Dolenská, Kateřina: O divadelním básnění aneb Co mají společného Hans Christian Andersen a Matěj Kopecký?

Režijně-dramaturgická dvojice Skutr alias Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, která teprve nedávno absolvovala na Katedře alternativního a loutkového divadla, už se stihla velmi výrazně zapsat do českého divadelního světa. Ve své tvorbě si rozhodně nekladou snadné cíle a s tématy svých posledních dvou inscenací vzniklých v projektu Archa.lab. – Understand a 8 – Polib prdel kosům – se vypořádali s precizností sobě vlastní.

Pokusme se nejprve obecně pojmenovat tvůrčí principy autorské dvojice Skutr. Scénáře obou inscenací jsou vystavěny osobitou metodou vícevrstvé koláže a dlužno dodat, že v obou případech jsou prokomponované velmi sofistikovaně. Jejich základem je studium daného tématu, v našem případě životopisu dánského spisovatele a archívu rodiny Kopeckých. Historická fakta a události však nejsou tím hlavním. Jsou opravdu jen odrazovým můstkem, fundamentem, na kterém bude inscenace teprve vystavěna. Po důkladném „ohledání terénu“ z něj tvůrci totiž vytáhnou nějaký obecný rys a, nyní pravděpodobně už v součinnosti s herci, následuje rozvíjení zvoleného leitmotivu a hraní s asociacemi. Tím se do inscenace dostává její velká deviza – aktuálnost a autentičnost výpovědi. Protože se inscenátoři v průběhu tvorby obrací k živým lidem a vychází z jejich životní zkušenosti, je jejich výpověď publiku blízká. Navíc je jazyk inscenací hovorový, pro současného diváka naprosto přirozený a časté improvizace mu ještě dodávají na spontánnosti.

Skutři ale na druhou stranu nedávají divákovi nic zadarmo a – čímž se dostáváme k možnému úskalí jejich inscenací – nekladou na své publikum zrovna malé požadavky. Divák odkrývá jednotlivé vrstvy a je cele na něm, kolik jich „zvládne“ dešifrovat. Otázkou však zůstává, jestli je na tom „informovaný“ divák o něco lépe. V inscenaci Understand člověk neznalý osudů H. Ch. Andersena některé souvislosti nepochopí a stejně tak v Osmičce je dobré o rodině Kopeckých alespoň něco tušit. Na druhou stranu ale ani člověk nepoznamenaný znalostmi není nějak znatelně ochuzen. Další nezanedbatelnou významotvornou součástí inscenací je totiž jejich vizuální podoba akcentující fyzický pohyb (často používají s výrazový tanec a akrobacii), vytříbený light design a poetickou obrazivost pracující s náznakem a metaforou. Ve výsledku jde tedy o klipovitý sled obrazů, rozvíjejících zvolené, v námi sledovaném případě velmi osobní a niterné téma.

Understand

Tvůrci se v Andersenově životopise zaměřili na jeho lidské vlastnosti a zamysleli se nad tím, jaký byl ve skutečnosti člověk. Je to pochopitelné – Andersen byl totiž podivín, trpící nejrůznějšími obsesemi a neurózami, na čemž se nemalou měrou podepsalo i velmi chudé a deprimující prostředí, ze kterého pocházel (jeho matka alkoholička, dědeček trpěl duševní chorobou, otec mu záhy zemřel atd.). Jako každý člověk měl Andersen i touhy – chtěl být hercem, zpěvákem a tanečníkem, co se mu nesplnilo; byl přecitlivělý a často utíkal do světa fantazie. Jeho literární dílo nese četné autobiografické prvky. To vše inscenátoři využili a stvořili čtyři postavy, které tyto Andersenovy vlastnosti a osudy přejaly. Na jevišti jsou tanečnice (Adéla Laštovková-Stodolová), introvertní děvče (Dora Kršková), kluk, se kterým si nikdo nechce hrát (Josef Rosen) a kluk-pohádkář (Rostislav Novák). Každý má své tužby a nesplněná přání, každý je v něčem „divný“ až nesnesitelný.

Jak už bylo řečeno, pracují Skutři v několika plánech a proto tyto postavy spojili ještě s jejich literárním předobrazem. Postava tanečnice je svým chováním rozmazlené ambiciózní holčičky neodolatelně vlezlá, třeba když si na publiku vyžádá nové baletní piškoty nebo když všechny světácky poučuje o Labanovi; má v sobě kus Malé mořské víly a její zhoubné touhy, kterou zrealizuje i za cenu sebezničení, a zároveň i Andersenovu umanutost stát se tanečníkem. Jenže tahle postava skrývá i zvláštní a nevyřešený vztah k nemohoucímu otci, kterého se bojí a zároveň o něj musí neustále pečovat, čímž získává tragickou dvojlomnost.

Problematického rodiče má i kluk, který si pořád vymýšlí hry a neváhá do nich zapojit ani publikum. Jeho matka (jako vystřižená z povídky Nebyla k ničemu) je těžká alkoholička, což opět odkazuje na Andersenův život, a musí se o ní postarat. Tato matčina neřest z něj vytvořila skutečného neurotika – když se tanečnice napije na scéně, tak jí buď okřikne nebo sebere láhev a nebo ji za to rovnou spoutá. Mezi silná místa inscenace patří scéna, kde se snaží matčino bezvládné tělo dotáhnout domů – což je jevištně realizováno oběma herci, z nichž se každý střídavě stává vláčejícím a vláčeným. Zároveň je tento kluk pořád sám, neustále a vytrvale shání kamarády.

Tiché drobné děvčátko odkazuje na pohádku Divoké labutě (u nás je tento příběh známý spíše jako Sedmero krkavců – dívka zachrání své bratry, v tomto případě jde o jedenáct labutí, svou vytrvalou prací na košilích, při které nesmí promluvit) a Andersenovu celoživotní osamělost. Je to opuštěné, nenápadné stvoření, které sedí v koutě a poslouchá hrací skříňky. Až dojemně působí scéna, když se pokusí zaujmout a přitulit se k přísně strnulé masce z ledu (tato maska si ostatně zahraje i ve scéně tanečnice s otcem – pomalu tající led odkapává na zem a je po něm potřeba uklidit), nebo když všem přinese vysněné dárky a nikdo jí ani nepoděkuje. Když se na konci skamarádí se stejně opuštěným klukem, není to jásavý happyend, ale pro oba křehká jiskřička naděje – i některé Andesenovy pohádky totiž končí dobře.

Poslední postava opět trpí fixní ideou – chce za každou cenu létat, stejně jako musí tanečnice za každou cenu tančit. Zároveň je to obrovský vymýšleč s bujnou fantazií. Jeho vyprávěnky o vločkách velikých jako talíř nebo o létajících slonech, a svět, ve kterém vůbec není neobvyklé, že v pokoji levituje nábytek, dají tušit, že i jeho předobrazem byl velký pohádkář Andersen. A leitmotiv labutí zase odkazuje na pohádku, kterou v závěru cituje – O ošklivém káčátku. Celá inscenace totiž končí úryvky z uvedených Andersenových děl, které jednotlivé postavy vypráví.

V inscenaci se výrazně pracuje s pohybem – herci tančí, skáčou na trampolíně, lezou po světelných rampách atd. Fyzicky náročné dynamické pasáže s doprovodem bicích jsou ale vyváženy lyrickými výstupy s loutkami, obrazem pomalu se rozpouštějící ledové masky, která ztráceje svůj přísný výraz jako kdyby postupně jihla, tichým cinkáním hracích strojků. Na divadelní magii se podílí i otvíratelné posuvné podium (scénografie Jakub Kopecký), do kterého se mohou herci schovat nebo se z něj naopak vynořit, vytáhnout z něj malý pokojík atd.

Inscenace sice vznikla v rámci projektu Andersen v Arše u příležitosti spisovatelova 200. výročí narození, ale spíš než Andersena se týká každého z nás. Kdo si totiž v dětství nevymýšlel nejrůznější hry? Kdo nevěřil každé hlouposti, kterou mu pověsili na nos rodiče nebo starší sourozenec? Kdo si občas nepřipadá sám a opuštěný. A kdo nikdy nechtěl něčeho stůj co stůj dosáhnout, ačkoli na něj kvůli tomu okolí pohlíželo jako na blázna? Skutři mají zkrátka cit vyhmátnout a přenést na jeviště obecná lidská témata, která diváka osloví. Jejich inscenace Understand je laskavá, něžná, poetická a patří k tomu nejlepšímu, co je v současné době v divadlech k vidění.

8 – Polib prdel kosům

One man show Rosti Nováka, ve které se snaží vyrovnat se s vlastní minulostí se pouští na křehkou půdu. Při líčení událostí svého života i své rodiny je těžké vyhnout se patosu a sentimentu, což se v inscenaci 8 – polib polib prdel kosům ne zcela zdařilo.

Scénář inscenace je opět chytře prokomponován, i když přiznejme, že drží pohromadě méně než v případě Understand. Niterná zpověď herce je začleněna do rámce představení hry Johanes doktor Faust, se kterou slavil v 70. letech ve Východočeském divadle DRAK veliké úspěchy Rosťův dědeček Matěj Kopecký (hraje se dokonce se stejnými loutkami výtvarníka a řezbáře Františka Vítka), který je de facto druhou hlavní postavou večera, byť bohužel nepřítomnou, a ke kterému má Rosťa Novák velice silnou citovou vazbu. Ta už se ostatně objevila i v inscenaci Understand. Stěžejním místem inscenace je pak čtení dědečkova dopisu, kde vnukovi říká: „Nic není zadarmo, o všechno člověk musí poctivě usilovat. Tak se o ten svůj životní cíl poper.“

A není ani náhodou, že vybrali inscenátoři právě Fausta – pro současnou dobu je (a to nejen pro herce) téma zaprodání se a zpronevěření – v tomto případě tedy dilema zda se věnovat ryzímu umění bez naděje na výdělek, ale zato se cyranovsky řečeno „čistým štítem“ a nebo se rozmělnit, ale žít alespoň trochu slušný život, velmi silné.

Inscenace nás intenzivně přesvědčuje o tom, že obstát v současné době není vůbec lehké a člověk se opravdu musí se vším poprat – Rosťa Novák, herec na volné noze musí neustále obcházet nějaké konkurzy, po nocích natáčí seriály, do toho kloubí práci ve dvou divadlech atd., jak zjistíme náhledem do jeho diáře. Což je sice opravdu bolestný a vysilující způsob života, ale na dramatický text je to téma poněkud málo nosné.

V inscenaci nechybí ani náhled do rodinného archívu, který objasní, že Rosťa ani nemůže dělat nic jiného, než se věnovat divadlu, protože kam až oko kronikáře dohlédne, má v příbuzenstvu samé loutkáře. Část rodiny ještě patří k tzv. „světskejm“, což Rosťa glosuje historkou s nádechem absurdity o tom, jak prodával ve stánku žužu a co se s takovým žužu dá všechno udělat.

Je celkem logické, že inscenace, tento „sled výjevů ze života herce“, končí předáním dědečkova poselství Rosťovým synům, ale zrovna tato pasáž i obraz zjevování a mizení Kristýny Záveské a dotáčené scény s nalíčenými dětmi inscenaci neúměrně zatěžkávají. Zatímco u popisu rodiny, ze které Novák pochází, drží lehký nadhled a dokáže všechny včetně sebe vtipně (ale neobyčejně laskavě) okomentovat, u rodiny, kterou založil, se tohle kouzlo být nad věcí vytrácí. Chápu, že je to pro něj těžké, protože se tu dotýkáme toho nejsoukromějšího, co má a co si sám vybudoval, ale v tomhle místě už je inscenace nejen nedramatická, ale i rozvleklá.

Hlavními scénografickými prvky jsou kromě promítacího plátna ještě jakási konstrukce, kde se odehrává většina výstupů z Fausta, a trampolína, na které vyjadřuje obdivuhodně fyzicky disponovaný herec-artista svoje životní vzlety a pády – geny poctivého cirkusáckého řemesla v sobě zkrátka nezapře. Nicméně divadelně nejživější jsou ta místa inscenace, kde má Rosťa Novák prostor k improvizaci a komunikaci s diváky. Tady prokáže, že je opravdu umělec schopný publikum uhranout a vynutit si jeho pozornost.

Jako byla inscenace Understand lyrická, je tato dryáčnická. Skoky na trampolíně a agresivní filmové dotáčky sugerují hercův život plynoucí ve zběsilém tempu, kdy nemá čas ani na sebe ani na své blízké. Přetížený a přepracovaný herec pak vystrkuje holý zadek na publikum – to není zvukomalebná anekdotická rýmovánka, kterou se tradičně bavili jeho příbuzní, ale vybíjení vnitřního přetlaku.

Musí to být zvláštní pocit – učit se ve škole o vlastních předcích. Člověka může naplnit hrdost na rodinnou tradici a pocit sounáležitosti, ale zároveň jde o svého druhu břímě, zda dostatečně obhájí sebe sama, když je neustále konfrontován s legendou svých příbuzných. Rosťa Novák ale může být se svou obhajobou navýsost spokojen. Svým hereckým výkonem (ať už loutkoherectvím, akrobacií nebo darem „utáhnout“ divadlo jednoho herce) v inscenaci prokázal, že je právoplatným členem kumštýřské rodiny.

Kateřina Dolenská

Divadlo Archa – Archa.lab., Skutr:

Understand

Režie: Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Daniela Klimešová

Hudba: Petr Kaláb

Premiéra: 29. 10. 2005, psáno z reprízy 23. 2. 2006

Divadlo Archa – Archa.lab., Skutr a Rosťa Novák:

8 – polib prdel kosům

Režie: Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský

Scéna: Lukáš Kuchinka

Kostýmy: Daniela Klimešová

Hudba: Petr Kaláb

Psáno z premiéry 19. 4. 2006 a reprízy 25. 10. 2006

Loutkář 5/2006, s. 207–209.

Dolenská, Kateřina: O divadelním básnění aneb Co mají společného Hans Christian Andersen a Matěj Kopecký?

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás