň. Z brněnského představení na mě padl smutek, neboť jsem tuto inscenaci viděla těsně po premiéře, kdy se ještě nedala pozvat na žádný festival, pak na několika festivalech, kde po právu získala i cenu (Bábkarská Bystrica 2004) a nyní jsem ji viděla ve stavu, kdy už by se s ní na žádný festival jezdit nemělo.

To po představení Krásného nadhasiče aneb Požár Národního divadla a jeho příběhu mladočechů a staročechů se rozhořela plamenná diskuze mezi „mladoloutkáři“ a „staroloutkáři“, byť všichni stejně rozuměli jen milostnému trojúhelníku mezi nadhasičem, matkou jeho dětí a jeho milenkou. „Staroloutkáři“ byli dojati precizní prací s tradičními marionetami a dřevěným kouzlem tradiční iluzívní loutkové scény, jakož i střídáním marionetové scény a „předscény“ s davovými miniloutečkami při přestavbě hlavní scény, zatímco „mladoloutkáři“ se dali slyšet, že muzeum už ve světě nefrčí.

I tak získalo Naivní divadlo Liberec potažmo Tomáš Dvořák cenu za režii od hlavní poroty festivalu.

Domácí, polské soubory

S velmi kladnou diváckou odezvou se setkala inscenace Buratino Teatru Lalek z Varšavy v režii Ondreje Spišáka. Polské divadlo se představilo i dvěma pouličními inscenacemi, a to Tsunami v režii Lucyny Kozien spojených divadel Gliwicki Teatr Muzyczny a Teatru lalek Banialuka, které dominovaly asijské masky a „chůdařští“ Ptáci divadla Zespół Voluptarius ze Štětína. Tvorbu hostitelského Teatru Lalek Banialuka dále představily inscenace Kráska a zvíře, kde vystupují půvabné marionety v barevných kontrastních kostýmech spolu se svými zdatnými loutkovodiči oděných v neutrálním černobílém kostýmu. Loutky jsou jednoznačnými hybateli děje a citlivá režie Mariána Pecka je nijak neupozaďuje. Půvabná pohádka mladé polské autorky Pohádka o rytíři bez koně zaujala zajímavým příběhem o rytíři bez koně a o koni bez rytíře, hledajících se navzájem. Avšak jakmile se najdou, rytíř zároveň vysvobodí princeznu, která si ho hned vezme za muže a toulky na koni mu zatrhne. Loutky-manekýni jsou přiznaně vedeny na tradiční loutkové kukátkové scéně. Na závěr festivalu byl odehrán činoherní muzikál Zelený vandrovník, který publiku příjemně „rozproudil krev“ a vyprávěl o potřebě snít a mít odvahu být odlišný od davu. Varšavský Teatr lalek Guliwer uvedl na festivalu své zpracování Málinky, bobra a krále na střeše. Obě polské loutkářské školy, loutkářská katedra Divadelní akademie v Białymstoku a loutkářská katedra PWST z Wroclavi uvedly své školní práce. Białystočtí ukázali svou adaptaci Dostojevského Něžné, autorské Monology a Nepodstatné. Vroclavští pak adaptaci Moje ženy na základě povídky P. Nowickeho Tři ženy kolem mého lůžka.

Během pětidenního festivalu se uskutečnilo i pět přednášek s názvem „Divadlo loutek. Co je to?“, které vedli L. Kozien, prof. H. I. Rogacki, prof. H. Jurkowski, prof. M. Waszkiel a A. A. Łabiniec.

Loutkář 5/2006, s. 226–228.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.