Loutkar.online

Malá, Zuzana: Libo zázrak?

Cesta do Compostely vede přes Pyreneje, lemují ji prodejci svatých cetek a chodí se po ní pěšky. Některá místa jsou svatá. Chcete vidět zázrak? Jděte…

Specialitou a osou letošních Vyšehrátek byla Cesta do Compostely, denně vyprodaná inscenace režírovaná Jiřím Adámkem právě pro festival, právě pro louku na bastionu. Kdo na Vyšehrad nepřišel, už ji zřejmě nikdy neuvidí.

Prostitutka se zamiluje do chiméry rytíře, opouští ranec s děckem a vydává se po stopách bílého koně do Compostely. Provází ji nájemný poutník, znalec stezek, který za úplatu koná pokání za druhé. Jejich příběhy se spojují analogií obou zaměstnání, úmornou chůzí a společným zájmem: na konci cesty se očekává zázrak. Jenže – vysněným rytířem není pronásledovaný jezdec, ale průvodce sám, ač stařec a mrzák. Průvodcova mrtvá žena skrývaná na voze neobživne, ale ani průvodce nezůstane živ. Zázraky těžko objednat.

Text galicijského autora R. V. Bolaňa má pozoruhodná témata pouti, víry v cosi, náboženského marketingu, danosti a úsilí ovlivnit, oběti a obchodu, malých a velkých věcí, cesty za jasným cílem, jehož obraz se v toku kilometrů modifikuje… Většinu myšlenkového zázemí je ale poměrně obtížné dekódovat, pro „trochu-zábavnou-trochu-meditativní“ formu, v níž se jemné, zajímavější, motivy přetloukají a utápějí. Mnoho hrubě humorných dialogů vyznívá dutě a konvenčně, příběh poněkud kulhá; zásadní situace, události a otázky nejsou dostatečně artikulovány. Skombinovat mystickou a úsměvnou náladu se ovšem docela dobře podařilo ve scéně pouličního herce se dvěma manekýny a smrtkou, který předvádí legendu, jež motivuje a posiluje průvodce na jeho vlastní pouti.

Diváci přicházejí do plenéru a stávají se potencionálními zákazníky, jimž jsou nabízeny kapesníčky, šťourače, kouzelné bejlí, pesary-jako-nové a tělo hrdinky. Se začátkem vlastního představení nastane zásadní změna v projevu většiny herců – z provokativního, tajuplného, improvizovaného prologu bleskově přeřadí v sevřené „ukazovací“ herectví, místy křečovité. Pro inscenaci je typická zvláštní nesourodost: zatímco hlavní dvojice – Václav Helšus a Alena Štréblová – hrají své postavy teatrálně dryáčnické, kdesi mezi keři plyne bytost světélkující spoustou mrtvolných diod, jinosvětská, vzdušně poetická (Veduna Štíchová). Každá křižovatka na cestě znamená nálet obchodníčků, cvoků a potvor, které kolem apoštolova hrobu zdomácněly. (V různě úchylných rolích vyniká Jiří Maryško.) Odvažuji se poznamenat, že projev studentů herectví zde působí mnohem svěžeji a životněji než projev zkušených profesionálů. Hraje se na velkém kruhovém prostranství, v jehož středu sedí diváci. Většina děje probíhá na dřevěných lávkách a konstrukcích, ale například také na stromech; horizont se postupně rozšiřuje: na začátku téměř strkají herci divákům do uší štětičky, v závěru se pracuje i s pohledem do rozsvíceného města. Postavy jsou na cestě a diváci trochu s nimi – v určitý okamžik se celé hlediště otáčí i s židlemi čelem vzad, pro finálovou scénu si musíme dojít až na kraj hradby. Půvabná je zvuková stránka: neustále se ozývá jemňounké cinkání prodávaných nesmyslů, chřestění poutnických holí-vozembouchů, mrtvá bytost z dálky hraje na trubku a zvoní na kovové podnosy zavěšené na stromě, je slyšet útržkovitý zpěv.

Inscenace kráčí tempem poutnické chůze. Její povaha se po cestě vyvíjí směrem k tiššímu a duchovnějšímu tónu, který ale nedostane prostor dostatečně zaznít. Má neostré kontury a jako by si kladla příliš úkolů zároveň. Rozhodně má tajemství i určité kouzlo, ale – zázrak se nestal.

Loutkář 5/2006, s. 214.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.