Slunečko, Petr: Ještě k letošní Chrudimi

Někdy v sedmdesátých letech jsem napsal do Loutkáře článek, v němž jsem se přimlouval za to, aby vždy v chrudimském programu inscenací bylo vystoupení tradičního loutkového divadla. Motivem pro to byla skutečnost, že stále více souborů této nejpočetnější větve loutkářství Chrudim ignorovala, nejevila o ni zájem. Dalším důvodem bylo vymezení určité hranice loutkového divadla prostřednictvím práce tradičních souborů. Šlo mi o to vymezit souvislosti s rozvojem autorského divadla a jiných druhů loutkového divadla vyznačujících se určitou interpretační rozvolněností, alespoň jednu jeho hranici, která představuje loutkové divadlo v jeho nejsvébytnější podobě, aby při určité jeho žánrové neujasněnosti nedošlo k zániku loutkového divadla jako druhu, aniž bychom si této skutečnosti povšimli a ji zaznamenali.

Reakcí na publikování článku tehdy byla odpověď několika loutkářů (myslím, že dvou), „že je přece Loutkářská Chrudim vrcholnou přehlídkou, na které musí být předvedeny jen inscenace umělecky na patřičné výši.“ Tato odpověď však postupně ztratila svůj význam, protože se Chrudim měnila. Stávala se stále více dílnou, pro kterou umělecká kvalita předvedeného díla nebyla rozhodujícím kritériem.

Nyní po třiceti letech tradiční soubory dostaly určitou šanci svou práci prezentovat. Je to jev, s nímž lze vyslovit souhlas a jako takový přivítat, a to navzdory tomu, že někde a někdy se setká s odmítnutím.

Myslím, že lze souhlasit s Luďkem Richterem v jeho hodnocení letošní Loutkářské Chrudimi, že zařazení tradičních souborů do přehlídky bylo zajímavé. Lze souhlasit i s tím, že vystoupení Divadla v Boudě s jeho Jan za chrta dán by dobře sloužilo zařazení do hlavního programu. Navzdory tomu si však myslím, že více slov k vystoupení tradičních souborů přidal mohl (stejně tak i referát LCH v Amatérské scéně). Jeho výtce, že vše nebylo s uvedenou věcí zcela domyšleno, je třeba odporovat a organizátorům naopak poděkovat. Nápad vznikal rychle a na samotném konci roku 2005, a ne vše v dané souvislosti bylo na různých místech přijímáno s porozuměním. I proto se v pořadu LCH neobjevilo určité hodnocení těchto inscenací ve vztahu k amatérskému loutkářství jako celku, i k jeho dosavadnímu vývoji. I přes to si myslím, že se tradiční loutková představení těšila zájmu divácké obce, kterou rozmnožily i chrudimské děti, které nenacházely v hlavním programu často dostatečné možnosti.

Že se na představení nedostavili diváci ze seminářů, mě příliš nermoutí. Možná, že na tato představení neměli dostatek času, možná z pýchy. Mimochodem od doby Evy Machkové prošly semináři v Chrudimi stovky účastníků. Kde je jejich intelektuální potenciál, který by měl povýšit inscenace hlavního programu?! Vždyť na nich příliš často „opona zívá nudou“ a tma vede k hlubokému spánku. Mohl bych takové inscenace z fleku jmenovat. Kdo na ně chodí? Určitě každé festivalové publikum, možná skupinky přátel, nebo výlučné diváctvo.

I když lze nad tradičními soubory někdy a právem zvednout hlas, nelze jim upřít to, co jiným často chybí, a to emocionální a etické působení na diváka. To jsou hodnoty, které přehlížet nelze a kde by pýcha měla ustoupit.

Má výtka směřuje z Loutkářské Chrudimi pouze k vystoupení souboru Antonín, které mezi tradičními soubory bylo naprostým omylem. To nebylo divadlo tradiční,ale veskrze autorské.

Do budoucna bude třeba, bude-li vůle, se nad účastí tradičních souborů v Chrudimi zamyslet a jejich účasti dát přesně vymezený smysl.

To zamyšlení spatřuji především v tom:

- zda účast těchto souborů v jednotlivých letech by měla být rozdělována podle toho, jakým druhem loutky hrají;

- kolik souborů na přehlídku vybrat a jaký postup k tomu zvolit;

- zda by tradiční soubory neměly být více integrovány do chrudimského dění;

- zda a jakým způsobem vyhodnocení jejich činnosti prezentované na LCH promítnout ke zkvalitnění práce ostatních souborů;

- vést zejména mladé loutkáře k větší míře tolerance za pochopení při pohledu na tradiční loutkové divadlo.

Myslím si totiž, že účast tradičních souborů na chrudimské přehlídce by neměla být nějakým nostalgickým vzpomínkovým aktem, ale prostředkem, který by se promítl do kvalitnější práce souborů, z níž by měly zisk především dětští diváci.

P. S.

Podle mne toto ovšem neplatí o letošním souboru Antonín. Mezi tradiční soubory přece bez dalšího nemůže patřit soubor jen proto, že hraje marionetami zejména, když byl založen v roce 2005. Obávám se, že to byl z řady hledisek naprostý omyl.

Loutkář 5/2006, s. 199.