Šaldová, Lenka: Encyklopedie jako východisko pro budoucí badatele?

Dlouho ohlašovaná a očekávaná publikace je tu: Encyklopedie loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Dva díly, 1174 stran, 1600 jmenných hesel – encyklopedie zahrnuje nejen výtvarníky (řezbáře, tvůrce dekorací, kostýmů apod.), ale též některé loutkáře a loutková divadla. Na první pohled vskutku monumentální završení více jak třicetiletého sběratelského úsilí Milana Knížáka.

Není pochyb, že autor soustředil úctyhodné množství informací. Není pochyb ani o tom, že vydání knihy přecházela dlouhodobá práce dvou lidí. Ano, pouhých dvou lidí! Je to poněkud neuvěřitelné, ale na začátku 21. století skutečně vychází rozsáhlé encyklopedické dílo, která má jediného autora. Pro Milana Knížáka je publikace osobní záležitostí, k současným badatelům v oblasti loutkového divadla se staví skepticky – leč cena za to je, zdá se mi, příliš vysoká: přes ambiciózní název „encyklopedie“ je publikace spíše nesetříděným souborem informací, leckde nepřesných, nehierarchizovaných.

■■■

Jakkoli jde o výpravné vydání na křídovém papíře, s množstvím fotografií (za cenu 3.150 Kč), jako by si autor dokonce limity publikace a její spíše pracovní charakter uvědomoval: „Považuji svou práci za základní slovník (rukověť), ve kterém jsem se pokusil shromáždit jména a zásadní loutkářské počiny ze všech (i velmi okrajových) oblastí loutkářské výtvarné problematiky.“ A ještě: „Přes dlouhé a nesmírné pracovní úsilí, které jsem do této studie vložil, považuji předkládanou encyklopedii především za výzvu. (…) Předkládám tento katalog především jako základní materiál k další historiografické práci.“

Nicméně pro seriózního badatele je podle mě encyklopedie pomůckou značně problematickou – vzhledem k tomu, z jakých zdrojů informace čerpá a především jak jsou prezentovány (a co hůře – jak je s nimi dokonce někde manipulováno). Milan Knížák v úvodu výslovně děkuje za pomoc pouze své ženě, která se podle jeho slov zmocnila encyklopedie poté, co selhali najatí odborní pomocníci. Autor sice tvrdí, že jeho žena, ač bez odborného vzdělání, vypracovala vědecký systém (a ještě slovo „vědecký“ podtrhuje), ale právě ten Knížákově encyklopedii podle mého názoru naprosto chybí.

Za každým heslem nalezneme „prameny“ a „literaturu“. Knížák upozorňuje, že „Pořadí údajů (…) zvolili s odchylkou od normy (která navíc není závazná).“ Což o to, odlišné pořadí údajů v odkazech na časopisy a publikace by zas tolik nevadilo. Co si ale chudák badatel má počít s následujícími odkazy na prameny: Z fondů dokumentačního odd. Národní galerie (z čeho autor konkrétně vychází?), Vlastní poznámka autora (na základě čeho ji autor učinil?), Telefon, informace, pí Dubská, Praha, z 2.1.2004 či dokonce Telefon, informace, ND Brno, z 11.3.2003 (kdo a na základě čeho informace podal?).

Na každé stránce nacházíme výmluvné doklady základního „vědeckého“ principu sběru informací a hledání pramenů: „kdo nám co řekl“. Tak například u hesla Vítězslav Boček autor uvádí tři telefonáty: z 24.1.2000 s pí Bavorákovou z Muzea loutkářských kultur z Chrudimi, z března 2000 s D.Pecharovou (myšlena je Vilemína Pecharová) z Národního muzea a z 19.3.2003 s vedoucí obch.odd. Divadla Na Vinohradech. Všechni tři patrně autora o čemsi informovali (z hesla nevyplývá, kdo o čem), a to na základě nějakých pramenů – autora encyklopedie ale konkrétní pramen nezajímá, uvádí jen jména či funkce těch, komu zatelefonoval!

A to v předmluvě Knížák vyčítá Jindřichu Veselému, že „zacházel s materiály a informacemi víc než nezodpovědně“! A velmi rozumně upozorňuje, že je třeba být opatrný při získávání informací od lidových loutkářů a jejich potomků: „Patrně z touhy zvýraznit své rody, svůj majetek, svou pověst, jsou jejich údaje často nesmírně zveličené, či dokonce falešné.“ Sám ovšem velkou většinu informací přebírá právě z dopisů těchto lidí či jiných pamětníků.

V některých případech autor čerpá z již existujících publikací – např. ze Slovníku výtvarných umělců. Namátkou: u Ferdinanda Adámka odtud převzal téměř celé heslo, vynechal jen informaci, že „Provedl návrhy na výzdobu kostela v Místku a na oltář. obraz v Četechovicích.“ Jen část údajů odtud vypsal o Františku Bartošovi, zatímco z informací o Josefu Čejkovi nepoužil nic. Proč? Autor podle mě využívá dosavadní literatury zcela nahodile.

Je jasné, že se množství dostupných informací o různých osobnostech liší – vzhledem k tomu, že chce Knížák zveřejnit co nejvíce právě o těch, o kterých se ví málo, neodpovídá rozsah hesla logicky významu osobnosti – u výtvarníků, jako je Mikoláš Aleš či Ota Bubeníček, je stručnější (a věnuje se víceméně jen jejich tvorbě spjaté s loutkovým divadlem), zatímco jindy se rozepisuje do největších podrobností. Dokázala bych se smířit s tím, že autor v tomto případě rezignoval na rozumné proporce, kdyby vybíral u významných (a známých) osobností skutečně nejpodstatnější fakta a u osobností okrajových se nesnažil uplatnit bez ladu a skladu vše, co se dozvěděl. Někde tak informacemi podle mě příliš šetří, jinde zbytečně plýtvá: proč je např. polovina hesla František Čech věnovaná jeho hrám pro loutky, včetně jejich hodnocení?

Mnohá hesla by potřebovala kritického redaktora (ostatně grafická úprava knihy též) – proč si např. máme v heslu Mikuláš Sichrovský přečíst celou následující pasáž? „Archivář Jan Toman přilnul k Matěji Kopeckému a psal o něm publikaci ´Mirovicko v literatuře, umění a vědě´ a ve ´Sborníku na paměť Matěje Kopeckého´ z r.1947. Nyní (1961) přichází s obšírnou monografií o něm. Ikonografická část knihy je pěkná a poučná. Upoutá neznámá kresba Mikoláše Alše z r. 1797, kreslený portrét řezbáře Mikoláše Sichrovského (značně podobného Alšovu M.Kopeckému).“ Bezprostředně na tuto citaci pak přímo navazuje tato: „Mikuláš Sichrovský byl hubený, vytáhlý jako chmelová tyčka, kašlal a chrchlal…“ A rovnou následuje úvaha o původu loutek ze souboru Arnošty Kopecké – „v r. 1806, kdy řezbář Mikoláš Sichrovský měl údajně figury Matěji Kopeckému prodat, byly tomuto řezbáři 4 roky. Ani jeho rodina v Miroticích v té době nebydlela, neboť Sichrovský z Mirotic nepocházel, ale přistěhoval se tam.“ V rámci jednoho hesla se autor navíc opakuje – již v úvodu totiž psal, že „V literatuře se uvádí, že řezal loutky pro Matěje Kopeckého před r. 1811, což data zcela zpochybňují. Mikuláši Sichrovskému bylo v té době méně než 9 let.“

■■■

V úvodu Knížák vysvětluje, že „slovník loutkářských výtvarníků se nevyhýbá uvést i informace, které se přímo nevztahují k výtvarné práci s loutkami, ale osvětlují sociální postavení tvůrců. Právě sociální podmínky totiž často přispěly k rozhodnutí věnovat se práci s loutkami.“ Nakonec – proč ne, někde se mu daří pěkně načrtnout základní lidský portrét.

Nicméně výběr privátních údajů už podle mě často přesahuje rozumnou míru, zvláště když se jedná o taková důležitá konstatování, jako že Jindřich Adámek „řezal loutky většinou dopoledne, kdy děti byly ve škole, odpoledne marionety sestavoval“. Nebo dokonce že „svému synovi říkával: ´Pepo, kousej dřevo, poznáš podle chuti, jaký to dřevo je.´“ Místy se jedná o poněkud bulvární čtení: Adámkův „bratr, nadaný malíř, se zastřelil ve 26 letech, kleče před oknem své dívky.“ Česalova „první žena Kristýna nemohla mít děti, a proto se rozešli. Dle sdělení syna Jaromíra otec svou první ženu velmi miloval a rozchod těžce nesl.“ (podle soupisu pramenů o tom syn informoval telefonicky 13.11.2004…).

O Josefu Čejkovi se např. dozvíme: „Vášní Pepínovou byla též virtuosní hra na dudy, dále imitoval výborně hru na lesní roh, též v pískání byl přímo umělcem a konečně měl zálibu v chovu různých zvířat a v pěstování květin. Měl psy obyčejně neznámé rasy, dále opičky, několik ptáků v bytě i v ateliéru, vždy opětně ptáky zdejší: zvonky, hejly, stehlíky, čížky, které když viděl, jak silně touží po svobodě, s klidem v příhodné době pouštěl na svobodu.“

O osobnostech se tedy dozvíme ledacos, méně už o jejich tvorbě. Milan Knížák původně sliboval, že nabídne klíč k určování řezbářského či malířského rukopisu – leč nakonec, zasypán množstvím privátních údajů, patrně na tento cíl zcela rezignoval.

■■■

Vedle jednotlivých osobností v encyklopedii najdeme i podivuhodná hesla typu skautky ze Sobotky (dozvíme se, že „údajně vytvářely podle vlastních návrhů loutky – maňásky patrně pro vlastní divadlo.“). Nebo Loutky rodiny Kočků v Národním muzeu (kde je možno si přečíst detailní popis dvou loutek) – řazeno pod „l“, kde na heslo může narazit vskutku jen ten, kdo si v encyklopedii čte jako v románu, nikoli ten, kdo by něco konkrétního hledal.

Některá hesla jsou ovšem jak z Cimrmana – pod „b“ bratr řezbář, o němž je zmínka v Almanachu sokolské krajové loutkářské výstavy v Plzni 1886–1936: „Pak přišla stavba sokolovny a s ní starost, aby Kašpárkova říše měla svůj koutek vhodný pro celou svou početnou družinu, která mezitím zásluhou našeho bratra řezbáře vzrostla na 35 loutkových hlav s nezbytným drakem a Kašpárkovým Šemíkem.“ A nebo pod „m“ mladíček z kanceláře a pod „z“ Žofinka – u obého je jen stručný odkaz na heslo Frič z Minefeldu. To začíná: „Mezi úředníky tatínkovy pojišťovny byl jakýsi Frič z Minefeldu, inspektor polní školy vyšetřující, který je opravdický všeuměl.“ a končí „Kulisy maloval Frič a jakýsi mladíček z kanceláře, garderobu obstarala Žofinka, naše domácí švadlena.“

Heslo Frič z Minefeldu mimo jiné výmluvně dokládá,že ten, kdo by v této publikaci hledal základní fakta (k čemuž encyklopedie obvykle slouží), nemá to lehké. V hesle není jediný časový údaj – teprve když nalistujeme Loutkáře z roku 1925 (a to není zcela běžně dostupný zdroj), z něhož citace pochází, dozvíme se, že šlo o divadélka z roku 1862 a identifikujeme onoho „tatínka“ – jde totiž o článek Renáty Tyršové.

■■■

Základní problémy Knížákovy encyklopedie jsou viditelné na první pohled, ať člověk otevře knihu kdekoli. Podíváme-li se na Knížákův způsob práce, je s podivem, jak kritický je vůči svým předchůdcům, kteří údajně jen stále přebírají informace nepřesné a neověřené. Někde s dosavadní literaturou polemizuje, aniž by ovšem podal důkaz omylů – viz heslo Josef Bek, v němž Knížák píše: „S největší pravděpodobností jde o záměnu s Bohumilem Bekem. Alice Dubská v časopise loutkář z r. 1999 v článku “Vývojové proměny českého loutkového divadla 18. a 19. století„ uvádí: ´v majetku Karla Kopeckého, potomka českého loutkáře Matěje Kopeckého z Mirotic (1775–1847) se nacházely loutky připisované Josefu Bekovi z Kutné Hory. Byly to: první milovník (princ) a první milovnice (princezna).´ (viz lit.) Řezbář loutek Josef Bek z Kutné hory není v žádných dostupných pramenech, zmíněná informace A.Dubské musí být nutně mylná.“ Musí být nutně mylná?!!

Při podrobnějším prozkoumání hesel se ukazuje, jak nebezpečně nezodpovědně s údaji zachází Knížák sám. Tak např. v hesle Jan Jiří Brát píše: „Nejstarší záznam o něm najdeme v rukopisných ´Pamětech duchovní obce studnické´, které založil r. 1835 P.Myslimir Ludvík, ´duchovní pastýř místní´, známý z Jiráskovy kroniky ´U nás´. Píše se o něm na listu LX.“ Následuje dlouhá citace z pamětí, za níž je odkaz (viz lit.). V soupisu literatury ovšem Paměti duchovní obce studnické uvedeny nejsou! Zato je v něm Bartošova Loutkářská kronika, z níž je citace převzata, a to včetně zde citované uvozovací věty. Tak jak je to s tím neustálým přebíráním informací z předchozí literatury, kvůli kterému se Knížák dívá na své předchůdce (i současníky) přes prsty? Bez varování zde navíc do jedné citace spojil dvě různé pasáže z pamětí. Ale co hůř: v pamětech nalezneme letopočet 1780, kdy si Brát údajně koupil dům v Náchodě. Alice Dubská, jak uvádí ve své knize Dvě století českého loutkářství, na základě výzkumu pramenů (pozemkové knihy města Náchod) shledala, že Brát dům zakoupil už v roce 1768. A co učinil Knížák? Bez upozornění do citace z pamětí datum přepsal! To je důkaz naprosto nevědeckého přístupu, který jakýkoli další výzkum komplikuje. Pokud budou chtít badatelé na Knížákovu encyklopedii navázat, budou patrně muset každý z údajů nejprve ověřit. A to je dosti smutné zjištění.

Loutkář 5/2006, s. 202–203.

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.