Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Dvojnásobná dávka Kratochvílení

„’Tento způsob léta’, děl Antonín Důra vposled odvraceje se od přístroje Celsiova, ’zdá se mi poněkud nešťastným.’“ Dalo by se tak co do počasí pojmenovat i letošní léto. Zatímco zkoušení jubilejního 10. Kratochvílení sužovala úmorná červencová vedra, naplánovaných 11 repríz (2. – 12. 8.) se uskutečnilo převážně v hustém dešti a takřka podzimních teplotách. Výkony všech zúčastněných i vytrvalost diváků jsou o to obdivuhodnější.

Není nic těžšího, než se správně rozhodnout. A to nejen ve všedním životě, ale i v divadle, jak se přesvědčili diváci letošního site specific projektu, který pro zahradu a vodní příkop zámku Kratochvíle už 10 let připravuje Divadlo Continuo. Kratochvílení každoročně vzniká v rámci třítýdenního workshopu a má podobu divadelního putování podél čtvercového kanálu obtékajícího půvabný renesanční zámek. Letos se však na začátku představení objevili na scéně překvapivě hned dva průvodci dějem. Napravo, v části kterou režíroval Pavel Štourač, mířil Chlapec, a nalevo, do příběhu připraveného polským režisérem Leszkem Madzikem, odváděl své diváky Vypravěč. Já jsem nakonec dilema, zda se ubírat vlevo nebo vpravo, vyřešila tím, že jsem si během dvou večerů prošla cesty obě.

Cesta připravená „štouračovci“ sledovala putování Chlapce. Procházel po úzkých můstcích, balancoval na pospojovaných vorech, plul v neckách a na rozbitých dveřích, plaval temnou vodou zámeckého příkopu. Pohyboval se v jakémsi záhadném světě plném rozbitých věcí a potkával neznámé lidi, kteří se k jeho pouti postupně připojovali. Magické byly výjevy jejich pomalého plutí na vorech potemnělým kanálem, scéna s rozzářenými lampičkami roztodivných tvarů, které herci drželi v rukou, nebo setkání s přízračnými bytostmi z druhého příběhu, které se z ničeho nic zjevily ze tmy a zase do ní tiše zmizely. Ale nechyběly tu ani dynamické scény plné rytmického pohybu na vratkých vorech. Vše se odehrávalo beze slov, výjevy podmalovávala jen živá hudba a velké množství bravurně odzpívaných vícehlasých pasáží inspirovaných lidovými písněmi.

V atmosféře večera panující na břehu bylo jasně cítit napětí z té zvláštní nedořečenosti – diváci byli svědky putování neznámo odkud, neznámo kam, ve kterém mohl každý vyčíst něco jiného – strastiplnou pouť životem, odhodlané směřování za snem, cestu jakéhosi věrozvěsta a jeho následovníků… Jak je komu libo.

Oproti tomu „madzikovci“ připravili tiché výsostně obrazivé divadlo, kde se spoře nasvícené postavy postupně rodily z jakýchsi papírových kukel umístěných na vysokých dřevěných věžích nad hladinou. Poté neslyšně vklouzly do vody a společně putovaly kanálem pod laskavým dohledem magického Vypravěče, snad průvodce podsvětím, který kráčel po břehu a svými pokyny zdvihal do temné noci zářící trojhranné brány po dvojicích pravidelně rozmístěné po obou březích. Mezi nejsilnější místa večera patřilo již zmiňované setkání obou příběhů pod ostře nasvícenou branou, ze které se na herce sypal jemný drobounký písek. Diváci zde měli znovu právo se rozhodnout, se kterým příběhem půjdou dál. Ti, kdo zvolili stranu Lezska Madzika, spatřili poutníky, kteří se po vysilující cestě temným a chladným kanálem semkli na jeden prám. Z kalné vody se vynořilo několik temně oděných trubačů, jejichž dlouhé hadí ocasy se elegantně vlnily po celé délce zšeřelé hladiny a kteří svým hlubokým troubením doprovázeli vor snad k poslednímu soudu, snad k vysvobození z utrpení v očistci, kdo ví… Na závěr se obě skupiny poutníků setkaly na výchozím místě a společně prošli zámeckou branou. Byli konečně všichni doma.

Madzikova vize, ač zadání znělo stejně, byla mnohem temnější a snad i depresivnější. Zatímco poutníci na pravém kanále si energicky zpívali a až do konce s nadějí stěhovali své nepotřebné harampádí, tak spoře oděné, zubožené trosečníky na levé straně doprovázela jen tklivá instrumentální hudba a temné tóny hadích trub. Rozhodně ale nemá smysl inscenace vzájemně porovnávat – každá by obstála sama za sebe. Stejně tak nemá cenu dohadovat se, o čem obě cesty vyprávěly. Viděli jsme čirou poezii nálad a obrazů beze slov, jejichž kouzlo spočívá také v tom, že si v nich každý z diváků mohl vysnít svůj vlastní příběh. Slova snad ani nedokážou přesně pojmenovat, jak se inscenace jevily. Obě najednou, vzájemně se doplňujíce, vytvořily harmonický souzvuk, který dodal zámecké zahradě nepopsatelně mystický rozměr. Bylo v nich cosi neuchopitelného. A napětí diváků a jejich maximální soustředění, které nedokázal narušit ani prudký déšť trvající po celou dobu představení, je toho dokladem. Jako kdyby se člověk ocitl v podivuhodném snu, který ho tak fascinuje, že ho musí bez zaváhání mlčky následovat…

Loutkář 4/2006, s. 160.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.