Bábkarská Bystrica Tour 2018

Balogh, Géza: Za svitu narozeninových svíček. 8. festival maďarských loutkových divadel

Kecskemétskému divadlu Ciróka je dvacet let. Dějiny jedné z nejvýznamnějších loutkářských dílen země tvoří mimořádnou kapitolu nejnovějších dějin maďarského divadla. Svou činnost zahajuje jako součást městského divadla, obdobně jako již dříve vzniklá loutková divadla v Pécsi a v Egeru. Ale brzy se ukazuje, že nedokáže a ani nechce za cenu kompromisů konvenovat požadavkům kulturní politiky doby. Nedokáže a ani nechce být vměstnáno do divadelní struktury, prohlašované za jedinou spásonosnou a neporušitelnou, nechce být vydané napospas ředitelům, kteří nepochopili jeho záměry ani samotný žánr, a vytvářet tuctové inscenace. V roce 1990 vystupuje ze svazku Divadla Józsefa Katony. Tímto navýsost riskantním krokem na začátku popřevratového období zahajuje divadlo éru transformace maďarského loutkářského umění: vzniká druhé samostatné loutkové divadlo v zemi. Vytvářejí příklad, ukazují, že i tak, nebo snad jedině tak lze na konci dvacátého století, na přelomu tisíciletí, provozovat loutkové divadlo. Příklad má hodně následovníků; od počátku devadesátých let vznikají po celé zemi soubory fungující v rámci institucionalizovaného systému a také soukromá loutková divadla.

Ciróka od roku 1992 každé dva roky poskytuje prostor pro pořádání festivalu maďarských loutkových divadel. Každé dva roky se scházejí divadelníci, aby kolegům, divákům a pozvaným zahraničním i domácím hostům předvedli, co kdo dosáhl, o čem přemýšlí a co dokáže v žánru, který na celém světě prošel v posledních dvaceti letech snad největšími změnami ze všech divadelních odvětví. Který tu rozbíjí klasické formy, tu zatlačuje do pozadí anebo vyhošťuje svůj nejdůležitější pracovní a vyjadřovací prostředek – loutku – anebo jí s novou silou a v novém pojetí navrací promarněná práva.

Hostitelé zachovávali na svém výročí patřičnou skromnost. Jeho oslavu oddělili od ostatního festivalového programu. V předvečer Festivalu si v „úzkém“ rodinném kruhu asi dvou set pozvaných hostí připomněli uplynulá dvě desetiletí a také útrapy i úspěchy předcházejícího čtvrtstoletí svého amatérského období. Na druhý den nasadili striktní pracovní tempo. Následovalo pět těžkých, perných pracovních dnů s nabitým programem. Důvodem byl počet zúčastněných souborů, který předčil všechny dosavadní ročníky. Inscenace ani letos nevybírala porota, divadla a soubory samy rozhodovaly o tom, se kterým titulem se chtějí na Festivalu představit. Všechny inscenace až na jednu vznikly v uplynulých svou sezónách.

Dvě divadla představila jeden z často uváděných a právem oblíbených titulů loutkového divadla, zpracování pohádky bratří Grimmů Brémští muzikanti (Brémai muzsikusok). Důvodem její obliby je široká škála možných výkladů a tvárnosti této látky. Pohádka plná dějových zvratů vybízí tvůrce k tomu, aby v dobrodružném příběhu čtyř vyhnaných zvířátek znovu formulovali své osobní krédo. Debrecínské divadlo Vojtina si vzalo na pomoc cirkus jakožto metaforu a jako nevyčerpatelný arzenál působivých jevištních prostředků. V inscenaci promlouvající mnohotvárnou a působivou jevištní řečí se skvěle uplatňuje humor a temperament autora jevištní adaptace a režiséra. (Adaptace a režie: János Pályi, literární konzultace, verše: Szilárd Borbély, výtvarník: Gyula Majoros, hudba: György Reschofszky.) Puritánštější a poetičtější verze Divadla Vaskakas (Korouhvička) zdůrazňuje mnohohlasnost pohádky. Novinka se zde skrývá ve ztvárnění čtyř hlavních zvířecích hrdinů – zestárlého osla, vyhnaného psa, mlsné staré kočky a kohouta určeného na polívku – jako hudebních nástrojů. Jsou schopni mezi sebou i s diváky současně komunikovat jazykem hudby, loutkohry, divadla i epiky. (Text: Rozi Kocsis/ová/, hudba: Viki Rab/ová/, výtvarník: Erik Grosschmid, režie: Rita Bartal/ová/ Kiss/ová/.) Zatímco debrecenská inscenace po skvělých, nápaditých a dynamických začátcích vykazuje ve druhé půli představení jistou únavu, győrský soubor se doopravdy našel až po zdlouhavém úvodu a těžkopádné expozici.

Postava krále Matyáše „Spravedlivého“, krotícího panovačnou šlechtu, žije v maďarských pohádkách a legendách v četných obměnách. Jeho legendárium posloužilo za základ nejnovější inscenace souboru MárkusZínház, rodinného loutkového divadla s velmi originálním humorem. Inscenace Křídla krále Matyáše (Mátyás király szárnyai) nehledá mezi známými anekdotami o králi Matyášovi; autoři se pomalu, s trpkou ironií vracejí o šest set let zpátky do jednoho z oblíbených období našich ne vždy slavných dějin. Hlavní předností inscenace je i tentokrát jiskřivý humor obou protagonistů. Zsuzsanna Vajda(ová) a Gábor Pilári k obrazu svému ždímají ze všeho, co jim přijde pod ruku, mystérium, moralitu, komický epos či pohádkové drama. Vypadá to, jako by se rozmarně probírali tématy, ve skutečnosti však pečlivě zvažují, pravděpodobně celé roky přemýšlejí, než přistoupí k realizaci té které inscenace. Zdá se, že neustále improvizují, nedotahují nápady, jen je nechávají probleskovat, ale každá jejich improvizace je sledem pečlivě propracovaných pauz, šklebů, nedořečených slov, vzájemných pohledů a přeřeknutí. Jejich role se nemění, pokaždé tvoří dokonale sehranou a bezvadně fungující dvojici sestavenou z nesouměrných ozubených koleček kontrapunktů a protikladů, tak jako slavné dvojice z filmových grotesek: Zsuzsanna Vajda(ová) je zakřiknutá, nesmělá a málomluvná žačka, zatímco Gábor Pilári je rýpavý, povýšenecký filozof s mrožím knírem a brýlemi, který ví všechno nejlíp. V každém představení dávají najevo, že se i tentokrát dostali do příběhu jako Pilát do kréda. Teď právě se snaží zahrát „role“ Matyášových rodičů, turkobijce Jánose Hunyadiho a Erzsébet Szilágyiové. A všechno ostatní, co je potřeba k předvedení neobvykle se vyvíjejícího příběhu. Fungují na jevišti jako „civilové“ v tom nejušlechtilejším i nejrafinovanějším slova smyslu. Na prkna, která znamenají svět, přinášejí svůj vlastní civilní každodenní život, proto mohou zůstat sami sebou, proto dokáží každého oslovit, proto se s nimi dokážeme ztotožnit, proto se v průběhu představení stávají našimi osobními známými, přáteli. (Text: Róbert Balogh – Zsuzsanna Vajda, výtvarník: Gábor Pilári, hudba: Márton Kovács, režie: Zsuzsanna Vajda – Gábor Pilári.)

Vynikající schopnost vytvářet kontakt je hlavní předností Norberta Nédera, který se tentokrát představil s divadlem jednoho herce Ládafia Bábszínház (Loutkové divadlo Přihrádka) z Biatorbágye. Néder lpí na tradicích víc než Piláriovi, hraje lidové pohádky, proseté skrz vlastní letoru a humor. Tentokrát uvedl se svými krásně vyřezanými loutkami a doprovodem kolegy-hudebníka adaptaci lidové pohádky Stolečku, prostři se, oslíčku otřes se, obušku z pytle ven aneb Kde se rodí spravedlnost (Nyakigláb, Csupahály, Málészáj, avagy Hol terem az igazság). Jeho cestovní divadlo může existovat kdekoliv, ve stodole, na školním dvoře, dokonce třeba i na jevišti. Ale není v něm nic jevištního. Nenabízí iluze; tak jako je upřímné syrové, nenatřené dřevo, ze kterého zhotovuje své loutky, všechny předměty i důmyslné konstrukce, je upřímný a čistý jeho úmysl, se kterým oslovuje diváky. Je bosý. To by nevrlý a protřelý městský estét mohl považovat za strojenost. Ale i tohle je vyjádřením stejného úmyslu, jako všechno ostatní v inscenaci divadla Ládafia: nic neschováváme pod pokličku, nepředstíráme uměle vytvořené pravdy. Říkáme a ukazujeme pravdu. Pravdu bosonohých. (Text, výprava a režie: Norbert Néder, hudba: Károly Bálint.)

Sociocharitativní hra Vánoce u Punčových (Karácsony Puncséknál) si bere na pomoc postavy a formální prvky anglických jarmarečních loutkoher, aby podala osobně laděné svědectví o všedních krutostech všedních lidí naší doby. Punch a Judy, loutkoví manželé narození na londýnské periferii a již tři sta padesát let bez přestání se hádající a mlátící jeden druhého i všechny ostatní, jsou krutější než všichni jejich jarmareční příbuzní a potomci. Punch udělá všechno, na co si my vzpomeneme jen v těch nejodvážnějších snech. Jeho sadismus nezná hranic, dokonce i své řvoucí nemluvně vyhodí z okna. Duchaplná a chytrá hra budapešťského uskupení Purgateátrium mu vrací někdejší práva s tím, že ho spolu s ostatními dobovými partnery umisťuje do současnosti. S třistapadesátiletou zkušeností se Punchovi ukazují jako docela životaschopní i v každodenním životě počátku nového tisíciletí na území nazývaném Maďarsko. Vždyť Punchovi, tedy Punčovi, jsme my. Nebo když ne my, tak naši sousedi, ale rozhodně alespoň sousedi našich sousedů. Protože jsou zatraceně povědomí nejenom historikům loutkového divadla. Inscenace souboru Purgateátrium je právě tak syrová a krutá, jako všechny hry o Punchových. Jenomže tentokrát se jim nedokážeme nevázaně chechtat, protože nejsme nezúčastnění pozorovatelé. A vůbec není jisté, že z uštědřených ran rozbolí hlava jen loutky. (Hrají: Kata Csató(ová) a Károly Szívós, výtvarník: Szilárd Boráros, režie: Géza Kovács.)

Stálým problémem světových festivalů je nedostatek inscenací pro nejmenší. Na festivalech se zpravidla uvádějí „vážné“ produkce, čili inscenace pro dospělé, dospívající nebo pro publikum neurčitého věku. Je potěšující, že na kecskemétském festivalu bylo tentokrát uvedeno několik inscenací určených tříletým či čtyřletým divákům. Kromě dvou soukromých uskupení, zatím nepříliš známého Ördögszekér Kompánia Bábtársulás (Loutkařské sdružení Větrník) z Nagykozáru a doma i v zahraničí známého a úspěšného Levandulového divadla Zsuzsi Szabó/ové/ (Levendulaszínház) z Cserkútu se také inscenace dvou loutkových divadel z hlavního města obracely na diváky, kteří se setkali s divadelním zážitkem poprvé.

Ördögszekér (Větrník) je typické rodinné loutkové divadlo. Orsolya Varga /Vargová/ se po několika desetiletích loutkoherectví osamostatnila se svým manželem, hudebníkem Tamásem Rozsem. Nejdříve na okénko naší půdy zaťukají dva unavení staří holubi. Když je pustíme dovnitř, nejrůznějšími předměty, loutkami, maskami a hudebními nástroji nám vyprávějí, hrají a zpívají příběh o Popelce. Tam, kde role nezvládnou sami, si na pomoc vezmou diváky, malé i velké. Účinkování „hostů“ sice poněkud narušuje rytmus hry, ale množství nápadů, upřímnost a výtečně fungující partnerský vztah pomáhají překonávat občasná zakolísání. (Text: Zoltán Beck, výtvarnice: Zsóka Váradi/ová/, hudba: Tamás Rozs, režie: Orsolya Varga/ová.)

Divadlo Levandule inscenovalo pod názvem Trpasličí věž (Törpetorony) představení pro dvě osoby podle pohádky jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů nedávné minulosti Miklóse Mészölye. Příběh, který se trochu zdlouhavě klube z řady drobných dějů a hemžení, vypráví o maličkém trpaslíkovi, který si marně stoupá na špičky, marně šplhá po stéblech trávy, stejně nevidí dál než na špičku svého nosu. Tak si z bláta a písku uplácá věž, aby mohl spatřit něco z okolního světa. Představení vystavěné z prvků imitujících realitu na prostorném jevišti ztratilo svou intimnost; rozměry jeviště pohltily záměry tvůrců. (Jevištní adaptace, výtvarný návrh, režie: Zsuzsa Szabó(ová), hudba: Béla Ágoston, Csaba Krajcsovics, Édua Balassa/ová/.)

Obdobná věc potkala i budapešťské divadlo Kolibri (Kolibri Színház); Fialová opice (Lila majom) byla také navržena do menšího hracího prostoru Kolibri Fészek (Hnízdo – jedna ze tří scén divadla Kolibri – pozn. překl.). Teď se však inscenace musela přeměnit ve „velkojevištní“ produkci. V divadelním prostoru byli herci, předměty i diváci natolik vzdáleni od sebe, že se pravdivost hry ztratila. A přitom pohádka Veroniky Marék(ové) o plyšové opici, kterou její majitel nemá rád, má všechny přednosti autorčiných ilustrovaných knížek pro nejmenší: její živá i plyšová zvířátka dokáží s dětským hrdinou příběhu spolu existovat tím nejpřirozenějším způsobem na světě, tak jako všechna stvoření dětské fantazie, ve které se mísí realita s hrou. A mezitím se odehrávají skutečná dramata, vznikají opravdové konflikty. Tentokrát je ústředním bodem příběhu problém, který se úzce týká mnoha dětí – nedostatek lásky. Ovšem v dětském světě, který sice není prost smutných věcí, zatím stále ještě vítězí pravda. A nám dospělým může být líto, že do této naprosto všedně nevšední říše můžeme nahlédnout pouze ve výjimečných případech. (Výprava: Klaudia Orosz(ová), hudba: János Novák, režie: Melinda Kássa/ová/.)

Inscenace Loutkového divadla Budapešť (Budapest Bábszínház) Medvídek a zvířátka (Mackó és az állatok) podle pohádky Michaela Endeho také vypráví o plyšovém zvířátku. Medvídek vyhozený z poličky nemá ani jméno, k jeho identifikaci slouží jediný nápis: „výrobek lze prát“. Zavržený plyšový medvídek se vydá do světa, aby s pomocí ostatních zvířátek našel smysl života. Režisér nabízí hercům takový vztah s často bizarními figurami, představujícími jejich role, který značně překračuje v naší době často diskutovaný a různě interpretovaný vztah herec-loutka. V této inscenaci mají herec a jeho roli představující neživý předmět stejnou váhu; svou fyzickou přítomností přidává herec to, co předmět ožívající v jeho rukou ještě nebo už není schopen vyjádřit. Občas se od sebe odtrhnou, občas se spojí ve společné hře. Občas změní dimenzi, „plán“, a pokračují ve své jevištní existenci jako stínové figurky. Jejich pohyby, chůze a gesta evokují jinou jevištní řeč než jakou užívá loutkové divadlo. Mohou cítit, myslet, dostávat se do vzájemných konfliktů, ale po celou dobu přísně zachovávají rámec nabídnuté dvojí hry. (Adaptace: István Vörös, dramaturg: Lívia Dobák(ová), výtvarný návrh: Ákos Mátravölgyi, hudba: Benedek Szarvas, režie: András Veres.)

Inscenace Loutkového divadla Griff ze Zalaegerszegu Sindibád (Szindbád) zdvojuje postavu pohádkového námořníka putujícího na křídlech fantazie po podivuhodných krajích: jeho druhem, partnerem-protikladem a jevištním partnerem je Silák Sindibád. Skrze jejich setkání a vyprávění procházíme znovu známá i neznámá místa, prožíváme jejich příhody s příšernými nestvůrami a podivnými lidmi, tajemnými kouzelníky, obrovskými ptáky. Mladý Silák se ještě nikdy neodhodlal opustit přístav Basra. Starý Mořský vlk už všechno viděl, ví, co jakou má cenu, a vypráví mu o nekonečném oceánu. Jejich dvojice je setkáním dvou možností, setkáním dvou způsobů života. Ale není jisté, že existují i samostatně. Fantastické putování se odehrává ve zchátralém přístavu, za svitu mizerných pouličních lamp, abychom přece jen zůstali střízliví a abychom nikdy nezapomněli, odkud jsme přišli. (Text: Szilárd Borbély – András Veres, výtvarník: Szilárd Boráros, hudba: David Yengibarjan, režie: András Veres.)

Jinakost je tématem pohádkového románu Christine Nöstlingerové Rudovlasá Friderika (Tüzpiroshajú Friderika) a inscenace Loutkového divadla Mesebolt (Pohádkový krámek) ze Szombathelye, vzniklé podle této předlohy. Friderice se všichni posmívají kvůli jejím rudým vlasům, protože nevědí, že ty vlasy jsou kouzelné, umí konat zázraky, když je potřeba, tak jiskří. A také nevědí, že ona není jediná z rodiny, kdo má takovéto zvláštní schopnosti. Inscenace pečlivě balancuje na hranici skutečnosti a představivosti. Škoda, že některé zázraky probíhají vynuceně a působí těžkopádně, velký dramatický zvrat se ve stísněném hracím prostoru nedokáže rozvinout. (Pro loutkové divadlo napsala a režírovala: Rozi Kocsis(ová), výtvarník: Erik Grosschmid, hudba: Márton Kovács.)

Po stopách Chrétiena de Troyese a Wolframa von Eschenbacha se vydali tvůrci inscenace Bláznivý rytíř – Parsifal (A bolond lovag – Parsifal), aby zinscenovali jednu z dějových linií bretaňského legendária o králi Artušovi, životní příběh hlavní postavy legendy o Grálu. (Přepis jména Parsifal převzali od Wagnera, který si ho svévolně zvolil namísto Percevala, Percivala nebo Parzivala.) Divadelní program neuvádí ani jeden z četných zdrojů, ze kterých čerpá tato inscenace Loutkového divadla Bóbita z Pécse. Tvůrce scénáře se každopádně snaží provádět touto ohromnou látkou plnou křesťanské a buddhistické symboliky své mladé diváky, kteří se pravděpodobně poprvé setkávají s příběhem z 12. století, který se až do našich dnů neustále přetváří a mění. Sleduje příběh bláhového, nevědomého mladíka od dětství až po dobu, kdy se z něj stává hrdina. Vidíme ho vyrůstat mezi zvířaty a rostlinami, v rajském klidu, vidíme ho v bláznovských šatech s rožněm v ruce, a vidíme, jak se z něj uprostřed nebezpečí a dobrodružství stává vznešený rytíř. Systém znaků inscenace je jasný a přehledný, impozantní rozměry tohoto počinu přesto zpochybňují přesné pochopení příběhu. (Text: Márta Tömöry(ová), výtvarný návrh a režie: Zsolt Szász, hudba: Lilla Fehérvári/ová/.)

Dalším úctyhodným, ambiciózním počinem této autorské dvojice, inscenace budapešťského divadla Hattyúdal Színház (Divadlo Labutí píseň) se potýká s mnohem závažnějšími problémy. Maďarský překlad hry německé jeptišky Hrotswity Dulcitus – křesťanská mučednická hra Tři křesťanské dívky (A három körösztyén leány), kterou pro jeptišky z kláštera na Markétině ostrově v roce 1518 opsala dominikánská jeptiška Lea Ráskai(ová) – není vyloženě veselý, ale spíš vzletně úsměvný. Původní klášterní překlad vědomě vznikl za účelem inscenování hry na dobových jevištích. Překladatelka umístila děj do tureckého prostředí a příběh, na rozdíl od originálu, začíná tím, že při jednom z tureckých vpádů jsou uneseny tři panny. Humorně ironický tón hry však naráží na omezené herecké prostředky čtyř hráčů: do ironie zasazená víra a přesvědčení, křehká rovnováha neustálé konfrontace 16. a 21. století se dostatečně neuplatní a ani hrací prostor se nedokáže rozmanitě přizpůsobovat evokaci dramatického textu, skrývajícího značné jevištní hodnoty a možnosti. (Režie: Zsolt Szász, redakce-dramaturgie: Márta Tömöry(ová), hudební redaktorka: Lilla Fehérvári/ová/.)

Silná touha po sdělení dokáže překonat obtížnější momenty představení Příběh (História) Malé animované scény Figurina (Figurina Animációs Kisszínpad) z Tinnye. Papírová figurka poněkud šťastnějšího osudu, než jaký mají Kafkovi hrdinové, se vydává na cestu, aby donesla do Knihy příběhů text, který má napsaný na zádech. Ve spletitém labyrintu obrovského psacího stolu na ni číhá tisíce nebezpečí, všichni tvorové se chtějí textu zmocnit. Papírová figurka je zdánlivě bezbranná, zdánlivě bezmocná, vždyť je to pouhý kousek vystřiženého papíru, ale její poslání zmnohonásobí její sílu a schopnosti. Tvůrci se pokoušejí o nemožné, když očekávají od diváka, aby se strachoval o osudy kousku papíru. A přesto v nás stále více roste naděje, že jednou se i nám dostane takového úkolu, a že i my se ho dokážeme zhostit. A že s naší pomocí se snad bude dál psát Kniha příběhů. (Výtvarný návrh a hudba: Attila Fenyvesi, režie: Gábor Siklósi.)

Kromě mnoha dalších, zde nezmíněných inscenací, je dobře, že jsme měli možnost zhlédnout agresivní Salome v podání Kompanie Doomsay založené studenty posledního ročníku białystocké Divadelní akademie, která obsahovala mnoho skutečných hodnot, ale i mnoho zastaralých efektů alternativního divadla, a nastolovala diskutabilní otázky, (režie a výtvarný návrh: Michael Vogel, hudba: Charlotte Wilde); že jsme mimo program znovu mohli zhlédnout na mnoha festivalech prezentovanou silnou zalaegerskou inscenaci Já, Antigoné (Én, Antigoné) (Loutky: Zsolt Szász, režie: Gábor Tengely), a je potěšující, že týden po mezinárodním loutkovém festivalu v Egeru se i zde představili posluchači 2. ročníku Divadelní a filmové akademie s inscenací Etudy /Etüdök/ (vedoucí ročníku: János Merczner).

Ale nejvíc potěšující bylo, že za svitu narozeninových svíček oslavilo hostitelské divadlo Ciróka dvacáté výročí svého profesionálního působení mimořádně krásným, bravurním a úchvatným představením. Příběh děvčátka v modrých šatech (A kékruhás kislány története) je hra s výtvarným uměním, o výtvarném umění. Tři herci, hudební skladatel, výtvarník, filmař a režisér loutkového divadla se spojili, aby pod záminkou jednoho Picassova obrazu a s pomocí mnoha dalších obrazů hráli divadlo. Taneční divadlo, pohybové divadlo, výpravné divadlo a samozřejmě loutkové divadlo. Aby bez jediného slova, s pomocí lidských zvuků a rytmů, pohybů, vokálního hudebního doprovodu a různých mechanických hraček vyprávěli o tom, co je to obraz, co všechno v sobě skrývá a co nám sděluje. Inscenace nás upozorňuje, že výtvarné umění, stejně jako ostatní umění, nečeká na pouhé pasivní diváky; ty, kteří za to stojí, dokáže oslovit, aby dále rozvíjeli myšlenky, tvary a osudy viděné na obrazech. Aby vstoupili do smyšleného, dvourozměrného světa, kde nic není skutečné a všechno je mnohem hezčí, zajímavější, živější a pravdivější, než skutečnost. Každý detail nějakého obrazu něco prozrazuje, každá čára či barva má svá tajemství a tato tajemství lze odhalit. Není k tomu třeba mnoho: stačí kus bílého plátna, na které lze promítat. Něco nebo někdo se něj snaží uniknout. Někdo nebo něco se za ním hýbe. Pak se zpoza něj vynořují těla, části těl, ruce, nohy. Objevují se stíny. Uvnitř jsou stíny, venku postavy v bílých kostýmech. Odněkud někam spěchají. Vzniká obraz. Z drapérie se vyklubává ženská postava. Objevuje se loutka titulní hrdinky – děvčátko v modrých šatech. Leze nahoru po žebříku. Jeden z hráčů překvapeně zjišťuje, že má na sobě kostým Harlekýna. Ve výšce letí bílý pták. Děvčátko-loutka se prochází po jakési kouli, ta koule znázorňuje hvězdné nebe nad námi. Loutkáři vodí na provázcích děvčátko v modrých šatech, které tančí. Potom cválá na houpacím koni. Po jevišti se točí káči, pak se jedna po druhé unaveně svalí. Zpoza plátna se vynořují známé picassovské postavy. Tři muzikanti tancují, nestvůra kráčí. Picassovy obrovské oči na jednom z autoportrétů. Autoportrét se prolne do fotografie. Zase se prolne zpět. Děvčátko se prochází po kostce. Na konci hry se dostaneme na nadpozemsky krásné místo. To už je nejspíš samotný Ráj. Zázrak, který vytváří kouzelná hůlka naší fantazie. (Scénář: Horimarikisrita, výtvarnice: Mari Horváth(ová), hudba: Erzsi Kiss(ová), filmové záběry: Péter Sisak, režie: Rita Kiss Battal/ová/.)

Pět dní. Dohromady dvacet čtyři představení dvanácti loutkových divadel fungujících v rámci institucionalizovaného systému, deseti soukromých loutkových divadel, jedné divadelní akademie a jednoho zahraničního souboru. A čtyřikrát dvě hodiny diskusí o viděném, vyhrocených na ostří nože. Toto fórum je pokaždé nejzajímavější, občas i nejdramatičtější částí Loutkového festivalu v Kecskemétu. Během vášnivých vivisekcí rozdáváme i dostáváme rány, anebo se radujeme z vlastních úspěchů i úspěchů těch druhých. Takže nakonec z místa loutkářského setkání někteří odjíždějí s hořkostí, jiní zas s tvářemi rozjasněnými radostí. Najdou se tací, kterým stoupne sláva do hlavy. Jiným dodá úspěch nebo neúspěch nový elán. Opět jsme se dozvěděli něco o tom, kam směřuje maďarské loutkové divadlo na začátku 21. století.

Loutkář 5/2006, s. 222–224.

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.